Domů > Magazín > Blog

Co mi dalo vyhoření

Za svůj život mám za sebou prakticky dvě vyhoření. Jedno až na dno, resp. na psychiatrii. U toho druhého jsem to (díky tomu prvnímu) ještě včas podchytila v zárodku, než by opět „pohár přetekl“.

Umění říkat NE

S odstupem času jsem přišla na to, že jsem vyhořela i díky mé neschopnosti říct „NE“.
Za svůj život už jsem naposlouchala pár mouder, která jsem začala žít. Jedno z nich zní: „Když říkáme NE druhým, říkáme ANO sobě.“ A nemyslím to vůbec nijak egocentricky, spíš jako jednu z forem sebelásky, kam podle mě patří i vnitřní hranice. V momentě, kdy jdu přes sebe, třeba jen proto, aby se někdo neurazil, říkám pak „ANO“ druhým a „NE“ sobě. V transakční analýze se toto chování označuje za životní postoj „ty jsi ok, já nejsem ok“. Mimochodem jsem teď tak chytrá proto, že ve škole jsem na tohle téma měla referát. Bohužel však ve stylu „kovářova kobyla chodí bosa“, ale tak hlavně, že jsem dostala za jedna, že jo :-)

Jako blesk z čistého nebe

Název článku je tedy sice o vyhoření, ale já vlastně nemám vůbec potřebu o něm mluvit :-)) Abych to však aspoň náznakem přiblížila, když už jsem to „nakousla“. První vyhoření mě dostalo v práci a bylo to velmi rychlé. Netrvalo ani půl roku, než mě zastavila nemoc, která mi nedovolila vstát z postele. Takhle imobilní jsem byla tři týdny.
Přišlo mi mimochodem velmi vtipné, že ze školy jsem byla na syndrom vyhoření velmi dobře teoreticky připravena. Na co mě však škola nikdy nepřipravila, bylo použití v praxi. A tak jsem si odžila vše, co k tomu patřilo. No, rochnila jsem se v tom jak prasátko v bahně, co vám budu povídat, šílená doba. Ale jak už to tak bývá, že všechno zlé je k něčemu dobré, stejně to bylo i u mě.

co muselo skončit, aby mohlo něco jiného začít

Z té práce jsem právě i díky pomoci odborníků odešla. Mimochodem mi teď přijde úplně nepochopitelné, proč jsem to nedokázala udělat sama a potřebovala k tomu vyloženě „nakopnout“. Ale i tohle jsem byla já :-)). Celý život se učíme. Díky odchodu z práce jsem téměř okamžitě otěhotněla, o což jsem se minimálně půl roku před tím pokoušela (ne sama samozřejmě :-)) A protože mě těhotnou nikdo nechtěl zaměstnat (nebyla to náhodou diskriminace? :D) měla jsem najednou mnohem více času nejen na sebe, ale i na toho drobka, kterého jsem nosila pod srdcem. Povídala jsem si s ním, pouštěla mu vážnou hudbu, ať se s ním nemusím učit matiku, protože jsem byla na střední ráda, že jsem z ní prolézala :-). Také jsem hodně odpočívala a věnovala se všemu, na co jsem do té doby neměla čas. Přičemž mi došlo, že jsem to tak klidně mohla dělat i předtím. Nemusela jsem chodit do práce, kterou jsem nesnášela, ani trávit čas posloucháním klepů o druhých. A nemusela jsem na sebe ani kašlat. Takhle bych mohla pokračovat klidně do půlnoci. Důležité však bylo, že mi to došlo ještě relativně včas.

Rozčarování po narození dítěte

Mé první těhotenství bylo tedy ukázkově krásné. Užívala jsem si ho naplno bez jakýchkoliv fyzických či psychických problémů. A tak jsem měla za to, že když bylo těhotenství skoro jak procházka růžovou zahradou (na konci teda spíš koulení), stejně kouzelné a idylické to bude i po narození našeho Kryštůfka. Nebylo. Vím, že očekávání jsou na nic, ale všichni mi říkali, že když jsem byla v těhotenství v pohodě, měla bych mít klidné a spavé dítě. Neměla. Můj muž byl v té době 12 hodin v práci, hlídání jsem neměla a jak jsem nebyla vyspalá, tak to byly občas stavy, které bych nepřála zažít nikomu. Já se až styděla za to, že nesnáším být mámou, že chci zpátky svou svobodu, nezávislost, spaní pod širákem, rychlé odcházení z domu a čisté (=nepoblité) oblečení.

Tentokrát jsem to zvládla

Naštěstí mi díky předchozímu vyhoření brzy došlo, že na sebe opět kašlu. A proto se mantrou té doby stala věta. „Mít nejdřív lásku pro sebe, až pak pro druhé“. Pyšně teď říkám, že jsem to zvládla. A to i s dalším prckem na světě, nehledě na to, že se psychická a fyzická zátěž zvedla na úroveň, o které jsem do té doby neměla ani páru :-)). Mým jediným přáním za celý den, bylo co nejvíce se vyspat a mít aspoň chvilku pro sebe. A jelikož jsem si dala schválně takto nízko postavené cíle, nebylo těžké je během dne nezvládnout. A zlepšovalo se to každým dnem, protože i když něco ztrácíme, vždy něco nového získáváme.

Vyhoření mi dalo dva obrovské dary

Prvním je náš milovaný syn a druhým znovuobjevení sebelásky. Takže ač teď třeba řešíte něco nepříjemného, chci vám jen říct, že nemůže být pořád jen špatně, že jsou před námi lepší věci než ty, které jsme nechali za námi. Nebo taky jak pravil pan Werich: „Až ti bude úzko, otoč se čelem ke slunci. Všechny stíny budeš mít za zády.“

S láskou

Naďa

PS: Cítíš se v plavkách sebevědomě?

Pokud letos nechceš schovávat zadek pod ručník, pojď na to s námi jinak.
Chci lepší postavu!

Krásný den, jmenuju se Naďa, nikdy jsem nebyla normální, jen teď už se za to nestydím :-). Nadevše miluju svou rodinu, knihy, jídlo, objímání, tvoření, svobodu a věci mezi nebem a zemí. Jíme jinak je mi bezpečným přístavem, druhou rodinou a nekonečným zdrojem inspirace. Díky, že tu můžu být!

10 lidí už poděkovalo za článek.

Komentáře

Děkuji Vám a přeji vlídné dny ať pokračují …❤

Ukázat další komentáře

Vyzkoušejte také

29
17

O od-puštění

V počítači jsem měla několik týdnů rozepsaný článek o odpuštění a protože jsem ho asi nechávala uležet déle, než bylo milé mému synovi, rozhodl se do mé ne...
18
28

Hubnutí začíná v hlavě

Jestli mě nějaká věta v době mé nejvyšší váhy dokázala naštvat, byla to právě tato. Co s tím mám jako dělat, říkala jsem si. To mám tu svou hlavu uříznout ...
43
6

Díky za každé nové ráno

Do nějakých 25 let jsem nesnášela ranní vstávání a vůbec celý ranní kolotoč. A ani teď netuším, proč se ve škole místo data narození cizích mrtvých lidí ne...
7
1

Kde začaly naše problémy

Připadáte si opuštění, nemilovaní nebo že si nezasloužíte lásku? Máte problémy navázat nebo udržet vztah? Pokud chcete pochopit, kde se berou příčiny vašic...

Sundejte šedivé brýle a začněte si užívat

Jak můžete během pár minut denně zásadně zlepšit svůj život po všech stránkách? Víte, jak vám pomůže všímavost? Je to ještě jednodušší, než naučit se zdrav...

Se strachem k celistvosti

Co je to vlastně strach? Strach je naše nejzákladnější reakce. Je to primitivní obranný mechanismus, který máme ve svém těle zakódován již staletí. Naši př...