Když je žák připraven, učitel se objeví

V životě neplatíme penězi, ale časem

Znáte film In time, česky Vyměřený čas, s (božským) Justinem Timberlakem? Tenhle film je sice zařazen do žánru sci-fi, podle mě však jen proto, že kdyby jej nazvali pravým jménem, měli by problém pustit film do světa. Pokud jste jej neviděli, vřele doporučuji, nejen kvůli tomu Justinovi (nojo, mám slabost na blonďáky, ještě že mám jednoho doma). Ale žerty stranou – ve filmu padla geniální myšlenka, kterou sice všichni víme, ne vždy si ji však uvědomujeme – a to, že v životě ve skutečnosti neplatíme penězi, ale časem.

Zpět ke školství

Vloni v září jsme poslali do první třídy našeho malého rozumbradu. Tenhle kluk byl ve všem vždycky tak trochu napřed. Brzy mluvil, brzy četl, všechno měl tak nějak rychleji oproti vrstevníkům. A přesto mi jednou ve školce učitelky s vážným výrazem ve tváři oznamovaly, že našemu synovi doporučují odklad školní docházky, protože měl v té době upatlané lepení (to já mimochodem taky), nakresleným postavičkám chyběly prsty a další nic neříkající věci. Je teda pravda, že jsme spolu nikdy moc nekreslili, jednak proto, že na to při všech těch aktivitách venku nebyl čas, a pak ho to ani nebavilo. Kluci prostě fungují jinak než holky, což by podle mě měly zrovna učitelky vědět. Nevěděly. A tak jsem jim dala menší přednášku o tom, že kluci potřebují živelnost, porozumět svému tělu, dostat ze sebe zdravým způsobem aktivní mužskou energii, jinak ubližují sobě i druhým lidem.

Takže jo, kreslení a určitě ani lepení jsme nikdy moc nedali. Zato se však naučil ve třech letech lyžovat, ve čtyřech letech jezdil na kole lépe než já. Nebojí se vylézt na horolezeckou stěnu, řídit člun, chodit po provaze mezi stromy nebo třeba skočit salto na trampolíně. Abych však učitelky v té době uklidnila, a protože mě hlavně samotnou zajímal pohled někoho nezaujatého, objednala jsem nás se synem do pedagogicko-psychologické poradny. V poradně nám řekli to, co jsme už dávno věděli sami, a sice, že máme úplně normální – bystré, aktivní a zdravé dítě. I když to šlo říct pár slovy, byl to posudek na celou A4. S nehraným úsměvem jsem jej předávala jedné z učitelek, která na něj koukala jak puk.

Začátky ve škole

A tak šel náš kluk, který se dlouhá léta zajímal o dinosaury, Vesmír, lidské tělo, auta, zvířata, duchovní příčiny nemocí, kameny, vitamíny a minerály, prostě o vše, co se jen kolem něj šustlo, vypravil do první třídy. Ze začátku byl naprosto nadšen, nové prostředí, sympatický mladý učitel – sportovec, noví kamarádi, a tak se do školy vyloženě těšil. Měl to tam rád a hezky o ní mluvil. Smysl mu nedávaly třeba známky, ale zase chápal, že jinak to ve škole neumí. Asi bych ještě měla dodat, že náš syn aspoň z části věděl, do čeho jde. Už v té době jsem mu nabízela domácí vzdělání. Hodně jsme si o tom povídali, takže byl aspoň teoreticky připraven na to, co ho bude čekat ve škole. Tady chci jen upozornit, že bez jakéhokoliv strašení. To poslední, co bych chtěla, je strašit svoje vlastní dítě. Ale protože s dětmi mluvím už od narození narovinu, nezamlčela jsem mu fakt, že bude muset vydržet třičtvrtě hodiny sedět. Nebude ani moci jíst, pít, mluvit, chodit, ba dokonce ani jít na WC bez svolení někoho dalšího. Látku a způsob učení nebude určovat on sám, ale někdo jiný. I přesto do toho šel. Kvůli kamarádům i kvůli tomu, že nechtěl být “ten jiný“ (stačí že jíme jinak :D). Navíc měl možná oproti jeho rebelujícím kamarádům tu výhodu, že má rád řád a celkově, když mají věci svůj systém, což má podle mě škola vyhnané do úplného extrému, ale fakt nic proti ní.

Jak šel čas

Musím se přiznat, že postupem času se z nadšeného kluka lačném po vzdělání postupně stávala unavená a podrážděná hromádka. Nepřišlo to najednou, šlo to tak nějak postupně, každým dnem se do školy těšil méně a méně. Netlačila jsem, nenutila svůj pohled na věc, když o něj nestál. Eviččino heslo: „Nech každou duši jít svou cestou“ byla mou hlavní mantrou té doby. A pak jednou na jaře odjel syn na týden s prarodiči na dovolenou. Když se vrátil z dovolené, tak ráno poprvé plakal, že do školy nechce. To už jsem zbystřila a okamžitě tušila, že je něco špatně. Vždy jsem si velmi vážila naší vzájemné důvěry, kterou považuji za něco tak křehkého a zároveň tak důležitého, že jsem ji nikdy nebrala na lehkou váhu. A tak se mi ten náš malý-velký kluk svěřil, že jeden ze spolužáků začal v poslední době ubližovat téměř všem dětem. Podle popisu syna to nemělo daleko k šikaně. A to prosím pěkně v první třídě. Když jsem na základě našeho rozhovoru začala studovat o šikaně, potvrdila jsem si jen to, co jsem v hloubi duše už dávno věděla: děti se naučí šikanovat, protože dospělí šikanují je. Takhle jednoduché to je. Šikana je prý v nějaké formě na každé škole, jde jen o to, zda s ní umí či neumí pracovat. Můj chlapeček má rád spravedlnost, a proto jednoho dne třídnímu agresorovi prostě jednu ubalil. Radost z toho neměl, ale bránil slabší, a v té chvíli to prý jinak nešlo. Věřila jsem mu.

Našemu synovi též ve škole vadilo, že za něj neustále někdo něco rozhoduje. Děti se nemůžou ptát, když není čas na otázky, o přestávce nemůžou jít ani na chodbu (když jsem se na to ptala na rodičovské schůzce, je to prý jakýsi pozůstatek covidu), zato si však děti mohou v tichosti dojít na WC a vrátit se (ideálně opět v tichosti) zpět do lavice. Tohle možná ještě zvládne něžné pohlaví, ale u kluků to bohužel vidím dost nereálně, i proto jsem vždy s ironií v hlase přecházela poznámky o tom, že je náš syn neustále na chodbě.

Jinak prosím pěkně neříkám, že mezi dětmi nemůžou být i tací, kterým tenhle systém vyhovuje, nebo jim to aspoň nevadí, to vůbec. Píšu čistě subjektivně o tom, jak to máme my. A vůbec neříkám, že je to ta jediná správná cesta, nebo že to jen my jsme ti dokonalí a ve škole je všechno špatně. Nic není černobílé, tzn. že i na tom zkostnatělém školním systému, který se však pomalu ale jistě začíná bořit, se jistě najde i něco dobrého. Co však vidím já, je fakt, že tenhle systém možná ještě fungoval, resp. se krásně doplňoval s výchovou z dob pravěku, pardon Marie Terezie, a proto už jen z principu nemůže fungovat teď. Tahle doba je diametrálně jiná. Naše děti se sebou už nenechají orat, jako jsme nechali my, protože už jsou někde úplně jinde. My všichni, kteří jsme se narodili v minulém století, máme v datu narození aspoň jednu jedničku. Jednička představuje „já“, ego=mysl, je to myšlení stylem „po nás potopa“. Naše děti narozené po roce 2000 už však mají v datu narození aspoň jednu dvojku. Dvojka znamená „ty“, dvojka je společenská, kontaktní, dvojka bere ohled na sebe i na druhé, dvojka víc dává než bere. A přesně takové jsou naše děti.

A jak se nakonec náš syn rozhodl

Náš syn se před pár dny vrátil domů a naprosto jasně nám oznámil, že by se od nového roku rád učil doma, pokud teda moje nabídka stále platí, protože je z té školy čím dál víc unavený (jeho slova). Ujišťoval se přitom, že nepřijde o kamarády a jestli se opravdu o lese můžu učit přímo v lese – namísto tvrdé židle, na které se prý poslední dobou kroutil jak vrtule. A tak už jen ladíme, jak to udělám s prací, zjišťuji a nasávám informace jako houba, protože, jak praví moje oblíbené heslo: „Kdo chce – hledá způsoby, kdo nechce, hledá výmluvy a důvody“. Občas, pravda, i trochu plaším, protože jsem žena, a tak na to mám nárok, ale uvnitř cítím klid, štěstí a mír. Cítím prostě, že takhle je to správně.

Jak říká paní psycholožka Jana Nováčková, které si moc vážím: „Domácí vzdělání má tu výhodu, že je vhodné pro všechny děti, ale není pro všechny rodiče.“ Nevím sice, do které skupiny rodičů patřím já, ale nepřijdu na to, dokud to nezkusím.

S láskou

Naďa