Hubnutí začíná v hlavě

Menší upozornění na začátek

Tímhle článkem prosím pěkně nechci naštvat ty, kterým se hubnutí nedaří, ba naopak vás chci podpořit. Ani nevíte, jak jste všichni úžasní a taky jak vám všem rozumím. Prošla jsem ti tím asi tak stokrát. Vyzkoušela jsem snad všechno, co existovalo, krom teda na první pohled hloupých diet typu „vajíčková”, keto dieta apod., k tomu mně ani má zoufalá hlava nedala svolení. Ale vůbec se tu, prosím, neposmívám nikomu, kdo to zkusil. Naprosto chápu, že zoufalí lidé dělají zoufalé věci. Já bych bývala spolkla, vypila či snědla cokoliv, co by mi okamžitě shodilo těch 30 kilo. Jenže bych si toho jednak (jak už se znám) moc nevážila a pak bych se hlavně nic nenaučila. A to by byla škoda.

Co to chtělo?

A co mi tedy zabralo, když to nebyla žádná zázračná dieta?
Přibrat ještě víc. Ne opravdu, protože v momentě, kdy jsem při své výšce 163 cm vážila v druhém těhotenství 82 kilo, tak mi to najednou došlo. A bylo to velmi jednoduché. Jak už to s těmi nejlepšími věcmi v životě bývá. Nevím, odkud se to ozvalo, ale ozvalo se ve mně opravdu hlasitě „Kolik kilo ještě potřebuješ nabrat, abys pochopila, že to, o co tady jde, není tvá váha, ale schopnost milovat a přijímat sebe samu přesně takovou, jaká jsi právě teď?“

Tak. A bylo vymalováno.

Tato informace pro mě byla natolik zásadní, že nejen že jsem svou váhu snížila o dvacet kilo během jednoho roku, aniž bych se vyloženě fyzicky mučila či týrala hlady, což jsem stejně nemohla, protože jsem v té době plně kojila. Ale já se vážně začala milovat se vším všudy. I s tím velkým zadkem, plnými boky, břichem jak v pátém měsíci těhotenství či druhou bradou. Ze začátku pro mě bylo fakt divné přijímat toho tučňáka v zrcadle. Postupem času mě to však začalo bavit. Došla mi taky skutečnost, že jiné tělo už nedostanu (nebo aspoň ne v tomto životě). A ano, mohlo mi to dojít dřív, ale lepší pozdě, než vůbec. A protože mi vlastně nic jiného ani nezbylo (vtip), tak jsem se do toho svého těla začala postupně zamilovávat, až jsem cítila lásku téměř hmatatelně. Určitě mi k tomu pomohlo i uvědomění, kolik toho již mé tělo zvládlo. Za jeho největší majstrštyk určitě považuji narození našich krásných a zdravých dětí, kdy ani jeden z nás už tu nemusel být, což je zase jiný příběh (tragikomedie s happyendem, kdyby vás zajímal žánr).
Abych to však zkrátila, moje tělo pro mě bylo od té doby za všech okolností naprosto dokonalé. Protože kdo taky říká, jak má vypadat dokonalé tělo. Podle mě je každé tělo dokonalé, vždyť je naše a jiné už nedostaneme.

Protože nikoliv cizí, ale naše těla jsou s námi celý život. Je to náš chrám, náš dar tady na zemi. Stačí si jen uvědomit, že díky očím můžeme vidět lidi, které milujeme, díky uším slyšet jejich hlas, díky srdci je milovat, díky rukám objímat. Asi nemusím pokračovat, že, myslím, že je to naprosto jasné.

Tuk jako brnění

V mém případě mě také velmi pobavilo, že jak jsem celkem rychle zhubla, všichni mi začali říkat, jak mi to sluší a jak jsem „prokoukla“, což bylo mimochodem „na facku“, protože tohle o sobě můžu tvrdit maximálně já sama :-)). A když už bych něco takového pronesla, tak bych použila slovo „vykoukla“. A tím, co vykouklo, nebylo nic jiného, než láska.
Tuk v našem těle je prý něco jako ochranný plášť, který si oblékáme v případě, že se necítíme dost v bezpečí. Můžeme v něm skrývat svoje trápení, bolesti i křivdy nebo si prostě jen děláme ochranný štít před ostatními, někteří z nás dokonce i sami před sebou. V momentě, kdy vykoukne láska, už není pro strach místo. I proto si myslím, že opakem lásky není nenávist, ale právě strach.

Důležitá není váha

S přijetím a vděčností za své tělo mi taky jednoho podzimního dne došlo (to už jsem znala Jíme Jinak), že je nakonec úplně jedno, kolik vážím. Opravdu důležité je jen to, jak se cítím, s jakou náladou se každé ráno probouzím, kolik energie mám pro sebe a svou rodinu a vůbec, jak mě baví život. Chápu, že pro ty z vás, co je tohle samozřejmostí, si teď asi klepete na čelo, že to není nic nového, což já si ani nedovoluji přivlastnit jako něco, co pochází z mé hlavy. Jen to je pro mě natolik důležité, že mám potřebu to zmínit.
Zpětně pro mě bylo zajímavé i zjištění, že štíhlé tělo nerovná se automatické šťastné tělo. Znám spousty pozitivních lidí s pár kily navíc, stejně tak jako těch štíhlých a velmi nešťastných. Sama jsem se dlouho pohybovala na hranici podváhy (podle “chytrých” tabulek) a přesto jsem šťastná nebyla, protože jsem na sebe naprosto a totálně kašlala.

Hubnutí s láskou

Když nehubneme žádnou drastickou dietou – a řadím sem opravdu vše, kde má člověk pocit, že se musí omezovat v jídle, pití a celkově žití – ale láskou k sobě samému, svou ideální váhu si prostě tělo musí udržet. No dobře až tedy na pár výjimek, kam zařazuji třeba i loňské léto plné grilovaček, jídla po šesté, vína, ponocování a dvou dovolených, které mi opět to oblečení trochu scvrklo, konkrétně o jednu, no možná i o dvě velikosti :-)). Ale normálně se kvůli tomu svět nezbořil, ten můj ani ten okolo. Nelituji ani jediné skleničky vína, protože to byly jedny z nejhezčích prázdnin, co jsem kdy zažila (i bez toho vína). A taky to pak jistil Podzimní detox, kam se mé mysli popravdě úplně nechtělo, tělu se tam naopak chtělo moc, a tak bylo rozhodnuto.

Poslední dílek puzzle

Když už zmiňuji Podzimní detox, tak právě díky naší báječné psycholožce Zuzance mi právě v Podzimním detoxu docvaknul poslední dílek puzzle. Díky jejímu komentáři, který sice nebyl pro mě, ale tak už to v kurzu chodí, že z jednoho komentáře čerpá více lidí, mi došlo, že paradoxně v mých nejštíhlejších letech se ke mně muži chovali nejhůř. A tak jsem si nejspíš i v těle vytvořila jakýsi blok, že váha pod padesát rovná se nepříjemné zacházení od mužů. A to i přesto, že teď k tomu reálný důvod není (jsem šťastně vdaná). Nebylo však nic jednoduššího než to odvolat a nahradit pozitivnějším prohlášením.

O Vánocích jsem ještě kilo zhubla

A tak vám moji milí píšu, že i když jsem o Vánocích snědla kilo cukroví s třemi bílými jedy, jedla jsem i maso, které už normálně nejím, ládovala jsem se domácími chlebíčky, vánočkami a vaječným likérem a tak dál. A ano, přiznávám, blbě mi občas bylo, ale přišlo mi zajímavé, že já nepřibrala ani deko a ještě kilo zhubla. Nejdřív jsem to nechápala, ale pak jsem si vzpomněla, že já se tak vlastně už před Vánoci rozhodla. Absolutně bez výčitek jsem si všechno užila a každému jídlu požehnala. Je pravda, že malinko mi to možná ublížilo, ale věřím, že by to bylo mnohem horší, kdybych vše jedla s pocitem viny. A tak jsem se hned prvního ledna vděčně vrátila ke kompletnímu talíři a nejen že mi to začalo lépe myslet (tohle se hůř popisuje někomu, kdo neví, ale je to tak), ale mně se i lépe píše. Však zkuste a dejte vědět 

Být šťastná už teď

Možná teď z mého psaní vyplývá, že jsem hledání příčin nabírání tuku věnovala spoustu času (zní to šíleně, ale rozumíme si?) . K tomu chci říct, že na začátku určitě ano. Neskutečně mě ta kila štvala, a tak jsem se bohužel velmi dlouho chybně zaměřovala na to, proč jsem přibrala a jak s tou váhou zatočím. Jinými slovy – zamotala jsem se do bludného kruhu sebelítosti, oběti, nelásky, vlastně je to jedno a to samé. V momentě, kdy mi však došlo, že už to potřebuji obráceně, že už nechci zhubnout a pak být šťastná, ale že chci být šťastná teď a tady (omlouvám se za tohle klišé) a hubnutí bude už jen bonus, tak se ty příčiny začaly paradoxně objevovat samy, i když já už o ně vlastně ani nestála.

A tak se moc přimlouvám za to, ať se máme rádi. Ať se vykašleme na to, co ta naše kila navíc způsobilo. Vždyť je to úplně fuk. K čemu nám bude, když to zjistíme? A hlavně, jak už jsem psala – ono se to na první pohled nezdá, tváří se to celkem logicky, ale tohle je za mě jedna z forem negativního myšlení. A protože když jsme negativní, nemůžeme pak čekat pozitivní věci ve svém životě (kromě pozitivního testu), tak si tím vlastně nevědomě blokujeme naši radost, štěstí, zdraví, lásku, však doplňte sami cokoliv, na čem vám záleží. A nejlepší na tom je, že tento “princip” se netýká jen hubnutí.

S láskou

Naďa