V počítači jsem měla několik týdnů rozepsaný článek o odpuštění a protože jsem ho asi nechávala uležet déle, než bylo milé mému synovi, rozhodl se do mé nerozhodnosti a touze po dokonalosti zasáhnout bezprostřední dětskou silou, která umí z počítače vymazat vše rychlostí blesku.

A ač to byl nejprve šok jak blázen, měli jsme v něm přece jen úplně všechno. Zároveň s ním však přišla i neuvěřitelná úleva z nekonečně velkého a čistého prostoru, který si můžeme dle libosti znovu naplnit. A protože jsem se prakticky stejně cítila i po svém prvním velkém odpuštění, tak jdu opět poděkovat svému malému-velkému učiteli a pokusím se to napsat znovu.

O odpuštění bylo napsáno spoustu knih. Já tu však nechci parafrázovat knihy. Jejich výhodu teď zpětně vidím hlavně v tom, že mi vše krásně vysvětlily. V momentě, kdy přišlo pochopení, to byl opravdu už jen malý krůček k odpuštění.

„Odpuštění nezmění minulost, ale může změnit budoucnost.“ Paul Boese

Odpuštění je úleva a osvobození

Byl pozdní večer, první máj. Ne, kecám. Když jsem se jednoho dne rozhodla vlítnout na to „po hlavě“, protože zrovna nebyl nikdo doma, byl leden a mrzlo, jako když praští. Něco mi říkalo, že bez slz se to neobejde, tak jsem se na to připravila. Jak jsem za to byla později vděčná, asi nemusím psát, že.

Pohodlně jsem si sedla a zaměřila se na svůj dech. Když se zklidnil, začala jsem si představovat, že jsem divák v kině, na jehož plátno postupně přicházely osoby, kterým jsem chtěla odpustit. Některé z nich tam byly jen krátce, u jiných to trvalo déle. Na konci každého rozhovoru vždy přišlo pevné objetí a neuvěřitelná úleva. Celé to bylo opravdu neskutečně silné, očišťující a osvobozující, že jsem si na konci připadala minimálně jak anglická královna při předávání vyznamenání, a tak jsem si tam na závěr pozvala všechny a udělala jim jedno velké a dlouhé pukrle. Všichni ti, co do té doby ovládali můj život, aniž by o tom věděli, se smáli a mávali mi, protože já najednou tančila a pak jsem letěla až k nebesům, asi jak ze mě spadly ty obrovské balvany (ano, má představivost nezná mezí).

Zkrátka a dobře, ať se zase vrátím zpátky na zem, poprvé v životě jsem se cítila tak vyrovnaně, až dospěle. Možná taky proto, že jsem poprvé vědomě a naplno přijala zodpovědnost za svůj život. Od té doby už se na nikoho a na nic nevymlouvám. Vím, že život mám jen ve svých rukou.

Děláme to pro sebe

K odpuštění mi určitě pomohlo i uvědomění, že to nedělám pro druhé, ale pro sebe. Nikdo tedy nepřišel a nepoděkoval, že jsem mu odpustila, což je úplně v pohodě, já to zvládla i za ně. Odpuštění se však od té doby stalo mou každodenní součástí. A protože už jsem kdysi odvalila ty největší balvany, teď už se sem tam objeví jen kamínek či štěrk a to už jde „odklidit“ celkem snadno. A teď už tedy odpouštím okamžitě, protože proč to s sebou „vláčet“ do dalšího dne.

Co možná ještě stojí za zmínku a může někoho překvapit, je, že aspoň pro mě nebylo nejtěžší odpustit druhým, ale právě sobě. Jednak za to, na co jsem nebyla úplně pyšná a pak taky za to, že jsem dovolila, aby se ke mně druzí chovali (a ještě takovou dobu!) způsobem, který mi nebyl milý. Ale když ono to zase tak krásně zrcadlilo můj vlastní přístup k sobě samé, že jsem se jim nemohla ani divit. Ne nadarmo se říká, že druzí lidé jsou pro nás vždy ta nejlepší a nejlevnější transakční analýza.

„Když někomu odpouštíte, neomlouváte tím jeho chování. Vaším odpuštěním pouze zabráníte, aby jeho chování zničilo vaše srdce.“ Táňa Keleová – Vasilková

Pijeme jed a doufáme, že se druhá osoba otráví

Já jinak vůbec neříkám, že je odpuštění lehká věc, samotné mi to trvalo hezkých pár let, než to bylo upřímné a opravdové, ale rozhodně říkám, že to stojí za to.
Pro zasmání, i když to vlastně ani moc k smíchu není, vám napíšu, jak jsem to měla s „odpuštěním“ (schválně v uvozovkách, protože to nemělo s odpuštěním nic společného) na úplném začátku:
V duchu jsem člověku, který mi ublížil, řekla něco jako „odpouštím ti“ a přitom si přála, ať už mi hlavně „nechodí na oči“. Možná znáte ten citát o nenávisti, kdy sami pijeme jed a doufáme přitom, že se druhá osoba otráví, tak nic nemůže být přesnější. Byl to zkrátka proces a stále je. Ani teď určitě nejsem žádná vymeditovaná jogínka, která kolem sebe šíří jen světlo a lásku. Spoustu lidí mě stále umí naštvat, ale narozdíl od svého mladšího já, jim za to teď ještě děkuji, protože si myslím, že každá zkouška je dar. Dar, na kterém se můžeme tolik naučit a vyrůst (bohužel ne fyzicky, stále mám těch svých 162 cm), ale duševně určitě ano.

Dívka, která odpustila nacistům

O odpuštění byly natočeny i některé filmy. Krásně o něm mluví třeba paní Eva Kor v dokumentu: „Dívka, která odpustila nacistům“. Je tedy pravda, že celý dokument byl pro mě velmi nepříjemný, nemám ráda téma druhé světové války. Kvůli čemu ale pro mě mělo smysl dokument dokoukat, byla tato slova paní Evy: „Nastal čas odpustit, ale nikoliv zapomenout. Do té doby jsem vždycky reagovala na to, co mi udělali jiní lidé. A mnohokrát jsem reagovala jako oběť. Nyní jsem udělala něco sama a dalo mi to sílu. Odpustila jsem a pochopila, že to, jak se cítíme, můžeme mít ve vlastních rukou. Setřásla jsem tak tím ze sebe obrovský tlak a hněv. Nejvíc jsem tím obdarovala sebe. Z mého pohledu je velmi smutné, že oběť zůstane obětí. Můžu udělat jen to, že jim ukážu, že existuje možnost výběru. Jsem přesvědčená, že odpuštění je nesmírně mocná věc. Pokud budu žít dostatečně dlouho a budu o tom dostatečně mluvit, třeba to lidé zkusí, protože svět zoufale potřebuje odpuštění. A já chci, aby mi všichni pomohli zasít tato semínka míru po celém světě.“ A tak si říkám, že když to dokázala paní Eva, tak to dokážeme všichni.

Všichni máme na výběr

Víte, já vůbec nemám potřebu někoho přemlouvat, ať do toho jde taky, byť by nic nemohlo být pravdivější, ale nalijme si čistého vína. Pokud stále váháme, zda chceme někomu odpustit či ne, nestojíme „jen“ před touhle otázkou. To, co je totiž za tím, je mnohem důležitější. My si totiž dnes a denně vybíráme, zda budeme mít radši svou pravdu a urážlivost anebo si vybereme od-puštění a život, je to na nás.

A i když už je po Vánocích, odpuštění sobě i druhým si můžeme darovat kdykoliv. Neodkládejme svůj život na zítra, žijme, milujme, tvořme, radujme se již dnes, vždyť zítřek je na plánování tak nejistý.

S láskou

Naďa

⏩ BRZY ZAČÍNÁ PODZIMNÍ DETOX KURZ

  1. Pořád říkám odpouštím ti, odpouštím si, ale balvan se mi ještě neodvalil, jak to dát do pořádku, to nevím.

  2. Zobrazit 4 komentáře

Komentujte
Vaše jméno

Jméno uložíme a zobrazíme, váš e-mail nezveřejníme. Zásady ochrany údajů.

Předchozí článekVegan vaječná tlačenka
Další článekJak jsme barvily vajíčka