Sbohem milý bílý cukříku, už toho bylo dost

Můj milý cukříku,

protože sis asi všiml, že už ti delší dobu nevěnuji pozornost, a protože jsi mi byl dlouho velmi dobrým kamarádem, rozhodla jsem se ti na rozloučenou věnovat tento článek.

Hned na úvod chci říct, že jsem tě milovala

Ano, správně – je tam minulý čas. V jedné moudré básni, kterou mám moc ráda, se praví, že i slunce umí spálit, pokud je ho moc. A přesně to samé se mi stalo i s tebou. Jednoho dne jako bych procitla a uvědomila si, že už toho bylo dost, a že už tě ve svém životě nechci. Já vím, je to asi drsné, číst to takhle narovinu, ale protože se známe velmi dobře a dlouho, tak víš, že mám ráda upřímnost i za cenu toho, že není vždy příjemná.

Důvodů, proč jsem s tebou skončila, je mnoho

Začnu asi tím nejdůležitějším. Byla jsem na tobě prachsprostě závislá a vůbec se nestydím přirovnat to k závislosti na drogách. Na vyšší odborné škole jsme měli předmět alkohol a drogy. Náš skvělý profesor, který nebyl žádný teoretik, nýbrž úžasný praktik, nás hned při první hodině upozornil na to, jak je už jen z názvu předmětu patrné, že se ve společnosti drogy pomyslně oddělují od alkoholu. Jasně, mají větší fyzický, sociální, ekonomický a já nevím, jaký další dopad. Nicméně, alkohol na tom není o nic lépe. Rozdíl mezi alkoholem a drogami jako takovými, je jen jejich legálnost. Alkohol je v naší společnosti tolerovaný, ba dokonce kolikrát společensky nepostradatelný, zatímco drogy jsou záležitostí lidí z okraje společnosti, anebo naopak těch úspěšných, kteří nezvládli svou slávu a chodí se k nim schovat sami před sebou. Kdybych však mohla změnit název předmětu, zněl by nějak takhle: „Kokain a spol., alkohol, tabák, bílý cukr, bílá mouka, homogenizované kravské mléko a další drogy“. Asi sis, tedy, milý cukříku, všimnul, že je tam s tebou i mouka a mléko, těm třeba někdy taky napíšu dopis na rozloučenou, teď se chci ale věnovat hlavně tobě.

Víš, na co jsem za ta léta taky přišla?

Že ono to není až tak o tobě, jako spíš o nás samotných. Když si totiž my lidé neumíme vybudovat vědomí vlastní hodnoty, když se necítíme být dost dobří, najdeme si vždycky způsob, jak se udržet v bídném stavu. Vytváříme si v těle nemoci, ničíme svá těla špatnou stravou, alkoholem a kouřením. Je naprosto normální a v pořádku, že každý z nás neustále něco řeší. Neznám opravdu jediného člověka, který by nic neřešil. Nejsme tady taky jen od toho, abychom se bavili, máme se i něco naučit. Jedním z těch věcí je podle mě odnaučit se předstírat dokonalost. Snaha o dokonalost za každou cenu nás vystavuje obrovskému tlaku a brání nám v pohledu na ty oblasti života, které zoufale potřebují uzdravení. Každý z nás má na této zemi svou nezaměnitelnou úlohu, a když jsme k sobě kritičtí, zakrýváme ji.

Dalším důvodem, proč už tě v životě nechci, je, že jsi jed

Otravuješ naše tělo (doslova), způsobuješ obezitu, přispíváš ke vzniku zubního kazu. Nedávná vědecká studie provedená na krysách dokonce prokázala, že zvýšený příjem bílého cukru ničí mozková spojení, která zajišťují komunikaci mezi mozkovými buňkami. V extrémních případech může nadměrná konzumace cukru dokonce rozvíjet onemocnění jako je například Alzheimerova choroba.
Ruku v ruce s konzumací rychlých cukrů jde i kolísání hladiny glykémie (cukru) v těle. Cukr je pro naši glykémii něco jako špatný žert. Ze všeho nejdříve začne tělo produkovat hormony, které ovlivňují naši náladu – serotonin, dopamin, které jsou sice pozitivní, ale netrvá to příliš dlouho. Hladina krevního cukru začne velmi rychle klesat, a právě to může způsobovat úzkostné stavy, náladovost a v krajních případech i depresi. A to platí bohužel (o to více) i pro naše děti. Děti se po požití cukru stávají agresivní, nezvladatelné, což vzápětí střídá opět útlum a kňourání.

Podle všeho máš, milý cukříku, též na svědomí i narušení struktury DNA, snížení hladiny dobrého cholesterolu, překyselení trávícího traktu.
Službu zrovna neděláš ani naší pleti, zvyšuješ produkci inzulínu, který má za následek vyšší produkci kožního mazu. Důsledkem toho pak vzniká akné, což mám stokrát ověřeno na vlastní kůži. A že je to vždy velmi rychlé.
Vysoká konzumace cukru obecně zatěžuje slinivku, zvyšuje výskyt alergií v dětském věku, podporuje růst kvasinek a bakterií a vytváří vhodné prostředí pro rozvoj nemocí od nachlazení až po ty závažnější. Taky jsi spolu s chlórem, elektromagnetickým smogem, fluorem a stresem jeden z největších narušitelů střevního mikrobiomu.

Nechci nikoho přesvědčovat, každý si na to musí přijít sám. Snažila jsem se zmínit alespoň některé důvody, proč se cukru v životě raději vyhýbat.

Zbavit se cukru neznamená zbavit se sladké chuti

Neříkám však nic o tom, abychom se zbavovali sladké chuti. Sladká chuť je pro nás velmi důležitá zejména pro celkovou harmonizaci, jelikož jako taková patří k prvku Země a Země pro svoji stabilitu sladkou chuť zkrátka potřebuje. Sladkou chuť je však možné získat především z obilovin, které by měly být každodenní součástí jídelníčku. Nejedná se ovšem o chleba a housky, ale v tomto případě o celá, nejlépe neloupaná, obilná zrna.

Špaldou ani jáhlami se moučník osladit nedá, i když já kolikrát zapomněla přidat slad či sirup a chutnalo nám to už mockrát „jenom tak“. Když si však někdo od cukru odvyká, nebo i pro ty, kdo mají rádi výraznější chutě, existuje spousta jiných možností. Alternativní sladidla mají oproti běžnému cukru řadu předností, zejména co se týče obsahu vitaminů a minerálních látek, krásně se o nich píše třeba v tomto článku.

A pak tady máme ekologický dopad

Kolik kilometrů musí ujet všechny ty kamiony, které vezou do obchodů třeba teď velikonoční zajíce. Nehledě na všechny ty plastové obaly, v kterých jsou zabaleni. Další věcí k zamyšlení je třeba i to, jestli už těch polí s cukrovou řepou není na světě dost a nechtělo by to přece jen zařadit něco pestřejšího?

Pozitivní zkušenost na závěr

Bez bílého cukru budu letos v létě třetím rokem, za tu dobu jsou pro mě věci jako, že mám čistou pleť, jsem trpělivější, netrpím na kvasinky a další, naprosto přirozenou věcí. Svůj názor na bílý cukr si však poměrně nedávno udělala i moje maminka. A že to neměla zrovna jednoduché. Však posuďte sami:
Moje maminka je zdravotní sestra, což bohužel obnáší i to, že má neustálý přísun bonboniér a čokolád, a to, prosím pěkně, každý den. A protože je to práce mnohdy psychicky i fyzicky velmi náročná, sníst tabulku čokolády či bonboniéru denně pro ní nebyl žádný problém. Sama o sobě zpětně říká, že byla na cukru závislá. A tak se s tím ze dne na den rozhodla skončit. Jednoho dne zkrátka přišla do práce s pevným rozhodnutím, že do sebe nedá ani gram bílého cukru. Její odhodlanost byla opravdu obdivuhodná, zvlášť, když to měla stále na očích. Ona to však vydržela a jestli se nemýlím, tak je už víc jak půl roku čistá (sama se tak označuje). A co se u ní za tu poměrně krátkou dobu změnilo? Prakticky vše. Výsledky má ověřené i na těle, neboť sestřičky jsou neustále na nějakých odběrech. A tak díky tomu ví, že má ukázkové hodnoty krve – doslova prý jak 20 letá slečna, samozřejmě ji klesl cholesterol (ten který klesat má), hladina cukru v krvi a další. Při zubní prohlídce ji její zubařka oznámila, že se jí přestal dělat zubní kámen. Mamce též zmizela potřeba ujídat mezi jídly, výrazně snížila i spotřebu masa, též asi 5 kg zhubla. Maminka se jednoduše od doby, co se svého života vyřadila cukr, cítí báječně. Pravda, ještě tedy do svého života zařadila každodenní miso polévku, ale jinak už neměnila nic. Myslím, že asi není nutné psát, že k cukru se vracet nechce, ba naopak, když někde něco výjimečně ochutná, tak jí to připadá přeslazené, umělé či oboje. Jsem na ní pyšná tak, jak jen dcera na matku může být.

Do nemocnic radši s mrkví jak s čokoládou

A tak se ještě díky příkladu své maminky dovolím přimluvit za všechny sestřičky a doktory – kterým lidi nosí v dobré víře čokolády a bonboniéry – aby jim nenosili nic nebo klidně mrkev ze zahrádky. Z takových dárků mají (alespoň u mamky na oddělení) vždy tu největší radost.

Abych se však vrátila k tobě, můj milý cukříku, sám vidíš, že důvodů, proč jsem se s tebou nadobro rozloučila, je opravdu spoustu. Zdaleka nemám šanci zmínit všechny. Přála bych si však, abychom si my lidé uvědomili, že máme vždycky na výběr. Nejen v tom, jestli si dáme do těla bílý cukr.

S láskou

Naďa