Jíme Jinak mě vrací zpátky do života (Hanka, 48 let)

Přes 20 let jsem měla stres z jídla

Už to déle nevydržím, už to musím vyklopit! Po dvou měsících intenzivně strávených u stránek Jíme Jinak a prakticky u sporáku jsem zjistila, že jsem o dvě velikosti splaskla (a to doslova), mnohem lépe se mi jí a tráví bez nepříjemných doprovodných jevů, jako jsou křeče do žaludku, nafouknutí břicha jako při žabích námluvách, neustálé vracení jídla až do krku atd.
Přes dvacet jsem měla let stres z jídla, protože mám achalásii jícnu a bohužel, po ne příliš zdařené operaci, jícen 100% nefunkční. Jídlo musím do žaludku nahnat vodou, jinak se tam prostě nedostane (princip tlakového potrubí). Děsilo mě, že k obědu potřebuju kolem 750 ml vody, abych se najedla. A teď přišel zlom a mně stačí necelý půllitr vody (někdy i třetinka)!!! Je to pro mě neuvěřitelný posun k lepšímu, takový malý zázrak. Zvlášť, když vás lékaři ujistí, že to máte do konce života a nic se s tím dělat nedá. Evi,moc děkuju za bezva Jíme Jinak, vrací mě to do normálního života!!!!

9 měsíců strachu, antibiotik a rentgenů

v září to bylo 23 let, kdy nás ze Simsonu srazilo auto a já byla čerstvě těhotná (samozřejmě jsem to netušila, jinak bych si na tu potvoru nesedla). Utrpěla jsem šok, spoustu oděrek a zhmožděnin, ale také otevřenou zlomeninu bérce. Naštěstí jsem byla čerstvě najedená, tak mě operovali v epidurálu a ne v celkové anestezii. To mé dceři tehdy zachránilo život. Bohužel nohu rovnali pod rentgenem, takže mimčo dostalo pořádnou dávku záření. Byl to zázrak, že jsem nepotratila. A protože po šoku ženské tělo reaguje spuštěním menstruace a to moje nic, pojala jsem podezření, které mi lékaři okamžitě potvrdili. Moje reakce byla velmi rozporuplná: po dítěti jsem toužila a zároveň jsem věděla, že prožitky posledních dnů nejsou pro zdravý vývoj dítěte vůbec vhodné. Přesto jsem si stála za svým a miminko v sobě hýčkala a často s ním mluvila. V noze jsem měla zevní fixátor a vláčela s sebou několik kilo chirurgické oceli až do šestého měsíce, kdy doktoři rozhodli, že už musí ven, protože jsem v ranách měla zlatého stafylokoka a noha se nehojila. Ten žebřík mi z nohy vytloukali bez jakéhokoliv umrtvení zaživa a horší bolest jsem v životě nezažila, protože maso bylo na tyčích pěkně přilepené a trhali mi ho ven. Do porodu jsem poskakovala o berlích se sádrou. Shrnu to: 9 měsíců strachu o nový život, nepočítaně antibiotik, rentgenů a k tomu ten zmetek stafylokok.

Nikdo nechápal, že to bolí

Jakmile jsem porodila krásnou a zdravou holčičku, přišla obrovská úleva, ale taky první potíže s polykáním. Sousta mi začala drhnout v jícnu a nešla ani dovnitř ani ven. Většinou jsem se nějakou chvíli dusila a pak konečně tělo vypudilo jídlo vrchem ven. Intenzita těchto stavů houstla a reakce rodiny byla taková, že se mám uklidnit a jíst normálně a nedělat blbosti. Nikdo nechápal, že to bolí a schválně to nedělám. Pálení žáhy mě v noci budilo, někdy přecházelo v bodavou bolest a během roku jsem zhubla na kost. 

Byla jsem úplně vyčerpaná

K lékaři jsem se rozhodla jít, až když jsem se nemohla pořádně napít a zvracela i vodu. Byla jsem živá z ranního tvarohu a hrnku bílé kávy, v poledne čtyři lžíce polévky (ta pátá už letěla ven) a dál už nic. Občas se mi podařilo cucat odpoledne čokoládu, abych měla aspoň nějakou energii.
Doktor na gastroenterologii se zděsil, když viděl můj jícen: v celé délce zjizvený a téměř neprůchodný (13 cm!). Verdikt zněl: operace. Měla jsem roční dítě, takže počkáme, až nebudu kojit a dostanu se do plánu. Jenže já věděla, že bych se termínu nedočkala, tak jsem byla vyčerpaná. Dnes věřím a vím, že blížící se smrt na sobě člověk pozná. Pan doktor mě pochopil a na operaci jsem šla už za měsíc. Bohužel se příliš nepovedla, jícen už nemám po zákroku vůbec funkční, tak mi nezbývá, než jídlo opravdu honit do žaludku vodou. Tu horu léků, které jsem k tomu dostala, jsem po čase začala ignorovat a přestat užívat, protože stejně nebyly k ničemu (aspoň v mém případě).
Při rekonvalescenci jsem se naučila pít pivo, protože mi to skvěle dodávalo energii a neměla jsem hlad. Ostatně ten jsem vůbec necítila a reflexy Pavlovových psů jsem taky totálně ztratila. Ale naštěstí to nebylo denně, alkoholička ze mě rozhodně nebyla a není. Jen jsem mu přišla na chuť.

Stres dokáže zabít

Nějak jsem se ty roky stravovala podle své intuice, ale teprve až nyní  jsem našla sama sebe. Možná díky věku, zkušenostem, podpoře dětí a mého nynějšího manžela a taky díky klubu Jíme Jinak. Důležité je umět poslouchat své tělo, jinak to od něj pořádně schytáme.
Dnes vím, že obrovský stres dokáže člověku velmi ublížit (někdy i zabít) a medicína je na něj krátká. Podepsala bych se pod prohlášení, že mou achalázii způsobil stres, napětí a velké psychické vyčerpání.

Naučila jsem se odpouštět

Je to dávno pryč, ale je pravda, že když jsem to psala, tak mi bylo úzko. U mě platí pravidlo: “co tě nezabije, to tě posílí”. A ještě jsem si uvědomila pro mě hodně důležitou věc: naučila jsem se odpouštět (podle čtyř dohod ve smyslu pustit od těla a od mysli) a to se mi taky odrazilo na trávení. My jsme se totiž po 22 letech s tehdejším manželem rozvedli (1.úleva), postavila jsem se na vlastní nohy (2.úleva), děti mi hodně pomohly (3.úleva) a po čase jsem potkala nynějšího manžela, který je mi velkou oporou v čemkoliv. Vdávala jsem se letos na jaře, teď na podzim mě následoval syn. :-)

Jsem opravdu šťastná

Je mi 48 let a jsem opravdu šťastná. Syn stojí na vlastních nohách,  dcera má část VŠ úspěšně za sebou a pokračuje v navazujícím studiu, můj manžel je fajn parťák a jak zapadají kostičky do stavebnice, tak i vaše stránky Jíme Jinak jsem objevila v pravou chvíli. Kila mi letěla nahoru posledních 12 let, kdy jsem přestala s nočními, začala chodit klasicky do práce od pondělí do pátku na osm hodin a dřepím za počítačem.
Zatím je dole 7 kg, ale vizuálně je to víc. Ztratila jsem hodně zbytečné vody a jak jsem psala na začátku, prostě jsem splaskla. Neustále to pokračuje, mám z toho velkou radost a už mi nechutná ani to pivo. Se změnou stravy se změnily i chutě a to je prima!!!

Fandím vaší práci, která má smysl, a přeju samé spokojené klubáky!
Měj se fanfárově!
Hanka