Disciplína? Ano, i to je sebeláska!

Momenty sebelásky

V mém případě mi nejvíc sebelásky dodala nadváha a taky potíže s lymfatickým systémem. Ano, čtete dobře. V dobách, kdy jsem byla dle normativů krásy opravdu krásná, jsem se ovšem nemilovala nijak a naopak jsem se opravdu nenáviděla. Více jsem se o tom rozepsala ve svém příběhu.

Dnes se všude dočítáme, jak si máme v kolotoči všedních dní dopřát ten dekadentní kus dortíku s tím úžasným cappuccinem a máme dbát na naše momenty sebelásky. Dlouho jsem si myslela, že tohle jsou ty pravé momenty té pravé lásky. A ony jistě jsou. Hezky se obléknout, dojít si na krásné místo, zajistit si třeba hlídání dětí a jen tak si vydechnout. Jít potom do parku a možná si přečíst kus knihy. Ne každý si to může v kolotoči povinností dovolit, a tak jsou tyto momenty skutečným luxusem.

Vnímejme signály našeho těla a duše

Ale pak také ještě existuje jiný typ sebepéče. A tou je disciplína. Jako dítě, které bylo vychováváno velmi pevnou rukou, jsem od jakékoliv disciplíny v rané dospělosti utekla. Byla pro mě vždy něčím, co reprezentuje něco velmi negativního. Sport, který nesnáším a u kterého se dusím. Nechutnou dietu, u které pojdu hlady. Taky sauna. Dusila jsem se, bála jsem se, ale chodit jsem musela vždy. Drezura jak v cirkusu. Pláč, odříkání, strach. Jako dospělá jsem se pak zavinula do vlastní bubliny sebeochrany a nic jsem k sobě nenechávala přijít. Bohužel ani to dobré.

Ale až teď, v 38 letech, pohlížím na disciplínu jako největší projev sebelásky. Představte si, jak ve vás přebývá ten maličký človíček, kterým jste ještě nedávno byli. Nechali byste ho jen tak být? Chodit spát nahodile? Prostě až už skoro padne, dáte ho spát? Nechali byste ho hlady? Když má hlad, dali byste mu spařenou brokolici ? (nic proti brokolici 😊), když vás v slzách prosí, že už dál nemůže a bolí ho nožičky, táhli byste ho smykem dál? Když se zastaví, aby obdivoval květinu, vykloubili byste mu ruku a odtáhli ho smykem dál? NE? A proč tohle všechno proboha děláme sami sobě?  Většina z nás na signály našeho těla a duše reaguje velmi pozdě nebo dokonce vůbec. Za mě dodám takový příklad se zadržováním močení od nízkého věku. Dokud jsem neměla prostě „vše hotové“, na záchod jsem si nedovolila jít. Dodnes se občas přistihnu, ale většinou to stačím detekovat včas, takže si nepůsobím bolest. Máte taky něco takového? Určitě se o svoje zkušenosti podělte, nebudete pravděpodobně jediní, kdo má stejný problém.

Co by vaše tělo potřebovalo?

A teď tedy otázka: jak najít v disciplíně sebelásku? Jak jsem zmínila výše, mám problém s lymfatickým systémem. Dřív to byly jenom nohy, ale novinka posledních měsíců je, že mě bolí krk a obličej. A tak jsem se musela začít masírovat. Abych si pomohla. Abych si ulevila. Já si totiž masáže před pár lety odmítala dělat. Protože „tím přece nebudu ztrácet čas“. Taky jsem nikdy nevařila a většinou jen zakousla kus ovoce, protože „kdo má v dnešní době čas se s v klidu najíst?“ A pokud jsem cvičila, tak zásadně jen s myšlenkou „tak jdu něco dělat, ať tahle nechutná ohavná stehna trošku splácnou“. Až teď je moje otázka zcela jiná. A zní „moje drahé tělo, co bys dnes potřebovalo?“. Je to otázka, která nepochází z mé hlavy, ale z hlavy mojí milované mentorky keltské moudrosti. Ale o tom až jindy. Tak tedy: co by vaše tělo dnes potřebovalo? Naciťte se. A věřte, že by s největší pravděpodobností nepotřebovalo ani dort, ani kávu. Docela dobře by potřebovalo jít na 30 minut do lesa poslouchat zpěv ptáků. Zcela určitě by potřebovalo hodinu fyzioterapeutického pilates. Možná meditaci. Možná jít nakoupit hodnotné potraviny a potom uvaření výživných pokrmů.

Ona ta otázka totiž nezní, co potřebujete nebo chcete vy (koblihu! Uf, měsíc na pláži, novou pedikůru!), ale co potřebuje vaše tělo. Jak dlouho se ho odmítáte dotýkat? U mě to byla dlouhá desetiletí. Někdy se divím, že nemám už celou řadu vleklých obtíží s tím trýzněním, které jsem na sobě prováděla. Ta největší sebepéče dnes pro mě spočívá v disciplíně, která mi pomáhá se stát člověkem, kterým chci být a nechá postupně za mnou verzi, kterou už být nechci. Protože – povězme si to upřímně, málo času máme většinou všichni, všichni jsme také neustále unaveni. Ale všichni také máme stejných 24 hodin denně. A tikají nám také všem stejně. Možná se nám do vaření nebude chtít nikdy a do cvičení už vůbec ne. Ale kdo tedy zajistí tu změnu a ten přerod v člověka, o kterém jenom sníme? Kde na mě čeká ta lepší verze Moniky, když ne na konci aktů sebelásky, kterými lemuji svůj den?

Už se nikdy neopustím

Teď se mi třeba nechce jít cvičit. Ale ta Monika ve mně by strašně ráda zjistila, jaké to je mít pružné tělo a nohy bez otoků. Dala jsem si letošní leden jenom jedno předsevzetí : Už se nikdy neopustím.

A to taky nikdy neudělám. Už nemusím pít alkohol, abych si vypnula mysl, jak tomu bylo během univerzitních let. Největší radost mám z právě probíhajícího života. Nechci se od něj odpojovat. Už nemusím odvracet oči od zrcadla, když kolem něj projdu. I když ve svojí nejvyšší životní hmotnosti. Občas se jen tak zastavím a zhluboka si koukám do očí. To si někdy zkuste. Varuji předem, vyžaduje to dost velkou dávku odvahy. Ale stojí to za to. Co tomu odrazu v zrcadle sdělíte, je jen na vás, ale pamatujte že „ oko – do duše okno“ a tak se tam někde setkáte s tou verzí sebe sama, která na vás spoléhá. Spoléhá, že vy se na ní nevykašlete. Že ty impulzy, které vám posílá, už nebudete ignorovat. Že se o ni budete pěkně starat.

Nezrazujme sami sebe

Víte, proč si většina z nás tolik nevěří? Většinou proto, že jsme se tolikrát sami zradili. „Zítra začnu cvičit!“. „ Zítra si konečně zajdu na procházku do parku!“. Ale nastane to „zítra“ a my to zase odložíme. Pětkrát, stokrát, možná tisíckrát. Pokaždé, když nedodržíme slib té nejdůležitější osobě, tedy nám samým, se trochu propadáme do nejistoty. Kdy si na sebe najdeme čas? Nevíme. Vzdalujeme se sami sobě až skončíme někde, kde už sami sebe ani nedokážeme poznat. Ani fyzicky, ani emočně. Jak se to stalo? Jak jsme se tady ocitli? A v tomhle tlustém nemocném těle? No, otočili jsme se k němu zády. Koukání na životy druhých (rozuměj televizi) nám bylo přednější. Nebo okukování fotek cizích, nám nic neříkajících, lidí na Instagramu nebo Youtube. Nebo klevetění o jiných, popíjení piva od brzkých odpoledních hodin….však to každý ví sám, co je to „jeho“. A tak se nám tělo a naše mysl začaly vzdalovat. 

Mám jednu špatnou a jednu dobrou zprávu: Jsme ti jediní lidé na světě, kteří s tím mohou něco dělat. Ani náš doktor, ani náš partner, ani naši rodiče, ani děti. Jenom my. Na závěr si dovolím sdílet moji každodenní mantru: „Stav našeho těla, sebevědomí a duše je jenom výsledek našich každodenních rozhodnutí“.

Tak krásný čas.