Co mi dalo vyhoření

Umění říkat NE

S odstupem času jsem přišla na to, že jsem vyhořela i díky mé neschopnosti říct „NE“.
Za svůj život už jsem naposlouchala pár mouder, která jsem začala žít. Jedno z nich zní: „Když říkáme NE druhým, říkáme ANO sobě.“ A nemyslím to vůbec nijak egocentricky, spíš jako jednu z forem sebelásky, kam podle mě patří i vnitřní hranice. V momentě, kdy jdu přes sebe, třeba jen proto, aby se někdo neurazil, říkám pak „ANO“ druhým a „NE“ sobě. V transakční analýze se toto chování označuje za životní postoj „ty jsi ok, já nejsem ok“. Mimochodem jsem teď tak chytrá proto, že ve škole jsem na tohle téma měla referát. Bohužel však ve stylu „kovářova kobyla chodí bosa“, ale tak hlavně, že jsem dostala za jedna, že jo :-)

Jako blesk z čistého nebe

Název článku je tedy sice o vyhoření, ale já vlastně nemám vůbec potřebu o něm mluvit :-)) Abych to však aspoň náznakem přiblížila, když už jsem to „nakousla“. První vyhoření mě dostalo v práci a bylo to velmi rychlé. Netrvalo ani půl roku, než mě zastavila nemoc, která mi nedovolila vstát z postele. Takhle imobilní jsem byla tři týdny.
Přišlo mi mimochodem velmi vtipné, že ze školy jsem byla na syndrom vyhoření velmi dobře teoreticky připravena. Na co mě však škola nikdy nepřipravila, bylo použití v praxi. A tak jsem si odžila vše, co k tomu patřilo. No, rochnila jsem se v tom jak prasátko v bahně, co vám budu povídat, šílená doba. Ale jak už to tak bývá, že všechno zlé je k něčemu dobré, stejně to bylo i u mě.

Něco muselo skončit, aby mohlo něco jiného začít

Z té práce jsem právě i díky pomoci odborníků odešla. Mimochodem mi teď přijde úplně nepochopitelné, proč jsem to nedokázala udělat sama a potřebovala k tomu vyloženě „nakopnout“. Ale i tohle jsem byla já :-)). Celý život se učíme. Díky odchodu z práce jsem téměř okamžitě otěhotněla, o což jsem se minimálně půl roku před tím pokoušela (ne sama samozřejmě :-)) A protože mě těhotnou nikdo nechtěl zaměstnat (nebyla to náhodou diskriminace? :D) měla jsem najednou mnohem více času nejen na sebe, ale i na toho drobka, kterého jsem nosila pod srdcem. Povídala jsem si s ním, pouštěla mu vážnou hudbu, ať se s ním nemusím učit matiku, protože jsem byla na střední ráda, že jsem z ní prolézala :-). Také jsem hodně odpočívala a věnovala se všemu, na co jsem do té doby neměla čas. Přičemž mi došlo, že jsem to tak klidně mohla dělat i předtím. Nemusela jsem chodit do práce, kterou jsem nesnášela, ani trávit čas posloucháním klepů o druhých. A nemusela jsem na sebe ani kašlat. Takhle bych mohla pokračovat klidně do půlnoci. Důležité však bylo, že mi to došlo ještě relativně včas.

Co se kromě čtení taky potkat živě na kurzu vaření?
30. října 2026 · 15:00–20:00 · Olomouc
Rezervovat místo

Rozčarování po narození dítěte

Mé první těhotenství bylo tedy ukázkově krásné. Užívala jsem si ho naplno bez jakýchkoliv fyzických či psychických problémů. A tak jsem měla za to, že když bylo těhotenství skoro jak procházka růžovou zahradou (na konci teda spíš koulení), stejně kouzelné a idylické to bude i po narození našeho Kryštůfka. Nebylo. Vím, že očekávání jsou na nic, ale všichni mi říkali, že když jsem byla v těhotenství v pohodě, měla bych mít klidné a spavé dítě. Neměla. Můj muž byl v té době 12 hodin v práci, hlídání jsem neměla a jak jsem nebyla vyspalá, tak to byly občas stavy, které bych nepřála zažít nikomu. Já se až styděla za to, že nesnáším být mámou, že chci zpátky svou svobodu, nezávislost, spaní pod širákem, rychlé odcházení z domu a čisté (=nepoblité) oblečení.

Tentokrát jsem to zvládla

Naštěstí mi díky předchozímu vyhoření brzy došlo, že na sebe opět kašlu. A proto se mantrou té doby stala věta. „Mít nejdřív lásku pro sebe, až pak pro druhé“. Pyšně teď říkám, že jsem to zvládla. A to i s dalším prckem na světě, nehledě na to, že se psychická a fyzická zátěž zvedla na úroveň, o které jsem do té doby neměla ani páru :-)). Mým jediným přáním za celý den, bylo co nejvíce se vyspat a mít aspoň chvilku pro sebe. A jelikož jsem si dala schválně takto nízko postavené cíle, nebylo těžké je během dne nezvládnout. A zlepšovalo se to každým dnem, protože i když něco ztrácíme, vždy něco nového získáváme.

Vyhoření mi dalo dva obrovské dary

Prvním je náš milovaný syn a druhým znovuobjevení sebelásky. Takže ač teď třeba řešíte něco nepříjemného, chci vám jen říct, že nemůže být pořád jen špatně, že jsou před námi lepší věci než ty, které jsme nechali za námi. Nebo taky jak pravil pan Werich: „Až ti bude úzko, otoč se čelem ke slunci. Všechny stíny budeš mít za zády.“

S láskou

Naďa