Retro: Bude se cestovat

Velké události se dají prožít různě

Na podzim jsme oslavili 28. výročí 17. listopadu a já si jako každý rok hned vzpomněl, co jsem před těmi dlouhými lety v klíčových okamžicích našeho národa vlastně dělal. To už prostě nezapomenu. Historicky hrdý na to ovšem být nemohu. Pokládal jsem totiž koberec ve svém obývacím pokoji a měl při tom puštěnou televizi, kterou jsem ale ještě před událostmi na Národní třídě vypnul. Přesto jsem v dané chvíli byl na sebe hrdý. Jsem manuální dřevo a pokládání koberce byla v mých očích vysoce odborná práce, se kterou jsem, jak se později ukázalo, měl raději počkat na přítelkyni. Aby bylo jasno, nic nezlehčuji, jen chci poukázat, že velké události se dají prožít různě. Přitom se něco takového dalo čekat, neboť v socialistických zemích okolo to už dávno „prasklo“.

Na dovolenou bylo potřeba razítko

Když i ke mně události na Národní třídě dorazily, nebylo ještě nic úplně jasné. Přesto jsem byl přesvědčen, že to u nás bude úplně jinak. První, co mě napadlo, bylo, že snad konečně dojde k uvolnění cest do zahraničí. Podle mého názoru se režim před rokem 89 mimo jiné hrubě provinil tím, že nás nechtěl nechat cestovat na Západ. I když jsem pracoval na Ministerstvu obchodu a cestovního ruchu ČR, nikam jsem nejezdil a nejdál jsem byl v Jugoslávii na Hvaru. (Pracovně pak v Moskvě a v Budapešti). Byla to dovolená, kterou bylo potřeba schválit. Asi ještě žije člověk, který mi se souhlasem dělal potíže a místo razítka, které jsem potřeboval, se jen vymlouval. Nakonec to ale klaplo. Jeho váhání jsem pochopil až při návratu, když nám průvodce sdělil, že jsme pro daný rok první autobus, který se vrací kompletní. Ti, co schválili výlety těm, kteří se nevrátili, měli následně problémy s úřady.

Emigrace z dovolené v Jugoslávii

Lidé tenkrát emigrovali různým způsobem a jedním z nich byl útěk z dovolené v Jugoslávii a to do Itálie nebo Rakouska. Možná, podobně jako současná emigrační vlna, si řada lidí představovala, že to na Západě bude skvělé. Ale ono to tak snadné nebylo a není. Možná vás bude zajímat, že ne každý, který na Západě požádal o politický azyl, měl své jisté. Znám příběh dvou studentů gymnázia, kteří se o to pokusili o prázdninách v Anglii, ale byli vráceni. Co s nimi u nás udělali, to už jsem se nedověděl.

Cestovní ruch před rokem 1989

Teď ještě něco k cestovnímu ruchu před rokem 89. Cestovní ruch se, jak známo, dělí na pasivní a aktivní. Pro každou zemi je samozřejmě lepší ten aktivní, který vyjadřuje množství turistů, které do mateřské země přicestuje, přespí a utratí v ní peníze. Například v roce 1981 k nám přicestovalo 17 830 osob, což, jak tenkrát uznali i lidé odpovědní, nebyl vůbec žádný zázrak. Čekalo se víc a počet návštěvníků byl dokonce menší než v roce předcházejícím. Jen pro srovnání uvádím, že v roce 2016 k nám dorazilo cca 31 mil. osob, přičemž turisté se na uvedeném počtu podíleli přibližně 39%. Nejvíce návštěvníků bylo z Německa, Rakouska a Slovenska.
Začátkem roku 1982 se nabídka cestovních kanceláří (dominantní byl Čedok, ale nebyl samozřejmě jediný) pohybovala pro naše občany okolo 400 tisíc pro tuzemské pobyty a do zahraničí CK nabídly cca 690 tisíc míst. Převážně v Sovětském svazu a v dalších socialistických zemích.

Přes cestovní kancelář se dalo dostat i na Západ

Přes CK se ale jezdilo i na Západ. Například můj profesor na gymnáziu, který podle svých slov slušně dědil, takhle s manželkou procestoval prakticky celý svět. Fakt je, že neměli děti a s úřady prý moc problémů neměli. Také mi později řekl, že se na zájezdech střetávali stále stejní lidé. Asi to byli ti, kteří měli peníze a emigrace byla pro ně nezajímavá. Mluvil tenkrát zejména o známých hercích…Herci to je moje oblíbené téma. Nedávno mi je připomněl dokument, jak v Národním divadle až na naprosté výjimky podepisují Antichartu (reakce na Chartu 77), aby se pak ukazovali na konci roku 1989 na náměstích a říkali nám, co máme dělat… Vzpomínám na populární herečku, která se na konci roku 89 objevila na náměstí v mém rodném Šumperku. Myslím, že její inteligence nás posluchače tehdy bez výjimky vyděsila.

Devizový příslib a výjezdní doložka

Ale k věci. Před rokem 89 se se dalo také vyjet individuálně, ale nebylo to tak jednoduché. K výletu na Západ jste potřebovali devizový příslib a výjezdní doložku. Vzpomínám, jak jsem byl v NDR na nějakém šachovém turnaji. Bylo to koncem 70. let. Bydleli jsme po dvou v rodinách. Ta naše rodina byla velmi sympatická, a její složení užaslo, když jim kolega, se kterým jsme u nich byli na bytě, sdělil, že v létě vyráží na individuální výlet autem do Francie, neboť dostal devizový příslib. To byl vlastně slib banky, že dotyčnému poskytne nějaké zahraniční peníze, aby na Západě za hranicemi neumřel hlady. Když vám devizy banka nepřidělila, nikam se nejelo. Na příslib se často čekalo i několik let. Protože i tak to byla částka dost nízká, každý se snažil nějaké další peníze neoficiálně sehnat. Stejně, jak jsem se dověděl od přátel, se šetřilo, jak to šlo. Pila se voda z kohoutku, nikdy se nechodilo do hospody atd. Naši Němci žasli proto, že u nich to bylo ještě přísnější a oni prakticky nikam na Západ nesměli. Zřejmě kvůli NSR, do které později houfně emigrovali.

Dnes už můžeme jet kam chceme

Také se u nás evidovalo, kolik lidí odcestovalo na Západ s realizovanou myšlenkou, že už je nikdo v ČSSR neuvidí. Tyto informace byly ale tajné a snad jen jednou mi někdo umožnil do nich bleskově nahlédnout. Měl jsem jen chvíli, ale podle titulů u jmen mi bylo okamžitě jasné, že z velké části emigrují vysokoškolsky vzdělaní lidé. To už dnes nikdo nemusí, ale může. Já mezi tím procestoval řadu států, zejména celou Evropu a mohu potvrdit, že je to ta nejlepší škola na světě. A tohle všechno začalo onoho 17. listopadu 1989.

Zdroj obrázků: Wikipedie, i60.cz, idnes.cz, makovsky.estranky.cz, orgo-net.blogspot.cz