Kde začaly naše problémy

Mé hledání nastartoval příchod syna

Pár let před příchodem syna jsme s manželem na našich cestách po světě začali probírat přístup k dětem. Tou dobou jsme se toulali po Novém Zélandu a přecházeli z fáze „děti mít nebudeme, protože planeta je přelidněná“ do modelu „dítě je to nejvíce obohacující v lidském životě“. Oba dva jsme věděli, že nechceme postupovat stejně jako naši rodiče. Ačkoliv víme, že dělali to nejlepší, co uměli a mohli, chtěli jsme se posunout zase o krok dál. A tak začalo naše hledání.
Když se syn začal ještě v bříšku seznamovat s naším světem, začala jsem se víc a víc vrtat v knihách. Pokládala jsem si otázky: Jak ho mohu provázet na jeho cestě k vyspělé lidské bytosti, k jeho plnému lidskému potenciálu? Jak mu zajistit bezpečný prostor, ve kterém s námi bude sdílet své pocity, i když budou sebevíc nepříjemné? Jak mohu docílit toho, aby můj syn neprožil takovou bouřlivou a vzpurnou pubertu jako já? Nejdřív jsem se musela zastavit sama u sebe – a to zastavení stále trvá…

Prvotní trauma

Trauma je v posledních letech čím dál tím větším tématem pro naši společnost. Díky bohu za to. Lidé otevírají stará zranění a dávají jim prostor se po dlouhých letech zacelit. Dopady traumatu jsou pro nás obrovské. Jak zmiňuje doktor Gabor Maté ve filmu Wisdom of Trauma, převážná většina západních lidí prošla traumatem hned při příchodu na svět, aniž by si to v dospělém životě uvědomila. Byli jsme separováni od našich rodičů. Jako malí tvorové jsme ztratili to jediné, co nám přinášelo pocit bezpečí.

Představme si malý scénář:
Žena přijela do porodnice, která je součástí nemocnice. Po příjezdu zůstává sama bez partnera a je odkázána na lékaře, většinou muže. Pokud se všechno daří a hýbe v dostatečném tempu, může se vyhnout medikaci, v druhém případě dostává pro urychlení oxytocin či jiné látky nebo se přechází k císařskému řezu. Na svět přichází miminko, které je po chvilce odebráno od matky a umístěno na dětské oddělení a k matce přiváženo pouze na jídlo. Kojení není příliš podporováno. Vystresovaná matka si nedůvěřuje, miminko v náručí stále pláče, nepřisává se, nepřibírá… Mnoho žen z porodnice odchází s pocitem selhání a s plíživým nástupem úzkosti. Miminko samo v neznámém prostředí bez jediného bodu, který zná a tím je jeho matka, je v zoufalství. Svým pláčem se snaží svého rodiče přivolat, avšak marně. A dopady jsou nedozírné. Však se rozhlédněme kolem sebe. Žijeme ve společnosti dětí v dospělém těle, které kolem sebe kopou, jelikož touží po lásce. Své nevyslyšené dětské potřeby uspokojujeme krátkodobými radovánkami – od jídla, které našemu tělu neslouží, přes hromadění věcí, které nepotřebujeme, až po sociální sítě, které si nás pomalu a záludně omotávají kolem prstu a my tak trávíme čím dál více času mimo tělesný prostor.

Objevte příběh svého zrození

Když jsem se začala zajímat o téma traumatu, přišla jsem ke své mámě. Chtěla jsem se dozvědět, jak probíhal můj příchod na svět. Bohužel byl velice podobný tomu, který popisuji výše. Avšak místo medikace mámě skočila sestřička na břicho a já prý vylétla tak, že jsem se praštila do hlavy. Byla jsem přidušená, takže jsem dostala hezkých pár na zadek hned v prvních vteřinách svého života. Pak jsem byla přemístěna a dovážena přesně podle načrtnutého scénáře. No, co k tomu dodat – pojďme se podívat na mé životní pocity. Bojovala jsem s pocitem osamělosti, s pocitem, že sem nepatřím. Dokonce jsem si část svého dospívání myslela, že jsem adoptovaná. Také jsem si nesla pocit, že nejsem hodna lásky, takže mít dlouhotrvající vztah nepřichází v úvahu. Tyto pocity byly často skryté. Strach se totiž rád schovává za silnější emoce, jako je třeba vztek, agresivita, vzpurnost.

Jak se vyrovnat se s traumatem

Příběh zrození je bohužel pro většinu lidí pouhým začátkem nabalujících se událostí, které nás v životě potkávají. Trauma má totiž nepříjemnou tendenci na sebe lákat další příhody, které jeho konceptu odpovídají. Pokud si z raného dětství neseme, že nejsme hodni lásky, potkáváme partnery, kteří nás v tom utvrzují. Nízké sebehodnocení přináší životní situace, které nám tuto domněnku potvrzují.
A tak jednou z věcí, kterou můžeme udělat pro naše děti a pro další generace, je vyrovnat se s naším vlastním traumatem, s naším vlastním příběhem života. Tam je začátek celého koloběhu, který se převaluje z jedné generace na druhou, tam je konec trápení. Pojďme začít psát nové řádky našeho světa, plné radosti, pochopení a lásky.

Naše tělo, náš lék

Vraťte se zpátky do svého těla a pozorujte, co se uvnitř děje. Přijďte zpátky domů dřív, než vás přiměje nemoc. Jaké pocity vás nejvíce zaplavují? Co se skrývá pod povrchem? Uvolněte se, dlouze vydechněte. Zavřete oči. Uvědomte si, kde jste. Uvědomte si místnost kolem sebe, zaposlouchejte se do zvuků, které k vám přicházejí. Zvědomte si chuť, kterou máte na jazyku. Naše tělo je obrovský dar. Tělo je stále s námi, přes všechno to, co se událo v životě. Toto buněčné království nás chrání. Je to náš domov, náš chrám. V tomto chrámu života můžeme hledat odpovědi na naše otázky. Nikdo jiný to za nás nemůže udělat.