Lékaři ji nedávali šanci (Libuše, 60 let)

Ve dvou letech zápal plic, ve třech do lázní

V roce 1989 byly mé dceři 2 roky a začala nejdříve trpět suchým kašlem a doktor na ní přes několikateré návštěvy nic neshledal a hlavně to, že neměla vůbec teplotu a kašlala většinou jen v noci. Odběry krve byly v normě a tak ji nijak neléčil. Pak najednou dostala silný záchvat dušnosti a museli jsme urychleně do nemocnice. Lékaři konstatovali, že má oboustranný zápal plic. Dva dny strávila na kapačkách. V době pobytu v nemocnici jí vyoperovali nosní
mandli a s operací krčních jsem už nesouhlasila. Od té doby její zdravotní stav byl takový, že ráno dostala rýmu a do večera musela být v nemocnici na kapačkách, protože měla dušnost. Takhle to bylo rychlé a zase jen  antibiotika pořád dokola. Ještě jí nebyly ani 3 roky, poslali ji do léčebny, kde jí dávali Prednison a další léky hormonálního charakteru, pak jsem s ní byla také na pobytu v jeskyních. Nic z toho jí nepomohlo, naopak, bylo to horší.

Lékaři jí nedávali šanci

Opravdu jsem byla zoufalá a lékaři jí vůbec nedávali šanci k životu. Její diagnóza byla bronchiální astma. Pak jsem v TV slyšela v tehdejším Studiu Jezerka mluvit p. Průchovou o stravě, která je léčivá. Tak jsem po tom začala pátrat, už ani nevím jak jsem se dopátrala, jelikož nebyl internet. Objednala knížky, tehdy to byly spíš sešity, kde bylo pár receptů a pak také knížky od J. Janči, J. Průchové, Mudr. Jonáše. Přečetla jsem toho hodně. Pak jsem si tedy
objednala z Dobrušky nějaké suroviny. Co tehdy bylo k mání, to byla mořská sůl, rýže natural, čaj Bancha, mořské řasy, sojové boby, hnědý cukr, ostatní jsem sehnala v obchodě jako třeba jáhly, kroupy. Zeleninu jsme měli doma, protože jsme žili na vesnici a měli velkou zahradu.

Vařila jsem od rána do večera

Vařila jsem vlastně od rána do večera, dělala jsem si doma sojové mléko, nakládala jsem všecko bez cukru, jablečný ocet, kysané zelí, to jsme měli také domácí. Vařila jsem všecky možné bylinky. Pekla jsem i buchty, ale se sojovým mlékem, medem a z celozrnné mouky. Ráno jsem šla do zahrady a posbírala co jsem našla, třeba sedmikrásky, kopřivy. To co doma roste, to je prý to co člověk potřebuje.

Nejdříve bych řekla, co jsem vysadila. Tak především mléčné výrobky, uzeniny, červené maso, pečivo, bílou mouku, cukr, čokoládu. Babička se snažila tajně dokrmovat čokoládou, ale to jsem brzy zjistila a zatrhla to.
Vařila jsem na snídani většinou kaše – jáhlová byla nejoblíbenější, byla jen tak holá oslazená medem, nebyly sirupy jako dnes javorový, o tom jsme ani nesnily, protože jsme nevěděli, že něco takového existuje. Na obědy byly oblíbené nějaké karbanátky z luštěnin, kroupové karbanátky, zeleninové s brambory. Ty jsme jedli a k tomu salát, zeleninové polévky, luštěninové polévky, nejoblíbenější jídlo v neděli bylo rybí filé s rýží.

Po 14 dnech se mohla dcera proběhnout bez dýchavičnosti

Ze začátku byl jídelníček hodně striktní, ale měl výsledky, kdy po 14 ti dnech se mohla dcera jít proběhnout na
zahradu s kamarády a byla bez dýchavičnosti. To bylo pro mě znamení, že to funguje a že jsme na správné cestě. Postupně jsem jí vysazovala léky. Měla jsem velkou podporu v dětském lékaři, který mě fandil a sbíral ode mě informace, napsal jí lázně, to ale až později a aby tam nejela sama, tak je napsal i jejímu bráchovi a bratrancům, aby byli všichni spolu.

Nějaké bílkoviny jíst musí

Až takovou podporu jsem neviděla u alergoložky, která se mě zeptala napřímo: „Co jste s ní dělala?“ Jako bych něco špatného provedla. Měla naprosto čisté dýchání. Řekla jsem jí o stravě a ona jen řekla: „No ale nějaké bílkoviny jíst musí.“ Tím myslela maso. No a tak už jsme tam od té doby nebyly. Taky jsme začali navštěvovat homeopatického lékaře. Byla jsem s dcerou doma až do 6 ti let než šla do školy. To už byla dost silná. Pak měla ještě jednou zánět průdušek v 7 mi letech, ale tak že se to dalo zvládnout doma a antibiotika dostala vlastně po 4 letech.

V roce 1995 nám otevřeli v městě zdravou výživu

Ve škole samozřejmě nevařily tuto stravu, dcera chodila na obědy k babičce, která vařila normálně, ale maso obě děti odmítali. O víkendu jsme si doma vařili bez těch ingrediencí, co jsem uvedla a přes týden obědy ve škole a nebo u babičky. Po otevření obchodu se zdravou výživou v Uherském Hradišti to bylo super. Jezdila jsem tam nakupovat. Prý údajně ten obchod měla pod dohledem Mudr. Strnadelová, ale nevím. Docela bych věřila, že se o to přičinila, aby ten obchod tam byl. To bylo myslím v roce 1995 a už tehdy tam prodávaly ume ocet a tamari omáčku a další věci co dnes kupujeme.

Pak přišly mekáče a coly

Svačiny a snídaně už nebyly jen kaše, ale občas i rohlík nebo koblihy (spíš svátečně), no a pak přišly ty mekáče a coly. To je taky neminulo :-)  Musím říct, že děti měly hodně pohybu a byly pořád někde venku, jsou doteď přirozeně štíhlí a dcera ta je velmi štíhlá, má pořád vel 34-36. Podle mě se jim nestačily v dětství vytvořit tukové buňky a už se ani nevytvoří :-) A tak jsem přišla k závěru, že přísloví: Co se v mládí naučíš, …. je pravdivé a nemusí se to hodit
až ve stáří. Spíš bych ho pozměnila na: „Co se v dětství naučíš, v životě jako když najdeš.“

Děti nemají pocit, že byly ochuzeny

Přešla puberta a další roky, dcera se stala vegankou a trvá to už asi 4 roky, to ale předcházelo ještě nějaký čas vegetariánství. Syn je vegetarián, ten má rád sýry. U něho to bylo tak, že maso nemusel, ale uzeniny dlouho nemohl opustit. A nechtěl ani vědět z čeho to je radši :-) Musím říct, že dcera se hodně zajímá o zdravou výživu už roky, žila a žije v zahraničí a ledacos přečte v AJ, což já moc ne ☹, a pak o tom spolu diskutujeme.

Obě děti dnes teda už nejsou děti, cvičí jógu, zajímají se o duchovní věci, což mě moc těší. Podle mě si dítě bude navždycky pamatovat, co mu dělalo dobře a k tomu se vrátí, pokud tedy má zájem o to být zdravý.

Kdysi jsem to byla já, co jsem jim ukazovala cestu a dnes jsou to oni od kterých se inspiruji a učím. I když kdoví jak to je, třeba právě tímto jsem se toho také hodně naučila já už tehdy díky své dceři :-)

A věřte, že děti to tak nikdy nebudou vnímat, že byly o něco ochuzeni. Nedávno mi dcera řekla, že nemá pocit, že jí něco chybělo.

Zdravé není drahé

Pro ty, co si myslí, že je strava drahá, tak bych řekla, že jsem v době, kdy jsem takto vařila v roce 1990, žila jsem ze sociální podpory a byla jsem rozvedená, sice jsem nemusela platit nájem, měla svoji zeleninu. V dnešní době je poměr ceny produktů k výdělkům daleko levnější než tehdy.

Jíme Jinak je upgrade, který dělám pro sebe

Do Jíme Jinak jsem se pustila, protože jak jsem poslouchala videa od tebe, tak mi to připomnělo dobu, můj příběh a tehdejší zkušenosti. Už jsem na to téměř zapomněla a web Jíme Jinak mi to připomněl. Je to takové pokračování mého příběhu z devadesátých let, takový upgrade toho, co jsem se kdysi naučila a teď to mohla využít v pokročilejší verzi.😊 A také to, že teď bych to stejné měla udělat sama pro sebe.