Ten nejlepší muž pro mě – 2. část

Nejchytřejší a nejšikovnější

Ve včerejším vzpomínání (1.část) jsem skončila někde v dobách, kdy byly holky maličké a my opouštěli život ve městě. Když jsme se odstěhovali z bytu na samotu, s úžasem a nadšením jsem pozorovala, jak si můj inženýr umí poradit na stavbě a na zahradě. Že to neumí jen s počítačem a hlavou, ale že je šikovný a umí i rukama. Co všechno dokáže opravit a vyrobit! Z legrace jsem mu říkávala, že když by se mu něco stalo, je se mnou amen, protože on toho umí a dělá tolik, co já vůbec nedokážu! Nemám jeho sílu ani jeho dovednosti. Řeší v naší rodině a v našem projektu tolik věcí – od programování, po právnické záležitosti. Ale když je třeba a já třeba odjela na měsíc na studia, umí Roman i vyprat, uvařit a uklidit. Ne třeba tak, jako bych to udělala já, ale poradí si. Poradí si na rozdíl ode mě úplně se vším. Na Jíme Jinak zastane deset různých funkcí. To já ho teda nezastoupím ani ve zlomku věcí, které dělá. Když nás napadli tuhle roboti, dva dny a celou noc u toho seděl, dokud tu záhadu nevyřešil a Jíme Jinak opět nerozchodil. Nevycházel z domu, nespal, téměř nejedl a pracoval na tom, dokud to nespravil. Já jen bezmocně chodila okolo a nosila mu hrnečky s pitím. Stát se to, když není doma, je vymalováno. Web by se prostě nerozjel.

Můj sexy ajtý farmář

Když jsem se trochu otřepala z porodů, kojení, výcviku a začala zase spát, dostala jsem nápad, že si budeme pěstovat vlastní zeleninu, protože jí chci bio a tady na Sázavě nic není. Nejen že byl ochoten přikoupit kus pozemku, ale taky zoral, zasadil a naučil se pěstovat. Když ho viděl náš anglický soused s postřikovacím strojem na zádech, smál se a říkal: „Roman, IT farmer!“ Roman byl ochotný vyrábět přírodní jíchu na zeleninu, aby nám ji nesežrali škůdci. Sbíral slimáky, vyráběl ohrádky měděné ohrádky pro rostliny…A já si uvědomila, jak sexy mi přijde ten můj chlap, když má ruce od hlíny a na sobě propocené tričko. Oni totiž chlapi, co dobře jedí, nesmrdí.

Časem jsme přikoupili ještě další kus pozemku a zasadili ovocné stromky. “Ale je ti jasné, že užitek z toho budou mít spíš tak naše vnoučata?” ptala jsem se, když jsme vybírali vhodné odrůdy na tu naši větrnou hůrku. “To je jasné,” odvětil a krom ovocného sádku odkoupil a osázel ještě nicotný pruh půdy, který nikdo nechtěl. Tehdy jsem byla na něj opět tak hrdá! A napsala jsem o něm článek Muž, který sází stromy.

Trpělivý hračička

Včera jsem psala, že je Roman neskutečně hravý. Holky se mají, že mají takového tátu, který je dodnes ochotný blbnout s Kájou v bazénu, závodit do schodů nebo v bazénu. Na pouti jde s ní na atrakce, ze kterých mě se dělá špatně, jen se na ně podívám. Dokázal s holkama hodiny blbnout ve vlnách, nechával se zasypávat pískem, stavěl hrady, vydržel dokola hádat a hrát slovní kopanou, nebo s nimi sedět hodiny a hodiny v obýváku, když se učily hrát na čelo. To bylo opravdu o nervy. Ale on byl trpělivý. Třeba s nimi ochotně jezdil nahoru a dolů páteremnostrem, dokud je to bavilo. A když přišla puberta, nákupy oblečení a bot, Roman vzal do ruky mobil a čekal, až si holky vyberou to správné zboží. A těch módních přehlídek, co doma shlédl od nás tří!

Oba rádi hrajeme stolní hry, karty a máme rádi legraci. Ještě než se holky narodily, hrávali jsme s kamarády celé hodiny Cash flow a na akcích Activity. Když byly holky malé, všude jsme s sebou nosili karty a hráli Prší při čekání na jídlo apod. Zimní večery se u nás doma často věnovaly právě stolním hrám. Teď v březnu jsme byli s kamarády na horách a když naše rodina vytvořila tým, tak druhá rodina neměla šanci. My byli tak sehraní! Málem jsem se počůrala smíchy, jak komické situace vznikaly.

Romanova hravost za ty roky nakazila i mě. Například tuhle. Chodíme spolu do tanečních a tam jsou různé retro večery apod. Když byl karibský večírek, Roman nelenil a objednat paruky, abychom mohli přijít jako návštěva z Jamajky. Nikdo nás nepoznal!

Univerzální muzikant a jukebox

A pak je tu další Romanův rozměr, který obdivuji. Roman sice neumí noty, ale zahraje na kytaru nebo piano jakoukoli písničku. Já chodila do hudebky šest let a na piano zahraju leda tak Ovčáci čtveráci a na kytaru jen pár základních akordů. V našich začátcích se mi smál, že jsem kotlíkářka, protože poslouchám folkové písničky a nejradši bych se toulala po světě s kytarou a spala v lese pod převisem. On poslouchal hip hop a hudbu, ze které mě tak akorát bolela hlava.

Dneska zahraje cokoli, si kdo vzpomene, od lidových písniček po ty popové současné. Klidně bude hodinu hrát dětem písničky jako Tři čuníci nebo Hlídač krav, u kterých já odpadám pod stůl. Hraje na kytaru celý večer lidem na přání. Říkám mu, že je takový jukebox, jen se do něj nemusí házet mince. A když pak pozdě v noci zůstanou jen ty největší hudební nadšenci, zahraje mi Roman ty písníčky, kterém mám ráda a zazpíváme si je dvojhlasně nebo trojhlasně. A moje duše se vznáší až k oblakům.

Když mu přijde do ruky nějaký nástroj, chviličku si s ním hraje a najednou už slyším známou melodii, kterou z něj vyluzuje. I na to dětské čelíčko se naučil hrát dřív než holky, když chodily do hudebky. Má prostě přirozený talent ovládnout jakýkoliv nástroj. A jak se nestydí, klidně si sedne na letišti k pianu v odletové hale a začne hrát. Měli byste vidět, jak se atmosféra změnila! Mladík si vyndal sluchátka z uší a zaposlouchal se, starší pár se otočil směrem k pianu, usmívali se. Najedou se otravné zdržení letu změnilo v příjemnou chvíli. Tohle on umí – zjemnit atmosféru svou přítomností.

Taky skládá hudbu. Má rád elektronickou, takže ji skládá na počítači. Je to nad moje chápání, že do večera sedí u počítače a pracuje na Jíme Jinak a pak si nasadí sluchátka a začne na tom stejném místě u toho stejného počítače dělat muziku. Před časem složil hudbu k narozeninám naší kamarádky Carly. Markétka udělala text a její přítel sestříhal video, co jsme k tomu natočili. A video klip byl na světě. Můžete se na něj podívat na youtube.

A abych nezapomněla, před časem dokonce napsal báseň Otevřená srdce a dal ji sem na web pro všechny muže a ženy. Takže je to i poeta. Je fakt, že první sms, co mi poslal jako výzvu k rande, napsal taky ve verších :

Párty 25. 9. - slavíme 15 let Jíme Jinak!Pojď se s námi bavit, tančit a zpívat! Mrkni, co jsme nachystali.

Co tam bude?

Už dlouho jsme chěli uspořádat nějakou zábavu, ples nebo koncert pro vás z Jíme Jinak. A teď si to tedy splníme tím, že pořádáme párty s živou kapelou na oslavu 15 let Jíme Jinak. Nesmírně se na to těšíme, i když je s tím hrozně moc práce. A rovnou to pojmeme jako oslavu našeho výročí, protože díky přípravě té párty nám na to naše výročí vůbec nezbývá čas. To bude nejdan, uvidíte

Sportovec a tanečník

Taky je to takový univerzální sportovec. Jako maličký předkoláček hrál hokej, takže umí na ledu jezdit i pozpátku. Ale klidně si zahrál hokej i se mnou a s holkama, které se musíme opírat o hůl, abychom se udržely vzpřímené. Skvěle lyžuje, ale trpělivě na mě čeká a nebo mě zvedá ze země, když se učím ve třiceti na snowboardu. Vlastně hory jsem vzala na milost hlavně kvůli Romanovi, o čemž píšu v článku Miluju zimu! Už nejsem zimní troska 

Chodil hrát fotbal s klukama o dvacet let mladšíma, vyrazil s kamarády bez velké přípravy (jednou si projel trať) na 40 km cyklo závod a umístil se někde uprostřed. S holkama se chodil na Vánoce koupat do řeky. Jakákoli nová disciplína mu nedělá problém, je velmi zdatný a všechno si hned rychle osvojí. Je jedno, jestli vezme do ruky luk nebo míč. Všechno mu hned jde. Já to velmi obdivuji, protože u nás v rodině se nesportovalo, nejezdilo na hory, ani na vodu, všechno jsem se učila až jako dospělá a dodnes si připadám jako dřevo.

Ale asi to nebude tak zlé, protože když máme možnost někde si zatančit, tak nás často přijde někdo pochválit a ve Španělsku si dokonce kdosi myslel, že jsme učitelé tance. To na Romanovi obdivuji taky, že se nebojí jít tančit na prázdný parket a že tedy nepatřím k těm ženám, které by tolik chtěly jít do kola ale nemají s kým. Roman je skvělý tanečník. Naučené kroky z tanečních nám moc nejdou, Roman je mistr improvizace. A mě tedy nezbývá než se mu odevzdat a nechat se vést. S ním mi to jde. Věřím mu.

Jí se mnou, nic nesabotuje

Co tu vůbec nezaznělo, ale není to samozřejmé, je to naše jídlo. Jsem mu tak vděčná, že mi do toho zpočátku nemluvil a nechal mě takhle stravovat holčičky. Navíc byl ochotný to jíst s námi. Nevymýšlel si, že chce něco jiného, snědl co dostal. Jídlo pro něj nikdy nebylo velké téma. Jednou si řekl, že chce k večeři po dlouhé době zase rohlíky, šunku a sýr, ale sám uznal, že to naše je lepší a tohle už nechce. Velmi záhy mě byl v kuchyni schopen zastoupit a protože je mistr improvizace, vzniklo spousta nových dobrých receptů. Když jsme z něj vymámila, jaké koření tam dal, dala jsem ty recepty na Jíme Jinak. Když jsme sami doma, zcela automaticky uvaří snídani ten z nás, kdo se první dostane do kuchyně. Moje snaha, aby mu chutnaly večeře, když se kdysi vracel  z práce večer domů, vedla k tomu, že jsem vyšperkovala spoustu receptů, které dali základ receptům na Jíme Jinak. Mojí první motivací byla zdravá Markétka a později Kája. V mezičase se ukázalo, že ta strava vyléčila i moje letité problémy a Roman se přirozeně přidal. I jemu změna jídelníčku zásadně prospěla.

Mimochodem odborník na palačinky je u nás Roman. Dělá je dobrovolně i na dovolených, já to sabotuju i doma. A taky nepozná které obilí je které, ale vždycky něco strčí do mlýnku a vyjde mu z toho pokaždé krásný kváskový chléb! To mě kolikrát slehne, slije se nebo praskne, jemu nikdy. Ale já jich tedy zase upekla mnohem víc :-)

Štědrý, velkorysý, odvážný

Roman se mimo jiné angažoval v projektu Patron a vzal si pod křídla jednoho chlapce z místního dětského domova. Kdykoli přijdu s nějakým projektem, který chci finančně podpořit, je pro. Poslali jsme tak za ty roky už spoustu peněz do Rozália nebo Naděje. Nikdy nelitoval koruny, je nesmírně štědrý a nikomu neodepře pomoc, když to dává smysl. Když se někde s někým o něco dělíme, nechá druhým ten větší díl. Vycouvá z věcí, kde o nic nejde, nehádá se o malichernosti, nemá potřebu mít pravdu, když narazí na hlupáky.

Na druhou stranu se nebojí jít do konfrontace a otevřeně říct svůj názor i tam, kde ví, že není jediný člověk stejného smýšlení. Nebojí se ozvat a jít bojovat za správnou věc tam, kde to má význam. Když se do toho opře, jde z ně strach. Je to takový strážce rovnováhy. Nesnáší manipulaci a je na ni velmi citlivý. Netoleruje lež a nehraje falešné hry. Když se do takové situace někde dostaneme, nebojí se vzít si slovo, ujme se situace a narovná to. Bez ohledu na to, co si o tom kdo myslí nebo že ztratí něčí přízeň. A já si ho za to nesmírně vážím a obdivuji ho.

Gentleman z Ostravy

Ten stejný muž zastaví v momentě, kdy v autě zakřičím “Žába!” a klidně počká, až posbírám ztuhlé žabky a přenesu je na druhou stranu silnice. Když se na silnici motají ptáci, zpomalí, aby je nezranil. Už jsme spolu zachránili spoustu zvířátek.

Když někdo udělá nějaký velmi nebezpečný manévr a ohrozí nás nebo další auta, nezačne troubit a sprostě nadávat, ale vyhne se nebezpečí a řekne, že to bylo teda zbytečné nebo že je to blbec. Na to, že je to chlapec z Ostravy, má k ostrým výrazům daleko a je to skutečný gentleman. Taky jsem ho ale už párkrát viděla v pohotovosti, když to vypadalo, že bude potřeba nasadit fyzickou sílu a použít pěsti. Když by nebylo zbytí, uměl by i zasadit ránu.

Pečovatel

Mohla bych psát celé hodiny a dny, protože jsme toho prožili opravdu hodně. Kdy mě ale pocit, že ho miluju úplně nejvíc totálně zaplavil, bylo, když jsme se rozhodli, že si vezmeme domů do péče mojí umírající babičku. Nejen, že byl pro, přestože to znamenalo totální stopku našemu společenskému životu, dovoleným, výletům i našemu intimnímu životu, protože babička potřebovala péčí celý den a každou noc. Ale dokonce s ní začal chodit na záchod, když jsem zaspala alarm, kterým mě babička v noci budila, abych ji na záchod dovedla. Masíroval jí nohy, aby se mohla postavit. Když se z ní stal ležák v plínkách, pomáhal mi ji otáčet, mazat a přebalovat. Byla jsem na něj tak hrdá, byla jsem tak vděčná. Vzbudilo ve mně ještě tolik další lásky, když jsem viděla, s jakou láskou pečuje o mojí babičku!

A stejně tak krásně se choval k mojí mámě, když už byla na odchodu. Oblékal jí, upravil oblečení tak, aby ji netlačilo…Chce se mi brečet, když o tom píšu. On je tak úžasný! On je tak citlivý, vnímavý, duchapřítomný, aktivní. A už mi tečou slzy na klávesnici. Sedí vedle mě a vůbec neví, co se děje. Pracuje na Jíme Jinak, chystá pro vás překvapení na párty, a já se těším, až si tohle přečte. Nedokázala bych mu tohle všechno říct, protože bych se přes slzy vděčnosti nedostala ani na první odstavec včerejšího článku. Proto jsem sedla k počítači a sepsala to tak, jak mi to přišlo na mysl, jak mi to paměť přihrávala.

Nebylo to vždycky snadné

Nesmírně mě pobavil Zdenda, když jsem mu kdysi říkala, že mě močový měchýř cítím už jenom, když se pohádáme s Romanem. A on se upřímně divil, že my se taky někdy hádáme. Tak, abych vám tu nemalovala nějaký neexistující ideál – samozřejmě, že mě někdy štve, jasně, že jsme se mockrát pohádali, než jsem přijala svoji cykličnost a dala na lednici magnet, kde aktualizuji menstruační fáze. Jsem žena, takže ho neustále pokouším a testují jeho jistotu a odhodlanost. Uměla bych napsat i kratičký seznam toho, co mi na něm vadí. Ale jsou to malichernosti. Jsou to naše citlivá místečka, která jsme si přinesli ze svých původních rodin.  A protože celé roky pracujeme na osobním rozvoji, už jsme si je z velké části zahojili, navíc už nemáme potřebu šťourat to slabin toho druhého. Respekt, láska, porozumění a klid jsou pro nás důležitější než mít za každou cenu pravdu.

Čelíme v životě mnoha výzvám. Naše původní rodiny vymírají. Naše děti jsou ve věku, kterému moje babička říkala telecí, a já už moc dobře chápu proč. Někdy to vypadá, že nám život hází klacky pod nohy. Ale dokud jsme v tom spolu, tak je zvládáme překročit. A za to jsem nesmírně vděčná.

Zažili jsme spolu i mnoho nelehkých situací. Jako manželé, jako rodiče, jako sousedé, jako děti našich rodičů, jako přátelé. Nejrůznější situace s nejrůznějšími lidmi, úřady a firmami. A on jedná vždy čestně a spravedlivě. Umí praštit do stolu a stát si za svým. Nenechá se zastrašit, ale nepovyšuje se, ani neponižuje. Je pro mě v mnoha ohledech velkým vzorem.

Roman je ten nejlepší muž pro mě.

Romane, děkuju ti, že tu jsi, že máš rád dát takovou, jaká jsem, že při mě stojíš v dobrém i zlém a že mi umožňuješ žít život, jaký jsme si vysnili.