Ten nejlepší muž pro mě – 1. část

Kdo by to byl řekl

V roce 2002 jsem po plicní embolii, která mě málem stála život, nastoupila do nového zaměstnání. Personální mi tehdy představila i toho divného týpka s růžovými vlasy v kytkaté košili a mě by ani v nejdivočejším snu nenapadlo, že se jednou vezmeme, založíme rodinu a budeme spolu 15 let dělat nějaké Jíme Jinak. Že se na mě právě dívá ten nejlaskavější, nejštědřejší, nejtrpělivější a nejodvážnější muž, jakého jsem si jen mohla přát.

Já tehdy byla zadaná, on koneckonců taky. V té době jsem zrovna jela fitness stravu a snažila se pracně snížit váhu na vysněných ale nedosažitelných 60 kg. Kolega mě vůbec nezajímal. Co jsem si tehdy myslela a jak se to celé zamotalo, že jsme my dva skončili spolu, to je spíš námět na knížku nebo na humornou historku na naší výroční párty.

Nikdy bych si nezačala s kolegou, nikdy se nevdám

Díky přípravám téhle velké události jsme začali hledat staré fotky a videa a já vzpomínám a vzpomínám. Dojímá mě až k slzám, jak úžasného muže dnes vedle sebe mám, a co všechno už jsme spolu prožili. Děkuju vyšší moci, že překonala všechny mé „nikdy“ a dala nás dohromady.

Muž v pozadí

Sotva ho znáte, protože na Jíme Jinak, navzdory mé snaze vám ho víc ukázat, není takřka vidět. Dělá všechnu tu práci v pozadí – abyste mohli číst články, aby videa mluvila, recepty se daly filtrovat, abyste je viděli dobře v telefonu i na tabletu,  aby vám přišlo upozornění, že jsem vám odpověděla v Poradně na dotaz, bojuje s roboty, když nám shodí stránky. Stojí za kamerou, když pro vás točíme videa. Stříhá, osvětluje, ladí zvuk. Bez nároku na slávu a prvních mnoho let i bez nároku na jakoukoli odměnu. Dostal najíst, vyfotil mi jídlo na web, natočil, jak vařím. Prostě mu to jen dávalo smysl, tak po nocích po své práci ve své firmě dělal ještě na mém projektu pro kámošky, na mém hobby při mateřské.

Takže jsem se rozhodla vám o něm něco napsat. Jak ho vidím já, čeho si na něm vážím, co jsme spolu prožili. Teda jen v kostce, protože dvacet let se do pár řádků nevejde. Ale aspoň to, co je pro mě nejdůležitější.

Bere mě takovou, jaká jsem

O vztah s Romanem jsem vůbec neusilovala, proto jsem mu hned na začátku vyklopila, jaká jsem strašná, z jaké šílené rodiny pocházím, jaká zranění si nesu. I tak mě měl rád. Nevadily mu moje jizvy, zničené tělo, chatrné zdraví, akné, nadváha. Měl moje tělo v té době (fotka je z roku 2005) mnohem raději než já. Mě čekala ještě velmi trnitá cesta k sebepřijetí.

Velmi záhy mi nabídl sňatek a já se vyděsila. On by si klidně vzal takovou rozbitou hračku? Vždyť já asi ani nebudu mít děti! A on to s nimi tak umí. Strašila mi v hlavě ta věta, kterou říkají oddávající: „Manželé  znají navzájem svůj zdravotní stav“. Řekla jsem mu tedy, co mi předurčili lékaři a že můj plán je děti si případně adoptovat. „Tak jo. Zkusíme to, a když to nepůjde, tak si je adoptujeme,“ řekl a vzali jsme se po ročním vztahu.

Hádka ještě před početím

Výchova byla moje téma celé roky. Už na střední škole jsem si v knihovně půjčovala knížky z oboru pedagogiky, psychoterapie a četla vše kolem výchovy. Chtěla jsem pro svoje děti lepší dětství, než jsem měla já. Jednou jsme se tak pohádali na Petříně kvůli budoucí sexuální výchově našich potenciálních dětí, že jsme se málem rozešli. Tak moc jsem si chtěla být jistá, že budu zakládat rodinu s někým, kdo to vidí s výchovou jako já. Chtěla jsem se vyvarovat chyb, chtěla jsem vychovat šťastné děti. A to předpokládalo i osvíceného muže. Příliš mnoho mých starších kamarádek se se svými partnery neshodlo na výchově, na výživě, na očkování, na léčení, na vzdělávání nebo vůbec na ničem a teď se rozcházely a bylo to otřesné. To jsem zažívat rozhodně nechtěla.

Nejlepší táta na světě

Zatímco já roky studovala teorii, Roman mi v praxi předváděl, jak to s dětmi přirozeně umí. Kdykoli jsme se potkali se známými, kteří měli děti, byla otázka několika minut, než si s nimi Roman začal povídat  nebo hrát. Uměl to i s těmi úplně nejmenšími a já se tetelila blahem, že můj muž se dětí „neštítí“ jako jsem to znala z vlastní rodiny. Válel se po zemi s batolaty, kopal si míčem s většími špunty, prohlížel knížky nebo panenky s holčičkama. Neměl s ničím problém a děti ho milovaly. I cizí děti na hřištích, v kempech nebo u nás na sídlišti. Věděla jsem, že to bude ten nejlepší táta pro naše děti. A to jsem ještě vůbec netušila, jak moc skvělý táta to bude pro naše děti a že je počneme zcela přirozeně.

Bezplenkovku bral jako normu

On to s nimi tak uměl od prvního nadechnutí! Uměl si s nimi hrát, uměl si s nimi povídat, i když neuměly ještě vůbec mluvit, uměl se o ně postarat. A taaak moc mi pomáhal! Já kojila ve dne v noci a on mi šetřil spánek a kroky tím, že je nosil na nočníček. Dělali jsme totiž bezplenkovou metodu, kdy jsme děti od narození dávali na malou či na velkou, když si řekly. Neměly tedy papírové savé pleny, ve kterých mohly spát celou noc. Byly naučené dát najevo, že potřebují a že nechtějí být v mokru klasických látkových plen, které jsme jim dávali jako pojistku a které jsem v momentě, kdy to nevyšlo, další den vyprala. Holčičky nikdy neměly opruzeniny.

Nejlepší uspávač dětí

Přestože chodil z práce pozdě večer a dost utahaný, nechal mě v klidu najíst a umýt po celém tom dni pečování. Vzal si miminko do šátku, chodil po bytě a povídali si. Byl to on, kdo uměl holky nejlépe uspat. Mě nechtěly pustit, jak jsem se hnula, hned se probudily a jelo se na novo. Byla jsem z toho frustrovaná. Roman je ale nesmírný kliďas, vedle něj usnuly děti tvrdě během chviličky. A já měla večery pro sebe, abych se dala do kupy a udělala něco, co naplňuje i moje nemateřské potřeby. Po večerech jsem psala články na Jíme Jinak, dávala na web recepty jídel, co jsme ten den jedli a odpovídala na dotazy. A on po práci přišel domů, snědl bez řečí (později i s pochvalou) zdravou večeři, co jsem nachystala, sedl k počítači a ladil technickou stránku webu. Často do jedné či do dvou v noci. A ráno šel do práce, budovat vlastní firmu, aby nás zaopatřil a mohli jsme žít tak, jak jsme chtěli.

Rodinný šerpa

Bylo mu úplně jedno, jak se na nás lidé dívají, když nosíme miminko v šátku. Mě se občas někdo smál, že jsem jako indiánská babička. Ale když nesl dítě tatínek, tak to lidem někdy úplně došla slova. V té době to nebylo vůbec běžné. Když jsme byli venku společně jako rodina, byl to většinou právě on, kdo nosil holčičky coby miminečka v šátku na břiše, pak jako větší už v nosítku na zádech a později v krosně na větší výšlapy, kdy už část cesty ťapaly po svých. Často tahal dokonce obě naráz, protože starší se taky chtěla nosit, když mladší se nesla. Mně až do změny jídelníčku brutálně bolela záda a dětí jsem se něco nanosila a nazvedala v pracovní dny, kdy nebyl doma.

Párty 25. 9. - slavíme 15 let Jíme Jinak!Pojď se s námi bavit, tančit a zpívat! Mrkni, co jsme nachystali.

Co tam bude?

Střídali jsme se u jídla, protože naše holky téměř nespaly, takže i obyčejné jídlo v klidu, bez dítěte na klíně nebo u prsa, byl pro mě moment hodný zázraku. Pamatuju se, jak jsem jásala, že se můžu po dlouhé době najíst oběma rukama a přisunutá tělem ke stolu.

Nikdy jsme je nenechaly vyřvat

Někdy jsem večer už padala únavou, zatímco Markétka chytla druhou mízu a  juchala po obýváku čiperná ještě v půl desáté večer. To mě pak Roman poslal spát a hopsal s ní na míči tak dlouho, až usnula. Jednou v tu dobu volala máma a vůbec nechápala, že to dítě ještě nespí. “Strč jí do postýlky a nech ji prostě vyřvat, ona usne.” zněla rada osvědčená na naší generaci. Nikdy jsme holky nenechaly vyřvat. Příležitostí k překonávání překážek a zvládání těžkých situací je pro malé lidi ve světe uzpůsobeném pro velké lidi i tak dost. Než se holky narodily, myslela jsem si dokonce, že moje děti budou tak šťastné, že nebudou plakat nikdy. Oooo, to byla naivní představa!

Neštítil se přebalovat ani předžvýkávat

Ale zpět k Romanovi, protože tenhle článek je o tom, jaký je to výjimečný muž a čeho si na něm cením. Mezi všechna ta nej tedy patří z téhle etapy našeho života zejména můj dík a obdiv za to, že neměl problém holky umýt, přebalit, nakrmit. Když se stala nějaká nehoda, prostě ji uklidil. Když bylo třeba, nahříval bolavé bříško, použil rektální rourku nebo masíroval bolavé dásničky, když se draly ven první zoubky. Konejšil nekonečný pláč, když je to bolelo. Dokonce byl po čase ochotný přistoupit na předžvýkávání miminkovských předkrmů. To byl tenkrát veeelký ústupek. Standardně jsem to dělala s prvními jídly já, ale byly momenty, kdy jsem fakt nevěděla, kam dřív skočit, a tak on zavřel oči a přistoupil i na tohle, o čem říkal, že to nikdy dělat nebude.

Vychováme je jinak

Cokoli jsem vyčetla a chtěla zavést, to podporoval. Četli jsme všechny ty knížky o respektující výchově a kontaktním mateřství a praktikovali to oba. Já přes den, on večer, když přišel z práce, o víkendu jsme se střídali a doplňovali. Byl v tom lepší než já. Já kolikrát nemohla vůbec najít správná slova, tak jiné to bylo oproti naší výchově metodou „Protože jsem řekla“. Ale on věděl. A uměl. A holky se smály, když s nimi blbnul a motivoval je, aby už se oblékly, dojedly, nechaly si čepičku nebo uklidily hračky. On je totiž neuvěřitelně hravý! Má v sobě něco, co já nemám skoro vůbec. Moje dětství bylo tak zapeklité, že jsem si zapomněla hrát. Učím se to od něj. K tomuhle se ještě vrátím později, protože Roman je nejen hračička, ale taky univerzální sportovec a muzikant. Teď jsme ale o 15 zpátky.

S holkama jsme znakovali

Od počátku jsme s holkama oba znakovali. Bylo to překrásné období, kdy jsme si s našimi holčičkami mohli sdělovat, co potřebují, co vidí, nebo co by chtěly ještě než začaly chodit. Uměly si říct o jídlo, o pití, o kojení, pojmenovat spoustu zvířátek, říct, že je něco bolí, že chtějí něčeho víc nebo že chtějí na záchod. Dodnes vzpomínáme na to, jak sotva roční Markétka na dovolené stála u okna a odznakovala nám větu: „Prosím prosím kralíky ještě“ a my jsme hned věděli, že se chce zase podívat ke králíkárně, kde jsme byli včera pohladit malé králíčky. Roman nedbal na to, že rodina měla strach, že naše děti nebudou umět mluvit a budou znakovat jako hluchoněmé. Širší okolí se naopak divilo, jakou mají ta mrňata vyřídilku, že mluví v roce a půl v celých větách. Byly výřečné, až mi šla kolikrát hlava kolem než se Roman vrátil z práce a pozornost se přesunula.

Roman se nebojí

Romana vůbec nerozhodilo, co si o naší výchově, všech těch nezvyklostech jako přežvýkávání, znakování, bezplenkování, nošení v šátku nebo společném spaní myslí zbytek světa. O čem jsme byli přesvědčení my dva, v tom za mnou stál. A ostatní se mohli třeba na hlavu postavit: “Budou nesamostatné, budou závislé, nevyvine se jim mozek, budou křivé, budou se jim lámat kosti,” to bylo věšteb! S Romanem to ani nehlo. A když bylo potřeba, tak promluvil a zastal se mě nebo toho, co děláme.

To bylo v mém životě nové. Poprvé jsem cítila, že mám někde opravdové zastání. Nesmírně jsem si toho vážila a vážím dodnes, protože výhrady má pořád někdo k něčemu co děláme, co neděláme, nebo jak to děláme. Uznání jsme se v rodině nedočkali, ale proto jsme to ani nedělali. Dělali jsme to nejlepší po naše děti a zbytek světa měl prostě smůlu. Jen málokdo nám vlastně mohl nabídnout osobní zkušenost. Všichni jen měli nějaký názor, nějaké přesvědčení, kdekdo se stal odborníkem na výživu nebo výchovu. Někdy to bylo náročné, zvlášť když se jednalo o naše nejbližší příbuzné. Ale pro mě bylo důležité, že my dva se shodneme, že mi Roman věří a že mě podporuje. Tak se daly zvládnout nejrůznější těžké situace, které nás na cestě jako rodiče potkaly.

Nejlepší doktor

Ačkoli téma zdraví, léčitelství, bylinky, alternativní medicína a další podobné disciplíny byly od puberty mojí doménou, Roman se v praxi ukázal jako ten nejlepší gynekolog, porodník, nefrolog… prostě nejlepší domácí lékař. Už když se naše holky draly na svět, byl to on, kdo byl pro mě zásadním spojením s mým tělem. Jeho vedení, jeho rada a dotek mi pomohli při poslední fázi porodu Markétky, aby konečně miminko mohlo vyjít po nekonečných hodinách ven. Přítomnost sestřičky i naší porodní asistentky byla skvělá, ale on byl ten, koho jsem vnímala.

Když jsem pak šla na preventivní kontrolu k lékaři, který mi kdysi operoval ledviny, ověřit, že naše holčička nemá stejné vrozené vady, zachránil ji před antibiotiky a zbytečnou operací. Lékař miminko zběžně prohlédl a usoudil, že už má určitě zánět močových cest, napsal mi antibiotika a vytiskl papír na předoperační vyšetření, že si mám domluvit termín zákroku. Držela jsem v ruce svůj 4.měsíční zázrak a nevěřila vlastním uším. Tohle krásné zdravé miminko půjde pod kudlu? Do narkózy? Já šla na první operaci v roce a ona půjde ve 4 měsících? Seděla jsem doma ubrečená s malou na klíně neschopná myslet nebo jednat. Když Roman přišel z práce, podíval se na recept na lék a papír o předoperačním vyšetření a usoudil, že „To je nějaký divný“. Vzal si malou do parády a zatím co já tupě zírala do zdi, on problém vyřešil v klidu a jemně za 15 minut. Žádná antibiotika a žádná operace se nekonaly. Holčička si spokojeně žvatlala a táta udělal práci, kterou mohl udělat lékař. Mě to tehdy v tom šoku vůbec nenapadlo.

A tak se z Romana stal hlavní domácí lékař. Já kojením a zdravým vařením zajišťovala prevenci, Roman léčil úrazy, foukal bebíčka a vytahoval všechna klíšťata, co naše batolata nasbírala venku v trávě. Jednou už jsem si myslela, že snad pojedu k lékaři, aby to klíště odstranil z vnitřku ucha. Trápila jsem s tím už přes hodinu  a nešlo to. Přišel z práce, zakroutil prstem a klíště bylo venku. Než se holky naučily vyndávat si klíšťata samy, chodily automaticky za tátou.

Káju jsme přivedli na svět spolu sami. Byl to jeden z nejkrásnějších a nejpřirozenějších momentů v mém životě. Roman byl tak klidný, tak přítomný, takový profík! Když se Kája během několika šíleně bolavých kontrakcí ocitla u Romana v náručí, byla jsem si jistá, že jsem roztrhaná na cimpr campr a že až dorazí porodní asistentka, bude mít co zašívat. „Jak to tam vypadá?“ zeptala jsem se v obavách. Roman se podíval a naprosto jistě řekl: „Úplně normálně.“ Musela jsem se smát, nevěřila jsem mu, ale uklidnilo mě to. Takových momentů bylo během porodu i po něm víc, ale je to opět spíš námět na knížku. Je to velmi intimní a není to pro každého k pochopení.  Pro nás dva to byly klíčové momenty, které nás spojují dodnes.

Nebál se odpovědnosti ani rizika

Pro mě bylo podstatné, že mě vždy podpořil, když mě čekalo nějaké nelehké rozhodnutí a teoreticky hrozila nějaká rizika, postihy, pokuty apod. Roman je velmi intuitivní, a když mu něco nesedí, tak do toho nejde. A naopak. Když cítí, že něco nějak má být, udělá to nebo řekne, ať si myslí kdo chce, co chce. Vždycky jsme se tedy spolu dohodli, jak to cítíme a co nám dává smysl, a tím směrem jsme pak vykročili spolu. Sice těhotenství, porod a kojení zůstali mým úkolem, stejně jako později vaření, většina péče o děti a domácnost. Ale pomáhal mi, jak mohl a do rizika jsme šli vždy společně. Věděli jsme, že svoboda jde ruku v ruce se zodpovědností a té jsme se nebáli.

Takhle podobně jsme třeba došli k rozhodnutí, že nebudeme bydlet v Praze. Že vlastně nepotřebujeme mít doktory a školu u nosu. A tak jsme šli bydlet do lesa na samotu, než se prodá náš byt a bude za co postavit dům. Nikdo to nechápal, všichni nás zrazovali. Ale my věděli, že musíme. I když nevíme, jak se budeme živit. Bylo to dva roky po změně jídelníčku. My jsme cítili, že potřebujeme změnit mnohem víc než jen jídlo. Já už předtím prodala svoji firmu, Roman ji prodal v tu chvíli a šli jsme do přírody. Věděli jsme, že nechceme děti vychovávat na pražském sídlišti. Tohle už jsem kdysi popsala v článku Cesta z města.

V příštím životě chci být tvá dcera

Jak život ubíhal a holky rostly, byla jsem víc a víc nadšená, jaký je to skvělý táta. Dokonce jsem mu říkávala, že v příštím životě bych se raději narodila jako jeho dcera než jako jeho žena. Měl pro ně tolik lásky, tolik pochopení, tak hezky s nimi mluvil. Kolikrát jsem měla pocit, že veškerou trpělivost a laskavost vyplýtval na ně. Kdo máte malé děti a žádné hlídání, tak víte, jak náročné tohle období je. Roman v té době rozjížděl svojí malou firmu, k tomu měl velkou hypotéku, dvě malé děti a ženu, která si myslela, že objevila zlatý grál a musí o tom dát vědět celému světu.

Každý další rok života našich holek jsem byla víc a víc překvapená, co všechno může táta s holkama zažívat.  Byly ještě úplně maličké, když je začal brát na apaluchy (akce pro táty a děti) – v zimě jeli na hory, v létě na vodu nebo někam na chalupu. Ukázalo se, že ač nečetl žádnou knihu o výživě a nevařil doma, neměl problém uvařit v kempu nebo někde na chatě dětem naše jídlo. Ustál si kecy kamarádů a holky tak zažívaly něco, o čem jsem si já mohla ve svém dětství nechat jenom zdát.

To je naučíš ty

Když přišlo období povinné předškolní docházky, věděli jsme, že klasický školní systém neodpovídá naší představě toho, co chceme pro naše děti. Ale kdo je bude učit, když bydlíme v lese mimo civilizaci? Dojíždět do Prahy každý den s kojencem a vozit Markétku do nějaké alternativní školy nedávalo smysl. To  jsme mohli zůstat v Praze a nehledat klid v přírodě. „Tak je ty základy naučíš ty,“ prohlásil bezelstně Roman a já z toho mnoho nocí nespala. On mi tak věří. Ale já sobě vůbec ne! Vrhla jsem se na knížky  a nejvíc mi sedly ty od Marie Montessori. Jenže jsem v praxi zjistila, že mi to s Markétkou vůbec nejde podle návodu. Vydala jsem se proto na kurz a pochopila. Přišla jsem s tím, že potřebuji dvouletý výcvik, abych to mohla dělat správě. Že potřebuju ty skvělé a tuze drahé pomůcky, aby holky dostaly to nejlepší. A Roman mě zase podpořil. Přestože v té době podnikal na ičo a stavěl pro nás dům, nechal mě nastoupit na šíleně náročný, finančně neskutečně drahý dvouletý výcvik a když jsem zrovna nesehnala nějaké hlídání, staral se o holky, domácnost a stavbu sám. A ještě mě motivoval po telefonu, abych vydržela, když jsem mu do telefonu plakala, že to v Praze nezvládám, že se mi stýská, že je to strašně náročné a že už nemůžu. Ten výcvik mi dal mnoho.  Krom jiného mě ujistil v tom, že v sedě v lavici se toho člověk moc nenaučí a že tohle těm našim zvídavým opičkám prostě nemůžeme udělat. Jednotlivé moduly mého výcviku trvaly vždy měsíc. Od pondělí do soboty byla výuka a praxe, byly jsme ve škole od rána do večera a volné byly jen neděle. Dávala jsem se dohromady asi 4 roky. Ale měla jsem díky tomu odvahu pustit k nám domů i děti od známých a založit  domácí miniškolu, aby naše holky měly spolužáky. Jak v té době vypadl náš život jsem popsala v článku Jak vypadá náš den.

Nejlepší učitel

Naše školička měla velkou výhodu, že měla v Romanovi takového občasného učitele. Pomáhal mi s předměty, kde jsem si nebyla jistá. Doučoval holky, když mě už docházela trpělivost. Ještě než jsme si pořídili rodinu, tak jsem mu říkávala, že se minul povoláním, že měl být učitel. Uměl mi vždycky tak hezky a poutavě vysvětlit cokoli, co mě zajímalo! A ještě tak, abych to pochopila. Třeba jak funguje jaderná elektrárna. V jeho podání to nebyla nuda jako ve škole.

Čas, který věnoval Roman našim dětem, mi někdy jako pozorovatelce nahnal až slzy do očí. Naši s námi na výlety nejezdili. Nejezdili jsme ani na dovolené, na hory, na vodu,…stavěl se dům, který se pak prodal cizím lidem, když se naši za brutálních okolností rozvedli. Táta si se mnou nikdy nepovídal o tom, jak se cítím, co prožívám. Nikdy mě nevzal na oběd nebo večeři. Nikdy jsme spolu nemluvili o vztazích, smyslu života, duších, nějaké filozofii. Roman s holkama mluvil o čemkoli, kdykoli potřebovaly. Hodiny a hodiny, celé roky. Markétce složil hudbu na album písní, co napsala. Postavil jim domeček na stromě v lese, dal jim tam houpačku. Postavil jim iglů, udělal bludiště v trávě…Udělal pro ně všechno, o čem jsem kdy jako holka snila. Cestovali jsme, chodili jsme spolu na různé workshopy, Roman je vzal i na akce pro táty a dcery. Udělali jsme pro ně důležité přechodové rituály, a teď už pomalu opouštějí hnízdo a my začínáme být zase víc a víc spolu jako před těmi dvaceti lety.

Pokračování zítra

Při tom vzpomínání jsem si uvědomila, jak náročné a krásné byly ty první roky s našimi dětmi a jak moc to ovlivnilo náš vztah. Romane, díky, žes tu pro mě byl. Díky, žes tu byl pro holky jako táta. Všechno si to pamatuju.

A protože už je to dlouhé jako lány, pokračování si nechám na zítřek.