Všimli jste si někdy, že přidáním jediného písmenka je z emoce rázem nemoce? A já si troufám tvrdit, že tenhle můj nedávný „aha moment“ (v dětství jsme tomu říkali „blik cvak příjem“) není náhoda a že emoce a nemoce do sebe pasují skoro jak dětská prdelka na nočník.

Jsme to, co říkáme

Již delší dobou jsem vnímavým pozorovatelem (někdo tomu však říká prudičem) toho, co říkáme a jaké zdravotní problémy následně řešíme. Čeština je opravdu krásný a bohatý jazyk i v popisu emocí. A tak jsem si třeba všimla, že kdo si toho na sebe moc nakládá, bolí jej často záda. Nebo někdo, koho jsem slýchala víckrát říkat, že toho má „plný zuby“, je u zubaře častěji, než by mu bylo milé. Někomu zas něco „leze krkem“, „leží v žaludku“ „má toho plnou hlavu“, „trhá mu to srdce“, „nemůže to spolknout, strávit„..
Přijde mi, že si vůbec neuvědomujeme, že když tohle říkáme, není to jen neškodná fráze. „Vždyť to říká každý, nic to neznamená“, slýchám často, když na to upozorním. Jenže já s tím nesouhlasím.

Slova mohou léčit i zraňovat

Slova, která pronášíme o sobě, jsou velmi mocný nástroj. Někdy bych skoro řekla až zbraň. Mohou léčit ale i ublížit. Doktoři a jejich vyřčené diagnózy, které jsou často spíš ortele smrti, podle mě mluví za vše. Ale je to na nás, co si vybereme.
A já vím, že nás to tak neučili. Od dětství v nás emoce potlačovali jako něco nevhodného ba dokonce i trestuhodného. Ale co když je to jinak, co když ty naše zadržované emoce jsou právě tím klíčem k nemocem, které nás často chronicky trápí?
A co si budeme povídat – můžeme mít jídelníček na míru od pana Zerzána, pít vodu z ledovce, denně se otužovat v sudu, cvičit každé ráno pozdrav slunci, sníst pět klíčků denně, nakládat pickles, běhat, posilovat, saunovat, meditovat, objímat stromy, chodit bosky a já nevím, co všechno teď ještě frčí. A opravdu nic proti tomu, ba naopak všem moc fandím, též jsem si něco z toho velmi oblíbila. Ale taky si myslím, že nám to je téměř k ničemu, když budeme dlouhodobě přehlížet třeba to nesnesitelné napětí, kterému jsme vystaveni ve své rodině nebo v práci.

Naše těla jsou díkybohu moudřejší než my

Tělo nikdy nelže, proč taky. Prozradí na nás i to, co sami před sebou tajíme. Ti moudří z nás takovým prosbám těla naslouchají, pokoušejí se rozumět tomu, co znamenají a reagovat na ně zvýšenou péčí. Naopak ti nemoudří z nás se pokouší umlčet příznaky pomocí léků proti bolesti a dalších zásahů. Mladé slečny s ibalginy v kabelce by asi mohly vyprávět.
Ale já tady teď vůbec nechci kázat vodu a přitom hltat víno plnými doušky, a tak vám povím jeden příběh.

„Neplač, neřvi, nevztekej se“

Byla jednou jedna holčička, které v dětství říkali věci jako „Neplač, babička se lekne.“,  „Vždyť se nic nestalo, než se vdáš, tak se to zahojí.“, „Já tu svoji holčičku nepoznávám, nevyměnil mi tě někdo ve školce?“ U téhle poslední věty holčička pochybovala o inteligenci rodičů, když nepoznají vlastní dítě :-)). Nicméně, tyhle naučené fráze měly způsobit to, že se holčička ideálně okamžitě uklidní, což je mimochodem náročný úkol i pro zkušeného jogína :-))), a přestane brečet. Ze strachu a důvěry k starším a moudřejším jednoho dne skutečně plakat přestala. Od té doby už toho však moc necítila. Ta holčička se od svého těla začala odpojovat. Myslela si, že snad musí být nějaké divné, když cítí něco, co bývá okamžitě umlčené, někdy i potrestané. Už v té době v ní zrála myšlenka na to, že až jednou bude mít děti, bude to dělat jinak. Tenkrát si ještě naivně myslela, že když svým dětem vše dovolí a nechá je plakat, bude to stačit. První dítě ji však brzy vyvedlo z omylu. Ale to trochu předbíhám.
Nejdřív ta holčička musela dospět a znovu se vrátit sama k sobě – jak se teď s oblibou říká – a že to byla dlouhá cesta a stále na té cestě je, asi nemusím psát.
Odpojením se od těla, které jí vysílalo čím dál jasnější signály, co se mu nelíbí, se nehodlala trápit a dál si „jela to svoje“. Čímž si celkem logicky zadělala na nemoce.

Nejvíce ji potrápil močový měchýř a ledviny. Ale protože byla dost tvrdohlavá, jak už to mají berani ve zvyku, nenechala si do toho od nikoho mluvit, dokud ji jednoho dne nechtěli s oboustranným zápalem plic a zánětem ledvin současně odvézt rychlou do nemocnice. Jenže ona byla tak moc tvrdohlavá (někdo by spíš použil slovo „natvrdlá“), že sanitce, kterou jí doma zavolali, protože se už na ní nemohli dívat, podepsala reverz. Věřila totiž tomu, že se z toho vylíže sama. A upřímně, kdyby ji někdo řekl, že to bude trvat dalších 10 let, možná by do té sanitky i nastoupila :-)).

Nejsmutnější na tom všem bylo to, že po dlouhé době měla pocit, že zase něco cítí, byť to byla bolest a strach o život. Nemohla se totiž ani nadechnout. A to doslova. Škola, která ji nebavila, ale chtěla ji dokončit, aby už od ní měla klid, harmonii doma ani ve „vztahu“ taky zrovna neměla (ano, ty uvozovky jsou ironie). Bylo toho prostě moc a trvalo, již zmiňovaných, deset let, než se to začalo zlepšovat.

A když těch deset let uběhlo

Ta holčička, teda vlastně už slečna, se zamilovala do někoho, kdo se k ní (poprvé) choval s láskou a péči, jakou si zasloužila a jakou si v dřívějších dobách neuměla ani představit. Do dvoučlenné rodiny přišel brzy prcek. Ten prcek rostl a rostl, až z něj vyrostl krásný a zdravý chlapeček. A ten chlapeček, asi jako každé dítě, občas někdy více a někdy méně, plakal. Ze začátku od rodičů slýchal to samé, co slýchali oni v dětství „neboj“ a „neplakej“, i když se třeba těch cizích tváří bál a plakat potřeboval, aby se mu vyplavily stresové hormony a on se mohl zase uklidnit. Ne nadarmo však děti v prvních měsících života jazyku nerozumí, a tak jakoby ta (zbytečná) slova ani nevnímal a dál si plakal a křičel. Rodiče, kterým tyhle jeho silné emoce, nedaly spát, o tom hodně diskutovali, taky hodně četli a studovali, jak to dělat jinak, přihlásili se i do několika kurzů a vše jim postupně otevíralo oči.

Rodiče pochopili, co svému synáčkovi vlastně říkají. A tehdy se doma začaly dít zázraky. Malý chlapeček místo „neřviiii (byť s prosím)“ slyšel víc: „klidně se z toho vyplakej“, „když se zlobím, nebo křičím, není to tvoje vina“, „promiň, že jsem protivná, je toho na mě moc“, „máš právo se zlobit, hele, tady je polštář, klidně se z toho vymlať“ „to, co teď cítíš, je v pořádku, ale taky to netrvá věčně“ nebo prostě jen ticho a otevřenou náruč.
A ten chlapeček plakal méně a méně, až z něho vyrostl velký pohodář, šoumen, ale zároveň i velmi citlivý kluk, který se nebál své emoce projevit a podržet druhé.
Širší rodina z toho byla pravda, hlavně ze začátku, dost „paf“, a tak rodiče slýchali věty jako, že si ho takhle rozmazlí, že to bude mamánek, že pláč posiluje plíce, že s nimi se taky nikdo takhle „necrcal“ a jsou normální a tak dál. Jenomže, oni nepolevili a s otevřenou náručí pro citlivé dětské emoce, vychovali i druhé dítě. Další úžasnou asertivní a přitom empatickou holčičku.
S výchovou si to však už nikdo nespojoval. To je povahou, znamením, pohlavím atd., slýchali rodiče a nehádali se :-))

Ale proč o tom všem mluvím. Jednoho dne ta rodina přišla o zahradu, která sice nebyla jejich, ale mohli ji používat. Na té zahradě byly i krásné vzrostlé ovocné i jehličnaté stromy, které měli rádi nejen oni, ale i celá ptačí hejna, která tam ráno co ráno pořádala na nejvyšším stromě koncert. Trávili tam v létě v jejich stínu každý den. Ono upřímně, vypravte se s novorozencem a batoletem dvakrát denně na vzdálené hřiště, kam nic nejede. Jenže dopolední idylka skončila v momentě, kdy do schránky přišlo oznámení, že se má zahrada v plném květu do 14 dní vyklidit (a že tam toho měli), protože na konci měsíce měli přijet dřevorubci s bagry.

Dřevorubci dorazili na den přesně brzy ráno, takže bohužel pro maminku s dětmi, na to museli koukat. Teda oni na to nekoukali, stačilo jim „jen“ slyšet zvuk motorových pil, které kácely jejich milované stromy. A v tom na maminku ta nespravedlnost dolehla. Ani ne tak to, že přišli o zahradu, kterou milovali, jako spíš to, kdo dává lidské bytosti právo zabít jinou živou bytost. Při každém zářezu do stromu měla maminka pocit, že řežou do ní samotné. A tak to samozřejmě, jak jinak, než oplakala. Přesnější by teda bylo říct hystericky ořvala. Ale víte, co na tom bylo to nejdojemnější? Od svého tenkrát tříletého syna neslyšela „vždyť o nic nejde, zasadíme jiný strom“ nebo „hele, tamhle je bagr“ nebo třeba „neřvi, nebo ti ještě přidám“.

A upřímně říct mi v té chvíli něco takového, tak ho vynesu v zubech.

Ano, ten příběh je o mně

Já byla tak vděčná, že ten můj malý-velký úžasný kluk si ke mně sednul, objal mě a pronesl: „klidně plakej, mami, jsem tady pro tebe“, a tak jsme si ty role na chvíli prohodili, protože to on byl tentokrát ten dospělejší z nás. A bulím u toho zas, jak empatické děti jsme vychovali. Protože JO! Protože mi to dává smysl, neříkat dětem nesmysly, kterými nás „krmili“ naši rodiče, které to zas učili jejich rodiče. Teď jsme dál. Teď víme to, co oni nevěděli a neuměli a já se za ně na to, na mou duši, nezlobím. Teď už ne. A jsem na sebe sakra hrdá, že jsem splnila slib, který jsem tenkrát dala té malé holčičce, že to budu dělat jinak.

A tak se po sepsání svého příběhu vrátím znovu k emocem, s kterými podle mě nemoce tak úzce souvisí. Prosím nás, neodsuzujme se za ně a už vůbec se za ně netrestejme (sebe ani děti). Nejsme roboti ani stroje (aspoň zatím teda ne). Jsme lidi a ti mají emoce. Emoce nám pomáhají poznat naše myšlenky, protože nepříjemné myšlenky způsobují nepříjemné emoce. A protože mozek řídí naše orgány, stres se začne okamžitě promítat na konkrétním orgánu v těle. Nebo taky jinak, a možná i lépe, řečeno: To, co nejsme schopni vyřešit ve svém životě vědomě, začne tělo na nevědomé úrovni řešit za nás. A že se teda umí ozvat :-))))

Protože vím, o čem mluvím. Vždyť jste to četli (nebo tedy doufám, že jste u toho neusnuli). Myslíte si, že je náhoda, že močový měchýř a ledviny (párový orgán) odpovídají právě vztahům? Jasně, není to tak jednoduché a je to mnohem komplexnější otázka. Ale na rovinu říkám, že mně osobně víc jak všechna vyšetření a antibiotika, pomohlo konečně pustit vztahy, které mě vyčerpávaly. Ač jsem to tak moc nechtěla vidět, za což jsem pro změnu zaplatila zhoršením zraku.

Od té doby, je to již 8 let, jsem o svých ledvinách ani močovém měchýři ani jednou neslyšela. Vždyť já už skoro ani nevím, kde je mám :-))

Jasně, že mi je i líto, že to muselo trvat tak dlouho, ale byla to moje volba, moje cesta a díkybohu za to prozření. A klidně si ze mě vezměte odstrašující příklad, kam se se svými potlačenými emocemi můžete (a já věřím, že nechcete) dostat. Ale hlavně s tím něco dělejte, pokud cítíte, že to s vámi nějak rezonuje – to je teď taky dost moderní slovo, že :-))

Přeji vám všem, ať vám vaše emoce pomáhají předcházet nemoce.

S láskou

Naďa

Hubneme do plavek online: Shoďte 5 kg za 14 dnů

Neuvěřitelných 77 komentářů. Jak to vidíte vy? Napište komentář.

  1. Hrozne moc super!!! Mam chut napsat dlouhej pribej, jak to mam uplne stejne s vychovou i dokonce stejnou zkusenost, kdyz nadhernou zarostlou louku pred nasim malickym domeckem na konci sveta vykaceli a zastaveli satelitem a jak jsem se kvuli tomu dlouhe mesice trapila, co vsechno behem chvile znicili a hlavne jak jsem se stala hysterickym magorem, co nesnasel nove sousedy:)))…ale bude lepsi, kdyz Ti Nado jen podekuju, za super cteni😉

  2. Nadi, reaguji opožděně ale četla jsem i krásné komentáře. Zase se mně potvrdilo, jak jsem šťastná, že jsu tady mezi vámi. Tvůj článek mě hluboce zasáhl. Kdo mě zná nebo četl moje „Proč právě já?“, ví. Když syn odešel, trávila jsem hodně času s neteří. Často, když jsme si hrály nebo četly, mně vyhrkly slzy a ta malá, tříletá holčička vzala mou hlavu a beze slova si ji přitiskla k sobě. To mně tak pomáhalo! Žádné utěšování nebo odvádění na jiné myšlenky, jak to dělali dospělí.Oni to samozřejmě mysleli dobře ale já jsem se vždycky těšila, až zase budu sama a vybrecim se. A ty děti jsou tak bezprostřední, nehledají spoustu zbytečných slov a úplně přirozeně se zachovají, jako naše Anitka a nebo tvůj moudrý syn. A léta jsem se trápila a vyčítala si každé špatné slovo, které jsem kdy Romčovi řekla. Až tady při čtení, jak píše Zuzzi jsem si uvědomila, že si nemám nic vyčítat.Asi jsem tím měla projít a hlavní je, že vím, co jsem dělala špatně. A co se týká těch nemocí z emocí😷, věřím, že kdybych měla dávno vědění co mám teď, co jsem v JJ, mohla jsem se mnoha nemocem vyhnout. Nebo jsem si taky měla vším projít abych věděla, co vím?🥰🤷💖🌞 Naďa

    • Nadi, vždyť ty sis tak krásně nakonci odpověděla sama, nebo to byla jen řečnická otázka?❤
      Ja tě fakt miluju a to tě ani neznám osobně.. Ty jsi tak silná žena, že to ani není možný.. Tvá duše si vybrala snad tu nejtěžší možnou zkoušku (a jsem moc vděčná, zes na ní nebyla úplně sama) a ty tady přitom hýříš svou moudrostí, vtipem a nadhledem. Opravdu klobouk dolů, moc si tě vážím a přeju Ti ze srdce zdravý a spokojený život🍀❤

    • Já děkuji za přečtení a za milou reakci. Mně se kolikrát něco fakt líbí, ale nereaguji, protože mám pocit, že bych (kor tady) asi nědělala nic jiného :-)) Takže opravdu děkuji!!

  3. Milá Naďo, Tvoje slova čtu znovu včetně komentářů. Jsem Ti vděčná za Tvoji otevřenost a autentičnost, to je přesně to, co dokáže otevřít srdce také ostatním a zanechá stopu, po které se vydat. Jsem dojatá, že jsi skvělá maminka a dokážeš s láskou vychovávat své děti tak, abyste se všichni cítili v bezpečí, milováni, respektováni… To je to nejvíc, co můžeš svým dětem darovat.
    To víš, že při čtení Tvého článku vzpomínám, jak jsem to měla s emocemi v dětství já; asi jsem se nijak bouřlivě neprojevovala a jako starší jsem chtěla mít ten vznešený výraz jako indiáni z Májovek (když už vlastním ten ostře řezaný profil :-)) a všechny případné projevy větších citů uzavřela v sobě. Maminky výchova byla v tomto směru asi lehce aristokratická: chovat se vždy s noblesou, pochopit a omluvit motivy jednání ostatních, mluvit pouze slušně, ani nezkracovat slova… maminka byla taková klasická a krásná a upravená jak paní hraběnka, dokonalá, obětavá, bez smyslu pro humor. Tátův svět inženýra metalurga a vynálezce byl pro ni „primitivní“… Však jsem taky trpěla vším, o čem píšeš: zažívání, močový měchýř, vaječníky, krk… A taky bilancuji s výchovou mých synů, která začala už výběrem jejich otce, který byl a do jisté míry je dodnes sám nezralé dítě.
    Ve Tvých slovech nacházím naději, že když je v pořádku Tvůj malý svět, budou i další a i když třeba nebudu nikdy babičkou, dokážu být dál dobrou učitelkou, která dává žákům „druhou rodinu“.
    Piš dál, moc ráda Tě čtu, Naďo milá ♥!

    • milá Dagmar, moc Tě prosím, přečti si prosím svůj první odstavec a dovol si, prosím pěkně, vidět, že to samé děláš Ty pro nás/pro druhé, protože jinak bys to nemohla vidět na mě!! Takhle to prostě je, holka zlatá :-)). A víš, na co se opravdu těším (a já si klidně počkám, ač se neřadím mezi nejtrpělivější jedince :-)) ) na to, až roztáhneš ta svá křídla a spatříš vše, co na Tobě obdivujeme my. Jak jsi neuvěřitelně silná, krásná, nadaná, vtipná, milá, takový náš anděl!
      Jinak jsem si myslela, že po vlně tolika pozitivních komentáře nemůžu být více dojatá, ale díky Tvému komentáři jsem zjistila, že můžu :-)). Moc Ti za Tvá laskavá slova děkuji, je to pro mě opravdu čest, když mi žena jako ty, tohle napíše. Opravdu si toho velice cením a ještě jednou moc děkuji!

  4. Naděnko, zatím jsem Vaše komentáře jenom četla, ale toto jste vystihla natolik trefně, že Vám děkuji, že jste se o to podělila. Je to takový šíp, který musí zasáhnout každého, byť by slepý byl.

    • Dagbri❤ (bohužel neznám Vaše jméno), ba naopak si Vaší upřímnosti moc vážím a hned jste u mě stoupla na ceně👌😂❤ Nee opravdu, to co píšete, je mi moc blízké, děkuji Vám za to! 🙏A že jste to vy😀 prozradím Vám tajemství ze zákulisí – paradoxně s tímhle článkem jsem váhala úplně nejdéle, zda ho mam pustit do světa, protože jsem měla milion strachů, že budu špatně pochopena apod.. Ten strach však začal slábnout v momentě, kdy se proti němu postavila láska..🤗❤🕯

      • Naděnko, děkuji znovu i za Vaše další slova. Aniž byste to tušila, velmi jste mi Vaším přiznáním pomohla. Sama mám v úmyslu taky něco pustit do světa a jelikož se to týká zdraví, konzultovala jsem to s lékařem, kterého se mi neúmyslně podařilo při té příležitosti inzultovat. Jelikož bych si moc přála, aby si můj výtvor přečetli i doktoři, dostala jsem po této nepříjemné zkušenosti obavy, jak to vyjádřit, abych někoho neurazila, protože se to týká z větší části druhých lidí, včetně lékařů. Díky Vám jsem si uvědomila, že když to budu psát s pohledem upřeným na lásku, musí to dopadnout dobře. Děkuji. Dagmar

        • Tak to je krásné, že tu máme další úžasnou a moudrou Dagmar. Moc Vám Dášenko (snad Vám tohle oslovení nevadí) za Vaše psaní děkuji, je to pro mě milé potvrzení toho, že když se nechávám řídit svou intuicí, obvykle nešlápnu vedle :-)) A moc se na Vás článek těším!!!

          • Děkuji Naděnko, o moudrost i intuici se snažím, protože dobře vím, že vědění není všechno. To, co mám v plánu, je trošku delší než článek, takže mi to zabere ještě dlouhou dobu, ale věřím, že když to neuspěchám a dám si záležet, přinese to svoje ovoce a určitě budete jedna z prvních, které to dám vědět, slibuji, ano?

          • Zuzzi, pochopila jsem, že jste psycholožka a přečetla jsem si Vaši odpověď Dittunce. Ano, mám svoji terapeutku a vím, že se veškeré vzorce, tedy konstruktivní i nekonstruktivní, budou přenášet dokud je někdo konečně nezpracuje. Vaše opověď mi pomohla jak zmínkou o tom, že mohu, ba je přímo žádoucí, obzvlášť dětem říkat, že z žádného člena rodiny nemusí a nemá tahat jeho problémy (kolikrát to člověk ví, ale neumí to frefně pojmenovat), tak zmínkou o té epigenetice. Je tu nějaký článek o tomto tématu od Vás? Nebo ještě jinak, máte nějaké stánky stránky, kde byste o tomto psala? Stejně jako Naděnce můžu i Vám slíbit, že až uzraje ten čas a přijde to, na čem pracuji, budete taky jedna z prvních, ano?

            • Děkuji, Dagmar! Pochopila jste správně a děkuji, že jste si z mého psaní vytáhla i něco přínosného pro sebe.🙂 Články se chystám psát už velmi dlouho, ale ještě jsem se k tomu bohužel nedostala. Tak až nějaké budou, taky se pokusím nezapomenout a dát vám vědět! 😉

  5. Milá Nadi, už dlouho jsem tak nebrečela, teda spíš „řvala“, slzy i sopel mí stékají do ranní polévky, nevidím na ,text ani na to jídlo… Otevřela jsem tvůj článek(můžem si doufám tykat) přesně v okamžik, kdy potřebuju vyplavit emoce a něco si uvědomit. Myslím, že každá z nás si neseme z dětství potlačené emoce a nelásku k sobě. A je jedno kolik let to trvá než si to uvědomíme,ale že si to vůbec umědomíme. Knížka Miluj svůj život ke mě přišla přesně ve chvíli, kdy jsem byla úplně na dně a od té doby pomalými krůčky stále stoupám, takže Ti přesně rozumím. Doba, která je teď (asi 2 roky, všichni víme co myslím) mě postavila do úplně jiné polohy a mám pocit, že začínám zase od nuly…ale jde to, musí to jít !!! Vždyť život je taaaak krásný :-))
    Děkuji Ti za Tvé články, všechny je čtu, měla bys být spisovatelkou ;-) Až tento se mnou tak zacloumal, že jsem musela odepsat.
    Ještě jednou děkuji :-) Krásný adventní čas a spousta dalších zajímavých článku Ti přeji.
    Petra

    • Milá Peťulko, ty naše světýlko, já Tě mám snad od samého začátku, co jsem objevila JJ za vzor, kam se chci se svým vařením dostat. A mám právě pocit, že jsme si tu už vloni někde neoficiálně potykaly, ale třeba to bylo jen mé přání😀
      Snad nebude znít blbě, když napíšu, jak jsem ráda, že jsi ty slzy pustila..👼 Chodila jsem jeden čas v Praze na psychosomatickou kliniku a jedna z mála věcí, co mi utkvěla v hlavě, byla věta: „o čem se nemluví, z toho se nemocní“, takže je prostě super, že si to uvědomuješ a dovoluješ pustit ven, to je tak důležité!❤
      Přesně jsi popsala i me pocity, že si každá neseme tu nelásku a stejně jako k tobě se ke mně v době největšího temna dostala knížka miluj svůj život. Někdo by řekl že náhoda, ja však věděla.. a opravdu pidi krůčky jsem ji před deseti lety začala žít. Máš pravdu, že život je krásný, ale může se klidně i z hodiny na hodinu pos.. ale možná jen proto, abychom dokázaly, že to nebyly jen naše kecy, byť krásné a duchaplné.. snad mi rozumíš? A nemyslím to teď vůbec na Tebe, jen jsem se tak klasicky zakecala🤭
      Držím Ti vše, co jde, ať se z te nuly lehce odrázíš a letíš až ke hvězdám, svět zoufale potřebuje spousty takových světýlek😉🕯
      A děkuji..děkuji Ti moc za milá slova, jsem z toho fakt dojata, mně se vždy líp psalo jak mluvilo😀(mozek bohužel často nestíhá tempu řeči) a hlavně bez psaní nemůžu být, je to pro mě jak droga, jen stále nechápu, že to fakt někdo čte👼😂
      Krásný adventní čas i Tobě, Péti🕯❤🌲🙏

  6. Naďo, i já moc děkuji za krásný článek..
    A napadá mě k němu jedna otázka..
    Od mamky jsem slyšela taky tyhle a spoustu dalších vět, které mi srážely sebevědomí, hodně jsme se hádali, často jsem chtěla odejít z domu, měla jsem hodně brzy sklony k alkoholu, cigaretám.. Na střední jsem měla každou chvíli záněty močových cest.. Vždy jsem to řešila antibiotiky, měla jsem chronickou rýmu a operaci s polypy, kolem 19 let jsem si našla přítele, ktery mi dával lásku, já jsem hodně žárlila, nedokázala jsem prostě věřit tomu, že by mě někdo mohl mít rád, i když teď vím, že mel.. Asi v 19 jsem objevila náhodou knížku miluj svůj život, která me úplně nadchla, a všechno mi najednou dávalo smysl, do té doby jsem sebelasku vůbec neznala, a neviděla ji ani u nikoho v rodině. Vím, že to není nic hrozného a že je to hlavně moje vina.. Ale v září 2019 se mi narodil syn, krásný zdravý chlapeček.. Po šestinedělí mu zjistili jednu ledvinku menší, a od té doby jsme jezdili na spoustu dalších vyšetření, a zjistili že ta jedna ledvinka funguje jen na 17 % a že bude nejlepší ji odstranit, až bude synovi kolem 3 let. A od toho šestinedělí až do roku a půl bral preventivně antibiotika, hned jak je začal brát se mu objevil ekzém.. Nevím, jestli to spolu souviselo.. Žádný zánět nikdy naštěstí neměl, a dr říkal, že tu operaci budou co nejvíc oddalovat, když nebudou problémy.. Nechci si tu vůbec stěžovat, jen by mě zajímalo, jestli to může mít nějakou souvislost se mnou? Nemohla jsem to na něj přenést, ty svoje nevyřešené problémy s mámou? Nebo to že jsem už pak svůj močový měchýř a ledviny přestala řešit, i když jsem věděla že mám malé cysty na mocovem měchýři, ale bylo mi dobře, tak už jsem k dr. nechodila.. můžu mu třeba pomoct tím, že budu uzdravovat sebe? A ještě jednou moc děkuji za krásný článek, který mi připomněl, že chci svoje děti vychovávat s respektem a velkou láskou ❤

    • Ditunko, ani nevíš, jak ráda bych ti tu dala rozuzlení tvých starostí (nevadí tykání? Mam pocit, že se známe z detoxu💃), ale to bohužel nemůžu, nemám na to tolik zkušeností a už vůbec ne znalostí. Možná tenhle tvůj komentář objeví Zuzka (naše úžasná psycholožka❤) či Eva (tu asi nemusím představovat, ale kdyby jo, tak řeknu jen „naše máma“❤) obě vidí mnohem dál a hlouběji než já (nebo taky moc doporučuji konzultaci u Jitky – my klubáci na ní máme slevu, je to v sekci benefity pro členy). Jediné, co ti můžu dát, je můj pohled a vůbec si netroufám tvrdit, že je ten pravý. Já mám zato, že dítě je od narození spoustu let v auře matky, matka je pro dítě bohyně, středobodem vesmíru a života, a tak mám za to, že jo, že může matce skrze své nemoci ukazovat, na čem má pracovat, když to ona sama vidět nechce nebo i nedokáže.
      Ale to opravdu neříkám, ze je tvůj případ. Moc se mi tady na jj líbilo video s Honzou Rakem, kde přesně vystihoval i mé myšlenky, řekl, že my často víme, co máme dělat/kde je problém, ale my to ignorujeme. Taky říkal, ze prvním krokem je právě přijmutí odpovědnosti za vše co zažíváme a hned druhý krok je odpuštění.. Ale co ja ti tu budu tlumočit, mrkni sama, jestli jsi to už neviděla:
      https://www.google.com/amp/s/www.jimejinak.cz/prof-rndr-jan-rak-ph-d-tvorime-si-realitu-i-nemoci/amp/
      Držím ti každopádně všechno, co jde, ať jste oba zdravý🙏🍀 A mam opravdu velkou radost z další respektující maminky❤

      • No, Nadi, upřímně ti musím říct, že tenhle článek psycholožku hluboce oslovil a rozhodně bych si netroufla říct, že vidím mnohem hlouběji než ty, jak jsi psala. Normálně teď vůbec nemám čas číst jakékoli články, ale tenhle měl tolik pozitivních ohlasů, že jsem ho musela přečíst. 😇 A taky že jo! Je to nádhera a díky za připomenutí. Pro všechny.

    • Milá Ditunko, našla jsem to „náhodou“, protože komentáře pod články většinou spíš nepročítám, nestíhám. Mě se sice primárně neptáš, ale když mě Naďa tak trochu vyzvala a když už tomu ta „náhoda“ chtěla… 😉
      Tak předně, nic není tvoje vina. Nic není ničí vina, vše jsi v každé chvíli svého života dělala a děláš nejlépe, jek jsi uměla a umíš, a stejně tak druzí lidé (i tví rodiče, jejich rodiče..). A i to, co se dnes třeba jeví jako chyba, mohlo být dříve, v té chvíli, funkční a sloužit třeba i k prostému přežití nebo přežití bez zbláznění. 😉 Navíc společnost nás prostě od malička učila – a nebylo to sebelásce. 😉
      Že nechodíš k lékařům a nemáš zájem např. o léky, když ti je dobře, tomu plně rozumím a myslím, že to i má smysl, jen bych na tvém místě podpořila a uzdravila své orgány jinak – což už teď i děláš – stravou a přes psychiku. 🙂 Možná bych v tomto případě, kdy jsi v tom ty i syn, zvážila návštěvu celostního lékaře, který by nasadil něco přírodního podpůrného na míru.
      No a co se týče malého… Děti opravdu hodně často mívají příznaky nemoci, kterými zrcadlí nemoc rodičů. Vždycky je to ale zároveň prostě i jeho způsob, kterým dává tělo něco najevo. Nejakou ne pohodu. Dítě žije v rodinném systému, a to je jeho svět. Epigeneticky se dětem třeba už v těhotenství spouští nějaké geny a buňky podle toho, co prožívají, co prožívají rodiče, co nesly generace před nimi… Jak jsem psala, není to ani trošku o vině! Je to o tom, že se mezigeneračně a společensky přenáší různá zranění, dokud je někdo konečně sám na sobě nezahojí. 😉
      Děti mají navíc jednu obdivuhodnou schopnost – téměř rychlostí blesku se uzdravit, jakmile to je možné a žádoucí. Umíme to všichni, ale ony jsou v tom rychlé a velmi schopné.
      Udělala bych tedy za prvé asi tu věc, že bych mu řekla, že nemusí a nemá ze mne ani z nikoho z rodiny tahat mé/jeho problémy. Že si je vyřídím sama a i každý jiný může a má. On ať je zdravý a ve své zdravé energii. Řekla bych mu to v bdělém stavu, a pak opakovaně bych mu to šeptala chviličku po tom, co usne (to je mozek v takových vlnách, že hodně přijímá).
      A ta druhá věc je přesně to, co jsi psala ty sama – uzdravovat sebe sama a skrze to i syna. A to opravdu nejen fyzicky (ale to je také dobré, jak jsem psala, hlavně přes životní styl), ale hlavně psychicky a vztahově. Změna lze udělat v každém momentu a pořád znova. Nechtěj po sobě okamžitě dokonalost. Jsi pravděpodobně (jestli jsem to dobře pochopila) první, kdo to ve vaší rodině vědomě dělá, takže to může být zpočátku makačka. Nicméně čím seš mladší, tím to jde lépe a rychleji. A z toho, co píšeš, a co vše jsi již udělala a pochopila, máš veliký, veliký potenciál!
      Držím ti palce! ❤️

      • Ach bože, Zuzi, přeskočím „fráze“, jak tě miluju a obdivuju, byť není nic pravdivější a jdu ti rovnou ze srdce poděkovat, žes to „náhodou“ našla. Umím si představit, kolik času trávíš s námi v kurzu a ty sis i přesto našla čas reagovat na komentář? Neskutečný obdiv a vděk. Myslím, že tahle tvá odpověď může pomoci spoustě maminek, které třeba řeší něco podobného. A vůbec, co tvůj komentář, to perla, nepřestávám nad tvou moudrostí a laskavostí žasnout, seš boží, boží, boží!!!
        p.s. pro ty co váhají, zda se přidat do některého dalšího kurzu jíme jinak, tak tenhle náš anděl Zuzka (a spousty dalších) tam je taky!! Tak to jen taková reklama na závěr, kterou jsem si nemohla odpustit :-))))

        • Nadi, ty jsi zlatíčko. ☺️😘 Nebudu ti odporovat, protože to odnaučuji druhé, tak bych se taky měla udržet, že? 🤭😉 Naopak ti děkuji, že to takhle vnímáš a že ti můžu být něčím prospěšná. 🙂
          Mimochodem, neuvěřitelná moudrost tady vychází z velkého množství členů, mě zas nepřestává udivovat, kolik lidí je právě tak moudrých a tak daleko na své cestě.
          A co komentář, to perla – to píšeš o sobě, ne? 😉😘

      • Zuzi, moc Ti děkuju za odpověď, nepsala jsem Ti konkrétně, protože jsem si říkala, že to s detoxem nijak nesouvisí, ale při čtení článku jsem o tom znovu po delší době začala přemýšlet a jsem moc ráda, že jsi moji otázku našla a odpověděla mi..
        Už jsem to tu jednou probírala s Evou, když bylo synovi asi 7 měsíců a měl nejhorší ekzém.. byli jsme pak i u paní Strnadelove, nějaké doplňky jsme dostali, já jsem je jedla, ale do syna jsem to nemohla dostat, bylo to hořké a měl vypít asi půl skleničky dvakrát denně.. Pak už jsme tam nebyli.. Po vysazeni antibiotik mu ekzém skoro zmizel. Tomu, co jsi mi napsala věřím, a vyzkouším to a řeknu mu to, děkuji ❤ a u mě mi připadá, že se často pro něco nadchnu, ale téměř nic nedokážu dotáhnout do konce, hlavně, když ma zbytek rodiny jiný názor.. Vím že je to výmluva, přijde mi, že prostě zatím nemám sílu na to, abych si pevně stála za svým.. Teď mám ale pocit, že jsem díky detoxu vykročila tím správným směrem, a když si na zdravé jídlo zvyknu, potom zkusím třeba nějaký z kurzů uzdravení vnitřní holčičky.. Nemate s ním nějaké zkušenosti?

        • Ditu, já nemám. Ale určitě to v něčem může pomoci. Osobně si myslím, že už se uzdravuješ teď s nemá moc cenu plánovat. Až nadejde čas, uvidíš, co ti právě jsem v té chvíli sedne. S časem a různými našimi posuny se to dost mění.
          A to, co popisuješ, nedotahovani, zná asi hodně z nás. Tak k sobě i v tomhle buď shovívavá, a když třeba v jídle někdy odbočíš, neber to jako další nedotazeni, nýbrž skutečně jen jako odbočku, procházku, ze které se opět vrátíš zpět. 😉

      • Zuzi, četla jsem komentář několikrát, a pořád si nedokážu nějak vytvořit, jak říct synovi o těch problémech, jak k tomu mám dojít. Většinou si před spaním povídáme o tom, jaký měl den, nebo zpívám, a nevím, jak mám tohle říct.. Poradila bys mi třeba nějakou konkrétní větu? Mám třeba rict: Matysku, já si ledviny uzdravim sama změnou jídelníčku, nemusíš to za mě přebírat.. Něco takového? Promiň, že se takhle ptám, ale nevím, jestli jsem to správně pochopila, a nerada bych to ještě nějak zamotala.. Moc děkuju.. Dita

        • Ahoj Dito, ta věta, jak píšeš, je klidně možná. Musí to vycházet z tebe. Může to být ale i méně konkrétní nebo i více psychosomaticky zaměřené. Já třeba synovi říkala něco jako: „víš, já teď zažívám to a to a je to pro mne náročné, ale je to můj úkol, tak ty ho nech mně a zůstaň ve své energii.“ Nebo tak nějak. Jde hlavně o záměr. Děti to chápou. A stačí to říct jednou, pak už bych mu to případně třeba jen párkrát řekla těsně po jeho usnutí. A to klidně spíš: „můžeš být úplně zdravý a také jsi. Děkuji.“ nebo tak nějak. Vymýšlení formulací pro jiné mi moc nejde. 😇

          • Moc děkuju Zuzi, hodně jsi mi tady pomohla 💜❤ a četla jsem tvůj příběh, je úžasné, co jste jako rodina dokázali a je krásné vidět, jaké se můžou dít zázraky, když je člověk k něčemu odhodlaný. Děkuji ❤

  7. Ahoj Nadi, krásný článek. Ano, pustit emoce je tak úlevné, jen já se u čtení rozbulela tento týden už po třetí. Včera nám na zahradě káceli dva veliké stromy – smrk – nakláněl se a hrozil vyvrácením a borovici, která hynula. Bylo to třeba, ale já to obrečela. Popisuješ to přesně, cítila jsem to stejně. Dnes jsem odklízela větve a to mi trochu pomohlo, jo dělání, dělání, všechny smutky zahání. Já to měla se synem podobné, jen mi z jeho pláče bylo vždycky smutno a taky jsem ho měla touhu tišit.

    • Leni, tak to naprosto chápu..kdo nezažil, tak asi nepochopí, viď. Aspoň že tys měla nějaké rozumné zdůvodnění, jestli jsem to dobře pochopila? U nas to bylo vyloženě kvůli penězům, z čehož mi bylo dlooouho zle.
      A jestli to náhodou nevíš, pro Tvého syna jsi ta nejlepší máma na světě, protože to Tebe si vybral👌❤

      • Nadi, moc děkuji 💕 příběh Evy jsem četla několikrát, je to úžasná žena. Dojemný příběh Irmy jsem si přečetla na tvoje doporučení a příběh Zuzky jsem bohužel nenašla, je to příběh naší psycholožky Zuzky? 🙂 přečetla bych si ho moc ráda, poslala bys mi prosím odkaz? A moc děkuju za povzbuzení, i já věřím, ze to zvládnu, a tenhle detox mi neuvěřitelně pomáhá.. Ty, i další ženy v kurzu jste pro mě velkou inspiraci , ještě jednou děkuji 🥰

        • Ditunko, víš, já si myslím, že takhle by to mělo mezi námi ženami fungovat, měly bychom držet pohromadě, pomáhat si a povzbuzovat se namísto pomlouvání a shazování se (což jsem třeba zažila v minulé práci a byl to taky jeden z důvodů mé výpovědi).
          Dávám ti sem odkaz na naší Zuzanku, snad to najdeš, je to fakt neskutečně silný příběh „zázračného uzdravení“, pokaždé mám při čtení husí kůži: https://www.jimejinak.cz/jak-jsem-se-uzdravila-z-epilepsie-zuzka-34-let/

          • S tím souhlasím, a bohužel jsem měla i období, kdy jsem sama hledala na druhých jen chyby a pomlouvala.. Vlastně až do té doby, než jsem si přečetla něco o sebelásce.. Teď už vím, že to jen škodí, a nikomu nic dobrého nepřinese..
            Moc děkuji za odkaz 🥰

  8. Ach, to je příběh. O emocích, které nemohly být v dětství projeveny, to je jako z mého dětství. ,,Buď zticha, kdo to má poslouchat, neřvi nebo Ti přídám.“ Jsem ve fázi, že cítím, že potřebuji odpustit a propustit veškerou zášť vůči své mámě, která je skrytá v hloubi duše. I když vědomě k mámě vysílám lásku, že jsem její dcera a bez ohledu na to, co se mezi námi stalo či stane, ji mám ráda. Vím, jaké bolesti si sama nese ze svého dětství, cítit se nechtěně, narodit se po dítěti, které zemřelo v jednom roce. To já jsem v podstatě měla zlaté dětství. Bohužel se mi některé věci promítají dál do vztahu s dcerou a už jsem kolikrát řekla, že ji nechci vidět ani slyšet. Pak je jsem na sebe naštvaná, nebo jsem smutná po řečeném, mnohdy se i omlouvám dceři, že mně to mrzí. Dceřin pláč, vztek se mnou tak mává, že něco ve mně se ozývá, něco, co jsem ještě nějak nepřijala, vytváří tenzi a obvykle se projeví nepřijetím aktuálního chování dcery nebo dané situace ve které se nacházím. Také vyvstává otázka sebepřijetí, sebelásky. Moc děkuji za článek Naďo. Od těhotenství a nyní veškeré emoce se ve vlnách dostávají ven. ,,Dovoluji,, si emoce prožívat, ale cítím, že to chce i dostatečně propouštět, nezapouzdřit a nesetrvávat, poděkovat, rozloučit a být vědomě v každém okamžiku života, teď a tady (to už jest taková ezo fráze), takové jedno velké furt 😀🤩🥰☀️.

    • Ali, jestli cítíš, že potřebuješ odpustit, tak hurá do toho❤
      Sama jsem před lety procesem odpuštění prošla a za svůj dosavadní život jsem snad nezažila nic ocistnejsiho. Možná i proto, že jsem se z role oběti přesunula do role tvůrce svého života. A v té je mi fakt líp.👌😂😍 Moc ti držím palce, ať se ti to též podaří, stojí to za to❤🕯
      Jinak ti s mamkou moc rozumím a líbí se mi, jak chápeš její důvody, to byl vlastně i ten můj první krok. Když se teď dívám na svou mamku, nevidím už žádný bolístky z dětství, ale jen čistou lásku.. i přestože s ní ve spoustě věcech nesouhlasím (doma má třeba plný sklep brambor🤭😂), ale líbí se mi, jak se vzájemně respektujeme a o názor té druhé se upřímně zajímáme🤗❤

      • Nadi, díky za tvé psaní. Já právě vnímám, že v roli oběti a litovani se, jsem nějak dlouho, nebo že mám tendenci vklouzávat do starých emočních vzorců o které nestojím, ale ještě to nemám zpracované, mělo to takovou hloubku či délku, že se to již projevuje i fyzicky (cysta – psychosomatika – litovani se, nenaplněné sny, které mi brání pohnout se dál, lpění na zklamáních a selháních v minulosti…). A při tom už tak vzhlížím k tomu být tvůrcem svého života. 😉🤗✨🙉🙊🙈 Jsem ráda za sdílení příběhů ze života, které tady na webu čtu. 🌟🌈

    • Jardo, moc děkuji za Tvá laskavá slova🤗 Po pravdě jsem chvíli váhala, jestli s tím mám „vyjít na světlo“, ale kdyby to mělo pomoci byť i jedinému člověku, tak to mělo smysl🙏 A to víš, že jsem na to nebyla sama, na mé cestě jsem potkala spoustu učitelů, někteří mě vraceli zpět👼, jiní třeba nasměrovali, další vyloženě nakopli..😂
      Ještě jednou Ti moc děkuji🌲🕯

      • Nadi, to chápu a jsem moc ráda, že jsi mi tvůj pohled napsala ☺ tykání samozřejmě nevadí, ano z detoxu se známe ☺ na video se určitě podívám, moc děkuji za tip ☺ A Nadi, Ty jsi tu cestu k sobě našla jak? Snad nevadí, že se takhle ptám.. A za ten respektující přístup, jsem taky hrozně vděčná a šťastná, že si můžeme najít a zjistit informace.. I když je to náročné, kdyz má být najednou všechno jinak, ale věřím, že to za to stojí ☺

        • Ditunko, zkusím odepsat co nejjednodušeji, protože to je jinak téma na další článek👌😂 (minimálně délkou rozhodně, ano, stručnost je ma velká výzva😀).
          Tak nejdřív mi asi došlo, že je něco blbě😂 tak jsem do toho vlitla po hlavě, četla, studovala, kurzovala (co to je za slovo?🤭) a vůbec platila jak mourovata za to, aby mi došlo, že tu odpověď máme všichni v sobě, jen se nám to třeba zrovna „nehodí do krámu“🤭😂
          Pro mě to zkratka tenkrát znamenalo nalít si čistého vína, jinými slovy: byt k sobě maximálně otevřena a upřímná, s čímž většinou nemám problém, ale někdy i já mívám tendenci vidět věci jinak (většinou lépe) než jsou.
          S mým podvědomí tím správným směrem pohly i ženské meditace, spojené s hudbou, tancem, vnímáním svého těla, protože tělo nikdy nelže..
          Svou cestu tady jinak popsalo spousty krásných žen – naše Evča, Irma, Zuzka a mnoho dalších, čtu je kdykoliv, když klesám na mysli.. Určitě si aspoň tuhle svatou trojici najdi, jestli uz jsi je nečetla🙏❤💃
          Ale znáš to Ditu, že když se chce..
          A u tebe rozhodně nepochybuji..❤🌹 Seš báječná, moc ti fandím, všechno zvládneš, všechno!!🍀🤗🌻

  9. Napsáno překrásně a srozumitelně pro všechny, kteří jsou schopni se v této době ještě zastavit a vnímat sílu slov,kterými si s jistotou tvoříme svou budoucnost nejen po zdravotní stránce…. děkuji za příjemnou chvilku při čtení a za ta moudrá slova.

    • Jarmilko, děkuji za přečtení🌹. Tyhle příběhy píše sám život, každý z nás nějaký takový má.. Doufám tedy že bez těch bolestí, protože nebylo o co stát, i když i to k tomu vlastně patří, jinak bychom si třeba ani nevšimli, že se s námi něco děje..🤭 Ale to už zas filozofuji a já chtěla hlavně poděkovat za první milou reakci a že jsem byla pochopena přesně tak, jak jsem si přála🙏❤🍀Krásný adventní čas🕯❤

  10. Zobrazit všech 77 komentářů

Komentujte
Vaše jméno

Jméno uložíme a zobrazíme, váš e-mail nezveřejníme. Zásady ochrany údajů.

Předchozí článekHoubové paté
Další článekKváskové koláče