Domů > Magazín > Žijeme jinak

Retro: Proč nás pořád šidí? (1. část)

Máme šizení v genech? Vypadá to, že ano. Ač se doba o tolik posunula, stále se musíme mít na pozoru. Šidí se na mnoho způsobů a čím dál tím rafinovaněji. Poslanci nás neochrání, musíme používat vlastní hlavu. Dnes mám pro vás pár tipů a úsměvný pohled do minulosti.

Máme to v genech

Když jsem byl dítě, tak si vzpomínám, že mi leželo v hlavě, jak se někteří lidé mohli stát šlechtici nebo alespoň boháči. Všichni přece začínali někde v jeskyni a měli zhruba stejné podmínky. To jsem ale ještě nevnímal lidskou záludnost, chtivost, a na druhé straně i výjimečné schopnosti některých jedinců (myslím ty pozitivní). Je zřejmé, že lidé se podvádějí a kradou si věci, později peníze, už od doby, kdy se ještě museli honit denně za obživou s nějakým šípem.
Těch výjimečných, co se prosadili svými dovednostmi a schopnostmi, bylo určitě v historii nepoměrně méně, než těch, kteří v určité chvíli začali koumat, jak si polepšit na úkor ostatních. Tak to prostě je. Lidstvo to má v genech.

Koumáků přibývá

Teď mám ale neodbytný pocit, že těch „koumáků“ nějak přibývá a co horšího, spravedlnost na ně nestačí. O tom jsem přesvědčen, a tak se mám pořád na pozoru. Stále počítám s tím, že mě chce někdo okrást, vč. kapsářů samotných, kterých je v Praze požehnaně. Je to ale únavné. Jakoby přibývalo skupin, které to pořád zkouší. Může vás to potkat v autobazaru, ve stavebnictví, u řemeslníka, na silnici, u stánku s občerstvením, na internetu, ale i doma, když někdo zazvoní nebo zatelefonuje a něco nabízí. Mimochodem, chápete jak je možné, že poslanci svého času schválili, že pro platnost smlouvy stačí říci v telefonu „ano“? Takhle nás chrání? Když o tom slyším, tak si vzpomenu na svou matku, která má pořád pevnou linku. Špatně slyší a hůře vnímá. Až teď okolo voleb si pánové a dámy v Parlamentu uvědomili, že by s tím snad mohli něco udělat.

Samoobslužné pokladny

V neposlední řadě se šidí také v běžném obchodě, a to nejen na váze a kvalitě. Osobně mi v žaludku leží např. samoobslužné pokladny, resp. popírání jejich dobrovolného užívání. Jsem rád, že nejsem sám. „Naučte se to“! Křičela jedna z prodavaček nedávno v Tescu na zdravotní sestřičku, která se vracela ráno ze služby v nemocnici. „Učit se nic nebudu“, odsekla sestřička. „Já taky nenutím pacienty, aby se naučili si píchat injekce, když jsem po ruce“! I tohle považuji za určitý druh šizení. Šidí nás o volný čas a šikanují na úkor svých pracovních povinností.

Boj proti negativním jevům v obchodě a v pohostinství

Všimli jste si, jak nás pořád sdělovací prostředky před někým nebo něčím varují? Nedávno to bylo před falešnými kominíky nebo nějakým webem, který nabízí zboží, inkasuje dopředu peníze a pak přestane reagovat. Jak to máme všechno stačit sledovat? Zatímco před rokem 89 jsme se z tohoto hlediska obávali hlavně zelinářů, řezníků, hospodských a taky např. uhelných skladů, dnes je tento „sortiment“ nepoměrně širší.
V 80. letech jsem se zúčastnil aktivu (tak se tomu říkalo), který si dal na svou dobu přiléhavý název: Boj proti negativním jevům v obchodě a v pohostinství. Ono se v socialismu pořád za něco „bojovalo“ a někdy se věřilo, že to může vyjít. Tohle ovšem byl boj zcela beznadějný a myslím, že to bylo všem zúčastněným jasné. Česká obchodní inspekce čile plnila své úkoly a výsledky nebyly často povzbuzující. Před aktivem i po něm. Prostě se pořád šidilo na váze, hmotnosti, kvalitě a to jak v obchodě, tak i v hospodě.

Tady se to tak nebere

Vzpomínám si, jak jsem jednou v té době jel na jižní Moravu na návštěvu svého přítele z dětství. Zašli jsme do hospody a já se zaradoval, že mají biftek, což tenkrát nebylo běžné. Tak jsem si ho objednal. Když jídlo donesli, bylo mi hned jasné, že s biftekem to nemá nic společného. Reklamoval jsem to a oni zavolali kuchaře. Ten se vyjádřil, že ví, že to není biftek, ale že tady se to tak nebere… Hovězí to je. Kurióznější výmluvu si nevybavuji. Hovězí to snad bylo, ale deklarované a účtované v ceně bifteku.

Podobná příhoda se mi stala v 90. letech v Praze, kdy jsem si při pracovním obědě, v jedné luxusním dojmem působící pražské restauraci, objednal kachní prsa. Když jídlo servírovali, tak jsem si říkal, že to mohou být kachní prsa. Když jsem se do nich pustil, byl jsem přesvědčen, že jím něco zcela jiného. I tady zavolali kuchaře, a ten neříkal nic. Jen prohodil, že jestli mi to nechutná, ať to nejím a objednám si něco jiného, že mi tohle jídlo počítat nebudou. Namítal jsem, že nejde o to, jestli mi to chutná, ale že si myslím, že to žádná kachní prsa nejsou. Jen pokrčil rameny. I tuhle reakci považuji za kuriózní.

Žádné retro není

A tak to bylo a je. Zdá se mi, že tady žádné retro není. Jen se rozšířily možnosti pro lidi, kterým není nic svaté. Příště uvedu další případy šizení, šikanování i určitého vydírání před rokem 89 i po něm. Snad to některé důvěřivější čtenáře zaujme a uvědomí si, že se musí aktivně bránit a být na pozoru.

 

Zdroj obrázků: novinky.cz

PS: Pozor, zavíráme vstup do Jarní očisty!

Poslední šance. Pojďte kuchtit 🍲 skvělá a svěží rostlinná jídla 🌱, pochutnat si, pročistit si tělo a zlepšit náladu v prima partě 🤗. Naskočte s námi na 8 týdenní Jarní očistu. Jsme s vámi živě, pomůžeme a podpoříme! ❤

PhDr. Alois Dvořák, 1951, vystudoval FŽ UK v Praze, pracoval jako tiskový mluvčí několika ministrů obchodu a cestovního ruchu ČR, publikoval řadu článků v ústředním a odborném tisku na téma maloobchod a cestovní ruch, od začátku 80. let do poloviny 90. let spolupracoval s Československým rozhlasem, zejména jako odborný host pořadu Kolotoč., ale i autor komentářů, poznámek a glos. V roce 1996 založil reklamní agenturu, kterou provozoval až do svého odchodu do důchodu.

1 člověk už poděkoval za článek. Oceňte práci autora také.

Buďte první, kdo napíše komentář