Domů > Magazín > Blog

Setkání s minulostí

Tak jsem se minulý týden hned nadvakrát potkala s vlastním stínem. Na špatné věci se rychle zapomíná a na lepší situaci se rychle zvyká. To platí i v oblasti zdraví. A já jsem si připomněla, jak mi bývalo špatně, když jsem se jeden den potkala s bývalými kolegy a druhý s mladší sestrou, se kterou jsem nevyrůstala a vídáme se málo.

Jednodušší příprava než dřív

Po dlouhé předlouhé době jsem se viděla s bývalým šéfem a bývalým kolegou, co se mnou seděl před 16 lety v jedné kanceláři. Dřív, když jsem se chystala vidět s někým po delším čase, děsila jsem se, jak zase budu o poznání tlustější než dřív a hodiny hledala ve skříni něco, v čem by to nebylo tak vidět. Protože mě trápívalo všudypřítomné akné a ultramastná pleť, maskovala jsem to v koupelně další hodinu a do kabelky si brala přípravky pro první pomoc.

Váhu posledních pár let neřeším, vážím díky našemu jídelníčku tolik, co na střední škole. Už není potřeba maskovat velký zadek a vyfouklé břicho. Pleť vypadá jako docela normální, stačilo napudrovat a přidat řasenku, na make up nemám čas ani náladu.  Prostě vypravit se do města mezi lidi mě stálo jen chvilku hledání něčeho, co mi není velké (jaká příjemná změna) a něčeho, co nejsou  tepláky a mikina, ve kterých trávím většinu dní.

Setkání v kavárně

Na tohle rande jsem vyrazila po přednášce a tak tak ho stihla. Nebyl čas na nějaké úpravy, jen jsem skočila na toalety, mrkla, jestli nemám v zubech semínka od oběda a mazala nahoru do kavárny za kolegy.  Oba byli vždycky dobře oblečení štramáci a věk jim zatím na zajímavosti spíše přidává. Trochu jsem proto znervózněla na prahu kavárny, zda jsem přeci jen svoji přípravu na dnešní setkání nepodcenila. Kolega na mě totiž podivně zíral. Vzápětí jsem zjistila, že je to pohled obdivný a spadl mi malý kamínek ze srdce, že nejsem tak zcela mimo se svým outfitem. Bývalý šéf mi sundával kabát, přisouval židli a prohlásil něco o tom, že vážím asi třináct kilo. Díval se na mě jak na obrázek a nešetřil chválou. Snad jsem i zčervenala po delší době v pánské společnosti.

Když dorazil druhý, situace se opakovala. Můj spolukancelářník měl problém nedívat se mi do dekoltu. Pravda, měla jsem zrovna tričko s výstřihem, šikovnou podprsenku a hlavně kojím. No a ten den jsem byla od rána na cestách, takže to mělo vskutku dokonalý push up efekt. Navíc  se zdá se, že s menším zadkem a břichem se zdají být větší kdysi tak malá prsa. „Takhle to fakt nebývalo,“ omlouval svůj pohled kolega a já ho uklidňovala, že až dokojím, bude to zase vypadat jinak. Nevíte, jak mě potěšil. Jaké já měla komplexy z malých prsou! 

Jsem mimo a jsem ráda

Užívala jsem si svůj šálek heřmánkového čaje v příjemné společnosti a hledala nějaké společné téma. Televizi nemáme, tedy obrazovku ano, ale signál ne, takže zprávy nesleduji. Těžko se se mnou bavit o politické scéně. Z branže jsem odešla docela dobrovolně s prvním dítětem, takže ani tady se nebylo tak úplně čeho chytit. Nechala jsem tedy kolegy spíš mluvit a poslouchala, co po volbách provádějí jednotlivé strany, kdo ve které firmě teď šéfuje, kdo kam přestoupil, kdo maká a kdo ne. S úlevou jsem si opět potvrdila, že život pražské manažerky mi vůbec nechybí. Z jejich povídání jsem ucítila tu hromadu stresu, kterou oni denně musejí zvládat. Připomnělo mi to, jak strašně uspěchaná a upracovaná jsem bývala já. Jak jsem při největším pracovním nasazení skončila v nemocnici s plicní embolií. A právě tenhle šéf byl první, kdo dorazil za mnou do nemocnice a držel mi u pusy mísu, když jsem po injekcích na naředění krve zvracela. Ještě že už jsem z toho blázince venku, pomyslela jsem si.

Migrény, záda a další problémy

Trochu jsem jim utekla v myšlenkách zpátky k nám do lesa a z rozjímání mě vytrhlo, když si kolega začal ztěžovat na bolení hlavy. Migrény ho braly už před těmi 16 lety. Začali jsme mu radit jeden přes druhého, protože krom hlavy došlo taky na bolesti zad. Šéf radil pilates. Já oponovala, že pilates i jóga jsou fajn, ale že jsem to cvičila 5x týdně, ale záda mě bolela čím dál víc a že bez změny jídelníčku by mě bolet nepřestala, protože už to trvalo 13 let. Z kolegy v tu chvíli vylezlo, že si stejně už vzal ibuprofen, jenže dnes to nějak nezabírá. „No, za to tvoje játra to budou vědět ještě tři týdny, žes to dneska spolkl,“ smála jsem se. „Nebudou, Evičko, nebudou, já totiž nemám žádný výpadek, já to vlastně beru non stop,“ přiznával bez zábran kolega. Věděl, že jsem vždycky byla proti lékům a radila alternativy a že on vždycky hledal rychlá řešení. A že nemá cenu přede mnou zapírat :-)  Zavzpomínal, jak ho často bolel žaludek, a jak jsem mu jednou dala ruce na břicho a okamžitě jako když utne. Dodnes to nechápe a stále na to vzpomíná jako na zázrak. On, který na „tyhle věci prostě nevěří“. A žaludek ho bolí dodnes. Trpí na reflux a doktoři navrhují operaci.

Chvilku jsme si pak dobírali se šéfem kolegu pro jeho neutěšený zdravotní stav, který se za posledních 16 let nijak nezlepšil. V tom se ale řeč stočila na mě. Kolega si totiž dobře pamatoval, jak jsem na migrény trpívala já. Snažila jsem se to vždycky nějak bez prášků rozdýchat a rozhýbat, ale ne vždycky to dobře dopadlo. Jednou jsem dokonce skončila pod stolem v kanceláři. Migréna byla tak silná, že jsem nemohla ani mluvit, ani sedět ani stát, ani nic slyšet, ani se dívat. Schovala jsem se před světlem zářivek a zvoněním telefonů pod stůl a tam zkroucená do klubíčka čekala, zda zemřu. Právě tenhle kolega mě vezl domů a já ho varovala, že se možná cestou pozvracím.

A když už jsme byli v tom vzpomínání na mé neduhy, přišla řeč i na magnetický pás, který jsem nosila proti bolesti zad přes bedra, a na to, jak jsem lezla z auta jak invalida. Z paměti mi začaly vystupovat momenty, kdy jsem se do kanceláře hnala v horečkách, jak jsem si mezi schůzkami vařila Coldrex, jak jsem příšerně smrkla na schůzkách s klienty a jak jsem pořád běhala na malou. Věčně mě něco bolelo. Bože, mě vlastně vůbec nebylo dobře!

Abychom si nepřipadali jako banda důchodců, stočili jsme po chvíli hovor na děti. Tady už jsem byla ve svých vodách. Hovor plynul, čas letěl, nasmáli jsme se. Tohle byla role, ve které jsme se všichni našli. Před těmi 16 lety měl malého syna jen náš šéf. Kolega děti vůbec nechtěl a já měla pocit, že je na ně ještě brzy. Teď bylo všechno jinak. Šéf má dva syny, kolega jednoho a já dvě holky. Byli bychom si měli ještě dlouho co povídat, ale povinnosti a naše děti už volaly, takže pánové uhradili pití a rozjeli jsme se k domovům.

Uvědomila jsem si, jak je mi dobře

Po dvou hrncích heřmánkového čaje jsem se vracela domu s báječným pocitem. Užila jsem si příjemné pánské společnosti, což je pro mě opravdu změna, neboť doma bývám ponejvíc ve společnosti svých dvou dcer. Pánové nešetřili chválou na adresu mé vizáže, takže moje ženské sebevědomí stouplo do nebeských výšin.  Hlavně jsem si ale díky vzpomínání mého kolegy uvědomila, jak mi bývalo zle a jak je mi ve srovnání s minulostí neskutečně dobře. Musela jsem být asi pěkná troska, když si to po těch letech tak dobře pamatují.

Den na to jsem se viděla s mladší sestrou.  Je mezi námi 14 let rozdíl a máme stejného jen otce. Ale ukázalo se, že máme společného mnohem víc. Když jsem ji vzala spolu s rodiči k nám na kopec, abych jim ukázala pozemek, kde budeme bydlet, foukal ledový vítr. Zdrželi jsme se tam proto jen pár minut a jeli zase domů do tepla. Už ve dveřích se sestra chytala za krk a říkala matce, že ji z té zimy bolí v krku. A zase utíkala na záchod na malou. Hned jsem věděla, která bije. To jsem celá já před změnou jídelníčku. Někde na mě fouklo nebo na návštěvě měli studenou podlahu a už jsem v tom jela. Bolení v krku, bolavé uzliny, nastydlý močák. Navařila jsem jí tedy bylinkový čaj, dala cumlat olej a bylo po problému.  Minulost tu stojí přede mnou jen je o 14 let mladší. Nejsme si moc podobné, ale vím přesně, jak se cítí a na co trpí. 

Jsem tak šťastná, že už můžu vyrazit bez čepice, že snesu chladnější počasí i teplotu v místnosti. Že mě věčně nebolí v krku, uzliny, hlava nebo záda. Že už neběhám na záchod jako koroptvička. Zapomíná se to totiž velice snadno. Tato dvě setkání mi připomněla, jak se mám teď dobře a že tomu tak zdaleka vždy nebývalo. Kdybych byla nezměnila jídelníček, byla jsem na tom pořád jako moje sestra nebo jako bývalý kolega. To se nedá vyprávět, to se musí zažít.

PS: Cítíš se v plavkách sebevědomě?

Pokud letos nechceš schovávat zadek pod ručník, pojď na to s námi jinak.
Chci lepší postavu!

Se změnou jídelníčku jsem se zbavila mnoha zdravotních potíží, se kterými si medicína nevěděla rady 30 let. Jídlo, vaření, psaní a šíření zdravého životního stylu se stalo mojí vášní. Je mi čím dál lépe a konečně mám své zdraví ve svých rukách. Celý příběh

11 lidí už poděkovalo za článek.

Komentáře

Moc čtivý článek :-)
V souvislosti se zmiňovanou velikostí poprsí se nemůžu nezeptat. Vždy jsem na tom byla podobně, prsa sotva jedničky, zato zadek výrazný, během kojení jsem si trošku polepšila, ale teď co jsme skončily, tak kde nic tu nic. No a jak jsem najela na správnou stravu, tak hubnu proporcionálně tak nějak všude, se zadkem jsem tedy konečně spokojená (cvičit jsem taky začala), ale hrudník mám stejný jako manžel :-( Máte nějaké povzbuzení nebo radu, co zařadit do jídelníčku, abych si zas trochu polepšila? Podotýkám, že jsem ráda, že po dlouholetém kojení (2x 2 roky) nemám z prsou věšáky, od jisté velikosti totiž gravitace nepůsobí :-D

A mám ještě jeden dotaz – připadám si proti ostatním lidem “žlutá”, je pravda, že v té zelenině je dost barviv a teď jedu hlavně mrkev, řepu a oranžové hokaido, tak bych se ani nedivila. Ale není mi to moc příjemné, nevíte, co s tím? Díky a přeji krásný prosluněný den :-)

Evi, krásný článek. Někdy si říkám, jak jsi to vše mohla vydržet…….já vím, že jsi neměla na výběr :) Já jsem si ulevila od exému a zbavila jsem se ječných zrn kolem očí, nedaří se mi však zhubnout(je mi 47), jidelníček jsem posílala Helči, tak jsem zvědavá na rozbor :)

Tak a teď na co se chci zeptat. V poslední době mi přišlo do cesty několik příběhů o uzdravení těla přejitím na živou stravu, dokonce jsou mezi nimi makrobiotičky, které tvrdí, že vařená strava neobsahuje enzymy a vitamíny a ta troška v podobě picles a čerstvé zeleniny to nezachrání. Někde jsem četla, že není ani tak důležité, co jíme, že důležitější je spíše to, co nejíme. Takže: mléčná bílkovina jasně že ne, maso ne, mouka plus jednoduchý cukr ne. A teď vzniká prostor pro které potraviny ano……a to je pro mne záhada. Pro vás s Helčou funguje Mb, pro další lidi funguje živá strava 80-10-10, tím chci říct, že lidé na živé stravě se také zbavili mnoha zdravotních problémů, zkrásněli, omládli a baští to , co právě mb nedoporučuje tzn. čerstvé ovocné a zeleninové šťávy, čerstvé exotické ovoce….atd a dokonce tvrdí, že jim fakt není zima. O vitariánech je hodně videí na youtube, kniha, o paní, která se léčí z rakoviny jater na živé stravě(před tím dělala Mb) se nazývá Bláznivá sexy dieta- Kris Carr- také ji najdete na youtube nebo paní Maruška Špačková z jajsem.com.

Je to taková moje úvaha, protože si sama nedokážu odpovědět, kterou cestou se vydat a odpověď samozřejmě souvisí s tím, jak na daný systém stravování reaguje vlastní tělo. Pokud bys o tom ,Evi, něco málo napsala, budu moc ráda. Iva

Ukázat další komentáře