Děti se nemusí učit dospívat – 1. díl

Hledání odpovědí

Již desítky let se psychologové snaží najít odpovědi, jak to vlastně je s realizací plného lidského potenciálu. Co musíme udělat, abychom vyrostli ve zcela dospělou a vyspělou osobu, která se cítí dobře. Realizace plného lidského potenciálu totiž není samozřejmostí. Od takových velikánů jako je Jung, Bowlby či Piaget jsme se mohli dozvídat o dětském vývoji a jeho přirozených procesech. Avšak dál jsme se domnívali, a troufám si říct, že stále domníváme, že cesta vede přes vzdělání. Tato domněnka je založena na tom, že je třeba učit samostatnosti, oddělenosti, vytváření hranic a přizpůsobování okolí, ohleduplnosti a mnoho dalšího. Avšak moderní věda přichází s přelomovým zjištěním, které podporuje tvrzení vývojových psychologů! Víte, jaké to je? Čtěte dál.

Škola není klíčová

Že děti musíme všemu učit je dogma, které ve světě platí bohužel ještě dnes, kdy již máme podložené studie o jeho nepravdě. Pokud by to byla pravda, škola by byla místem, kde by se plný lidský potenciál rozvinul. Avšak dozajista jsme se všichni setkali s lidmi, kteří byli vzděláni, ale zůstali uvězněni v pozici dítěte. Dokonce výzkum ve Spojených státech potvrdil, že děti z domácího vzdělávání prokazují vyšší úroveň zralosti. Tudíž nám může být jasné, že škola, jako instituce podporující vzdělávání, není klíčová k rozvinutí plného lidského potenciálu. Kde tedy leží klíč?

Přirozený růst odemyká naše schopnosti

Je to právě přirozený růst, který nám podává klíč k plnému lidskému potenciálu. Avšak zrání není pouze jeden proces. Pojďme si to představit jako tři ovocné stromy, třeba jabloň, hrušku a švestku. Tyto tři české ovocné stromy budou odpovídat třem základním pilířům našeho růstu, našeho zrání v úplnou lidskou bytost se všemi výhodami, které to přináší. Jabloň je úroveň samostatnosti, hruška značí úroveň přizpůsobivosti neboli adaptace a švestka nám představí pilíř integrace či sociálnosti.

Jak objevujeme svět

Naše jabloň nám ukáže pilíř, který je známý jako individuační neboli emergentní proces. Laicky řečeno se jedná o moment, kdy začínáme objevovat svět. Roste touha po poznání a nezávislosti. Můj syn v momentě, kdy dozrál do tohoto procesu, vyrazil vpřed. Najednou už se nedržel pouze u mě, ale viděla jsem jeho touhu po dobývání. Vzdaloval se a mnohdy s radostným výskáním utíkal dopředu. Pokud jste v bezpečném prostoru, dovolte dítěti se vzdálit. Důvěřujte vašemu napojení s dítětem. Dojde do bodu, který nebude chtít překročit a přijde zase zpátky za vámi. Stojí za to vidět dětskou tvář plnou radosti a pocitu já to zvládnul.
Je dobré vědět, že tak, jako zraje jabloň a my nemáme sebemenší vliv na to, jestli vyroste a uzraje, tak je tomu i s emergentním procesem. Pokud chceme sklízet ovoce, tak nemůžeme dítě nutit být samostatné. Není to proces racionální ani dobrovolný. Je zcela emocionální a nastavený přírodou.

Je to jednodušší, než jsme si mysleli

Příroda to za nás všechno krásně vymyslela! Naše zásahy do přirozeného vývoje vlastně jen narušují tento krásný a daný proces. Nechme děti růst k jejich plnému potenciálu. Dovolme, aby se společnost proměnila díky příchodu generací, které místo poslušnosti, budou poslouchat sami sebe a hlavně své srdce. V dalším díle si představíme zbývající dva procesy zrání, u kterých objevíme nové superschopnosti, kterými jsme přirozeně vybaveni.