Radost na gynekologii

Od školky na gynekologii

Na gynekologii jsem byla zvyklá chodit od malička. Jako novorozeně jsem prodělala operace ledvin a močových cest a už tehdy bylo jasné, že další gynekologické operace mě neminou, že vrozené vady nepostihly jen močový a ledvinový systém, ale i reprodukční orgány. Respektive tehdy před 37 lety se mělo za to, že ani některé z nich nemám, mít nebudu, žena budu jen tak zpola a děti mít taky nikdy nebudu.

Na gynekologii jsem tedy byla od školky sledována, z dětského pohledu i mordována různými bolestivými vyšetřeními, a následně i operována. Prvně v necelých 13 letech. Tehdy jsem dokonce už dostala předepsanou antikoncepci, ale to je zase jiný příběh s málem tragickým koncem.

Pokusy o uzdravení

Ta operace a věk jsou klíčové pro začátek mých gynekologických potíží. Od té doby jsem totiž trpěla na různé záněty, bolesti podbřišku, výtok, kvasinky a léčila se stále dokola. Gynekologů jsem vystřídala mnoho, žádný si se mnou nevěděl rady. Brala jsem antibiotika horem i spodem (doslova), používala doporučené mastičky, čípky, krémy, výplachy. Zkoušela jsem i alternativní léčbu bylinkami ve formě sedacích koupelí, obkladů, čajů. Vyzkoušela jsem kdejaké esence, jogurt na vložku, tee tree oil na tampon,… na co si jen vzpomenete.

Kolik máš milenců?

Vrcholem hledání byla mladoboleslavská lékařka, která na mě řvala přes celou čekárnu, že mám nahlásit počet milenců, protože pro každého z nich potřebuji léky. Při posledním vyšetření mi totiž našla chlamydie. Plakala jsem, utekla se třemi krabičkami (tak mě lékařka zřejmě otipovala) a k téhle paní se už víckrát nevrátila. Byla jsem totiž nepolíbená panna a vážně jsem nevěděla, kde jsem k chlamydiím přišla. Po letech jsem zjistila, že je máme v rodině a snad jsem se s nimi už narodila. Mimochodem, léky nezabraly.

Neplodná a špinavá

Ale zpět k pointě. Jak si každá žena umí jistě představit, trápila jsem se neuvěřitelně. Na sebevědomí vám tyhle gynekologické potíže nepřidají, do toho jsem vyrůstala s tím, že asi nebudu tak úplně žena a nebudu mít děti. Co já tedy mohu budoucímu partnerovi nabídnout? Chtěla jsem rodinu, chtěla jsem děti, ale připadala jsem si neplodná a špinavá. Copak mě bude nějaký muž chtít?

Můj doktor House

A tak jsem hledala cokoli, co by pomohlo, a snila o adopci pro případ, že by doktoři měli pravdu. Každý gynekolog se rok dva snažil, pak jen krčil rameny. Neměla jsem výsledky dobré většinou už ani po okamžitém dobrání léků. Poslední gynekolog, ke kterému jsem chodila ze všech nejdéle, se vždycky při kontrole podíval do výsledků z laboratoře a konstatoval: „Zas tam ta svině je.“ Byl to takový můj doktor House. Opravdu šel tvrdě po těch potvorách, co se nacházely v mém těle. Léčil mě na všechny možné potíže, ani je nedokážu vyjmenovat. Jednou mluvil o bakteriích, jindy o bičíkovcích, pak zase o kvasinkách a virech. Měla jsem v tom zmatek, ale stačilo mi, že on se snaží a já jsem poslušná pacientka. Úspěch přeci musí přijít, říkala jsem si, s tímhle se nedá žít. V první fázi léčil mě a fasovala jsem vždy krabičku i pro manžela. Nezabíralo nic. Nic dlouhodobě. Pak už předepisoval léky jen mě a po letech mi přestal předepisovat prášky úplně, protože usoudil, že mi stejně nepomáhají a tušil, že mě ničí jinde. Oba jsme byli smíření s tím, že takhle to prostě já mám a lékař mě chlácholil, že takových žen je mnoho.

Prekanceróza na čípku

Jednou se však při vyšetření tvářil nezvykle vážně a poslal mě na přesnější vyšetření ke kolegovi na onkologii. Ani jsem se nedivila, že mi našel „něco“ na čípku. Moje máma měla s děložním čípkem potíže už léta a měla za sebou konizaci a nakonec i velmi vážnou operaci a odstranění nádoru. Ani já jsem se tomu nevyhnula a postupně vystřídala za ty roky všechny možné postupy odstraňování „malých květáčků“, jak můj stařičký pan onkogynekolog nazýval prekancerózní stav mého děložního čípku. V narkóze i bez jsem podstoupila několik variant ošetření stále vznikajících nádorů. Pan doktor viděl, že něco vydržím a že nemám ráda narkózu (navíc už mi ani nezabírala, při posledním zákroku jsem se probrala a hovořila s lékaři), tak většinou zasáhl ambulantně. Au, bolelo to děsně. Jako by mi někdo trhal žaludek přirostlý k děloze spodem. Pak trochu krvácení, více pobolívání v podbřišku než obvykle a za pár týdnů zase stabilní stav jako jindy. Tedy ani dobré, ani úplně zlé.

Co mám dělat?

Ani jsem nevěděla jak, a byla jsem najednou sledovaným pacientem na onkologické gynekologii. Nikdy jsem se z toho nijak nehroutila a nečekala úzkostně na diagnózu po odstranění dalšího nádoru. Nebála jsem se rakoviny, ale ani jsem ji nevylučovala. V rodině ji máme na každém kroku, nedivila jsem se už ničemu. Vlastně jsem se ani tak nezajímala o to, zda byl nádor zhoubný či nikoli, jako spíš o to, co mám udělat, aby se mi neudělal další.

Můj standardní gynekolog mi vždycky radil přiměřenou hygienu, vhodné oblečení (tedy doslova: „žádná tanga a těsné džíny, ale bavlnu a větrat“), sexuální umírněnost a zvedat imunitu. Víte, že existují gynekologické mastičky s vitamínem na posílení gynekologické imunity? No, tak to jsem taky vyzkoušela. Jinak ale konstatoval, že podobné problémy jako já má vlastně víceméně každá druhá a ať jsem ráda, že mi to funguje, jak mi to funguje, že taky mohlo být hůř.

Zoufalec, co si ničí tělo

Občas jsem ho přinutila k většímu bádání a dobrovolně například podstoupila v narkóze vyšetření močového měchýře malou kamerou. Au au. Vypadalo to totiž, že mi bakterie z močového ústrojí pronikají do gynekologického. Ale nikdo nevěděl kudy a jak. Potvrdil se sice divný tvar mého močového měchýře, jiná struktura uvnitř a pár dalších zvláštností, ale nic jiného se nenašlo. Při téhle poslední narkóze jsem plakala těsně před tím, než jsem usnula. Nespočítám už, kolikátá to v mém životě byla, ale přišla jsem si jako totální zoufalec, který už neví, co by. Cítila jsem se provinile vůči vlastnímu tělu, ale nevěděla, co mám tedy dělat.

Otěhotněla jsem a porodila

I tak jsem nakonec snadno otěhotněla a hezky porodila. Když jsem pak šla poprvé na kontrolu k svému lékaři, radostně mě ten můj House objal a konstatoval, že do poslední chvíle to s tím mým porodem neviděl dobře a že nečekal, že těhotenství dojde zdárně až do konce. Naštěstí si své obavy nechal zcela pro sebe celou dobu.

Někdo to má nahoře, někdo dole

Můj stařičký onkogynekolog mi říkal, že někdo holt má viry v krku a já je mám tady. Dělat můžu jen to, že budu pracovat na tom, aby moje tělo bylo odolnější a imunita silnější. Byla jsem už tak zoufalá, že pořád nejsem zdravá, že jsem se ho dokonce ptala i na očkování proti HPV (papiloma viry), které v té době bylo novinkou. Jak byl pan doktor starý, tak byl chytrý. Od očkování mě zradil a já se místo toho dala na více zeleniny, ovoce, saunování a sport. Na děložní čípek to sice nepomohlo, ale aspoň jsem se uchránila šílených vedlejších účinků, o kterých jsem se později s hrůzou začala dozvídat.

Se změnou jídelníčku se pohnuly ledy

Když mi narodila první dcera, začal příběh našeho jiného stravování. Po nějakém čase jsem sama cítila úlevu v podbřišku, všechny potíže se mírnily, některé ustaly hned, některé časem. V té době už mi můj lékař dávno nehlásil nález z laboratoře a jen si mě zval na kontrolu za dalšího půlroku. Nijak mě to nepřekvapilo, vždyť mi léky stejně už nedával a té potvory se stejně zbavit nešlo.

Kde je ta prekanceróza?

Co mě ale překvapilo, bylo, že můj starý pan doktor byl velmi nervózní, když jsem byla u něj na vyšetření. Nemohl najít stopy po prekanceróze a zpráva z laboratoře se mu taky nezdála. Znovu jsem podstoupila bolestivé odebrání vzorků a při další návštěvě se dozvěděla, že je to sice divné, ale nic tam není. Po pár dalších pokusech mě vyřadil z kartotéky. Vůbec jsem si to tehdy se změnou jídelníčku nespojila! Měla jsem ohromnou radost a považovala to, jako on, za zvláštní formu zázraku.

Radost na gynekologii

Mezitím se narodila druhá dcera a čas hrozně utíkal. Se změnou jídelníčku přišlo nečekané zlepšení zdravotního stavu a mně se k doktorům moc nechtělo. Když jsem pak vyrazila na dlouho odkládanou návštěvu, zjistila jsem, že můj doktor House už neordinuje a musím k novému lékaři. Moc se mi nechtělo, žádné subjektivní potíže už nějaký čas nemám, ale co už, došla jsem na kontrolu do stejného ústavu trochu otrávená z té změny. Omlouvala jsem se, že jdu po tak dlouhé době, víc než po roce místo po půl, jak jsem byla zvyklá chodit. Naštěstí pan doktor byl mladý, nový, snaživý a velmi vstřícný. Při vyšetření jsem z něho tahala rozumy. Říkala jsem mu, že do téhle ordinace jsem chodila na onkogynekologii a že jsem trpěla na prekancerózu a že pan doktor říkal, že se s tím nic nedá dělat. Nenechal mě dopovědět pointu a skočil mi do řeči: „to tedy vážně nedá. Někdo trpí na tohle, někdo na tamto a vy holt trpíte na prekancerózu. Jsou tu také dědičné vlivy…“ „No jo, ale já už ji nemám,“ vyhrkla jsem nedočkavě. „Ano, to se někdy stane, má na to vliv hormonální změna, těhotenství, kojení a tak podobně.“ Spolkla jsem svoji potřebu povyprávět o zcela jiných změnách, které jsem podnikla a ptala se, jak to vypadá teď. Pan doktor byl nadmíru spokojený, a že prý mi nebude volat, pokud budou výsledky v pořádku. „Hmm, to mi asi zavoláte, já výsledky nikdy dobré nemám,“ povzdechla jsem si. A on na to: „Proč by nebyly? Poslední dva roky, no dýl, už jste bez nálezu a sliznice, čípek, všechno, co jsem vyšetřil, je standardní.“ Nevěřila jsem svým uším. Já jsem v pořádku? Laboratorně v pořádku? Že já se cítím zdravá, je jedna věc, ale výsledky z laborky nikdy dobré nebyly! Zvykla jsem si, že můj původní lékař mě vyšetřil, a pak už nevolal, pokud nešlo o život, protože stejně neměl, co by mi navrhnul. Ale on poslední roky nevolal, protože nebyl důvod! Tak velkou radost jsem na gynekologii už roky neměla! Jsem zdravá! Jsem oficiálně zdravá a už přes dva roky!

Až cestou domů mi došlo, že jsem si měla nechat vyjet chorobopis a všechny ty výsledky z laboratoře, abych měla před sebou důkaz. Ale co, já už se cítím dávno v pořádku, teď to mám i potvrzené a dokazovat to vlastně nikomu nemusím. A protože prý mohu dorazit zase až za rok, tak se k těm lejstrům ani dřív nedostanu.

Vzkaz pro všechny nešťastné ženy

Pokud tedy trpíte na jakýkoliv gynekologický problém, zkuste nejprve dobře jíst. Slyšela jsem o tom, četla jsem to, znám mnoho žen, které se před operací nádoru daly na změnu stravy, a operace pak už nebyla nutná. A teď jsem se stala jednou z těch oficiálně vyléčených i já sama. No řekněte samy, není snazší změnit jídelníček než brát pořád dokola léky, nechat se uspávat a řezat nebo dokonce očkovat vakcínou, po které už mnoho dívek zemřelo, ochrnulo nebo trpí velmi vážnými vedlejšími účinky?

Jakou máte zkušenost vy? Dejte nám vědět

Máte i vy zkušenost s tím, že strava ovlivnila vaše zdraví v oblasti gynekologie? Pokud ano, budeme moc rády, když se s námi o svoje zkušenosti podělíte. Pokud je to na delší psaní než pouhý komentář, pište na info@jimejinak.cz, rády vaše příběhy zveřejníme.