Se strachem k celistvosti

Biochemické a emocionální reakce

Strach nás upozorňuje na blížící se nebezpečí, ať už fyzické či psychické. Tato silná emoce vychází jak z reálné hrozby, tak z nereálné, která vzniká v naší hlavě. Vyplavuje vysokou dávku adrenalinu, který nám pomáhá být ostražitý, zůstat v pohotovosti.

Někteří z nás strach dokonce vyhledávají. Jelikož zahrnuje podobné reakce v mozku jako pocity štěstí a vzrušení, můžeme touze po strachu propadnout. A tak upadáme do adrenalinových zážitků, díváme se na horory či balancujeme na okrajích. Proč to všechno?

Kam spěcháme

Dnešní svět je neuvěřitelně rychlý, zrychlený, přerychlený, urychlený. Všechno má být hned a už i to je pozdě. To, co se dřív dělo v rámci století zažíváme v technologickém boomu v desetiletích či dokonce letech. Na nás, lidi, je vyvíjen obrovský vědomě nevědomý nátlak. Výkon se skloňuje ve všech osobách a my se tak řítíme čím dál rychleji k … K čemu vlastně? Paradox, který mě nepřestává udivovat.

Stupňované stresory

Je jasné, že na takový světový zvrat budeme reagovat. Stresory v našem okolí se stupňují. Žádní jiní živočichové by se dobrovolně nevystavili podmínkám, ve kterých žijeme. Zkuste se na chvilku zastavit v rušné ulici a pozorujte. Co všechno vaše tělo musí zvládnout, jaké kontrolky vypnout, abyste mohli v klidu projít, přežít, nezahltit se a nezbláznit se. Projíždějící auta, blikající reklamy, hlasité klaksony, možné bouračky, hudba z obchodů, zmatek, ruch, výfuky a do toho lidé, kteří boří nos do svých obrazovek a nevnímají okolí… Páni, je toho opravdu hodně, viďte? 

Děti reagují

Už u těch nejmenších můžeme pozorovat následky. Poruchy pozornosti jsou diagnostikovány čím dál častěji. Děti jsou roztěkané – jako dospělí. Ještě aby ne. Už od nejranějších minut svého života pozorují zmatený svět, kde na ně jejich rodiče často hledí přes obrazovku podivného přístroje. Záhy mají možnost poznat, o co se jedná, jelikož jsou elektronická zařízení ve velkém využívána jako chůva či prapodivný zklidňující prostředek. V Americkém dokumentu Kids on Tech doktoři z řad neurologů upozorňují na dopady časného a přílišného vystavování dětí modrým zářičům. To, co dřív byla spontánní dětská hra, se mění v pasivní zírání bez kontextu. Ale lidský tvor se ve hře učí. Hra je prostředkem, přes který poznává svět, hra slouží k uchopování rolí a ke zkoušení situací. Dítě ve hře poznává široké spektrum emocí. Může si je ohmatat v bezpečném prostoru a začít integrovat do svého života. V tomto prostoru se může seznámit také se strachem. Přijmout ho jako nedílnou součást bytí. Právě přijetí je to, co nám dospělým mnohdy chybí. 

Buďme zase dětmi

Přizvěme hru zpět do našeho života. Je jasné, že s ruchem velkoměst zatím nic neuděláme (možná v budoucnosti?). Ale co kdybyste se na pár minut denně vrátili zpět do dětských let. Dovolte si prožívat své emoce tak, jak jsou. Buďte přítomni se svým strachem. Jeden přítel psychoterapeut mi řekl, že strach může být tím nejlepším učitelem. Pojďte se podívat, proč s vámi je, co vám chce sdělit. Nebojte se objevovat skrytá zákoutí vaší mysli. Staňte se dětským průzkumníkem se vší hravostí, která k tomu patří. Pokládejte si otázky, nacházejte odpovědi. Vaše nitro je tu s vámi a pro vás. Jen vy dokážete strach proměnit na tvořivou energii vašeho života.