Do biologického jara sice ještě pár dnů zbývá a do toho kalendářního ještě mnohem víc, ale já už jsem svoji jarní očistu začala. Jak s Helčou připravujeme, vylepšujeme a dolaďujeme letošní jarní očistu, dýchlo to na mě! Venku sice sněží, ale já se postím a gruntuju. Má to tedy ještě o důvod víc - jsem sama doma. Jsem nadšením bez sebe, až jsem to musela napsat sem na web. Maminky malých dětí mi asi porozumí.

Rozhodnutí

Původně jsme tento víkend měli být celá rodina u příbuzných v Ostravě. Hezká příležitost vidět se po dlouhé době s některými málo vídanými členy manželovi rodiny. Jenže doma se mi vrší papíry na stole, emaily v počítači už překročily 3.500 nepřečtených, nápady na články a nové recepty mě tlačí v hlavě, že ani usnout nemůžu, o úkolech do školy a materiálech pro domácí vzdělávání naší starší dcery ani nemluvím. Manžel mi nabídl, že by vzal obě holčičky a že můžu zůstat doma. No to byla příležitost! O něco takového žadoním už roky. Jenže buď mám jedno dítko kojené nebo jedeme k příbuzným všichni, protože se jinak moc nevidíme, takže stále nepřicházela příležitost být chvíli sama doma.

Vloni už jsem málem psala babičkám a dědečkům, že zaplatím, když někdo přijede na pár dnů a vezme děti každý den na procházku a já budu moci v klidu uklidit nebo něco pro vás napsat dřív než půjdou spát. Většinu času jsem s dětmi doma, venku, na kroužcích a psaní a práci si nechávám na večer. Manžel sice statečně pomáhá, ale jeho výlety s holkama nebo cesta na kroužky většinou tak tak pokryjí čas na úklid domácnosti a jeden nový recept na web.

Představa, že bych mohla být dva nebo dokonce tři dny bez rodiny v teple svého domova, to je jako pohádka. Ta méně jistá část ve mě se bála, zda se příbuzní neurazí a zda bych jako vzorná manželka, matka, snacha a švagrová neměla být s nimi. Manžel si chce užít své dva bratry a přitom má mít na starosti obě dcery?Takové a jiné zrazující myšlenky se mi honily v hlavě dva dny. Pak ta drsnější ve mě se naštvala a řekla: „Hele a dost! Celej rok se dřeš, děláš pro svoji rodinu první poslední, tak si zasloužíš chvíli odpočívat bez nich. Stejně bys byla v Ostravě otrávená a větší část návštěvy bys přemýšlela o tom, cos mohla všechno udělat, kdybys zůstala doma. Vždyť sis to přála a tvůj báječný muž ti to splní!“ Stačilo se rozhodnout.

A tak se stalo. Jsem tu! Jsem doma a ze samého nadšení jsem se pustila do psaní tohoto článku.

Auto

Mohla bych do města dojít pěšky nebo dojet vlakem. Dělávám to tak a dělám to ráda, holky navíc milují cestování vlakem. Ale taky mám ráda po ruce auto. Přeci jen bydlíme dost mimo civilizaci. Kamarádi Jitka a Zdeněk  (díky vám!) mi půjčili auto, a tak jsem dokonale svobodná. Nevím, jestli to tak taky máte, ale já mám s autem po ruce příjemný pocit, že si můžu kdykoli kamkoli dojet. Hned od kamarádů jsem s autem zajela do obchůdku pro zeleninu na plánovaný půst a nechala se ostříhat. Mít auto je prima. Asi je to taky trochu závislost – mít auto pro všechny případy. Ať si, já jsem z toho nadšená a radostí se směji jak měsíček na hnoji, jak by řekla moje máme. Navíc jsem se přistihla při myšlence, že s autem před domem, si i v noci budu připadat víc v bezpečí. Uvažovala jsem, že případný nezvaný host by si snad rozmyslel, zda vleze do domu, kde zřejmě spí nějaká rodina. Nebojím se, ale auto před okny mi přijde jako dobrý noční strážce. Jinak vlastně nemám v plánu nikam jezdit, mám tolik práce doma…ale prostě ten pocit, že kdybych chtěla, tak můžu, ten je moc fajn.

Postní jídloMůj postní oběd a večeře v jednom

Když nejsou miláčkové doma, nemusím řešit jídlo. Budu se postit, ale ne hladovět. Mám velké plány, nemůžu jen ležet a odpočívat. Navařila jsem kulatozrnnou rýži ve velkém množství vody, protože nemám úplně ideální postní obiloviny po ruce a tahle mi beztak moc chutná. V pátek jsem si dala porci se spařenou zelenou zeleninou kolem 10:30, pak kolem 13:00 a večer v 18:00. Mezitím bylo spousta času! Žádné vaření, žádné nádobí. I tak jsem postupně dvakrát zapnula myčku, nasbíralo se tu spousta věcí, které si ji zasloužily. Večer jsem si namočila další rýži a v sobotu a neděli jedla už jen dvakrát. Jednou kolem 11:00, jednou kolem 16:00. Další jídlo zase až druhý den v 11:00. Mě to tak vyhovuje. Stačí mi jíst jednou až dvakrát denně. Ale většinu roku jím třikrát, protože na ty naše dobroty neumím jen koukat. V neděli už jsem si plula na takovém obláčku radosti, že jsem si říkala, že nemilovat tak ta naše jídla, byl by ze mě spokojený bretarián.

Zvláštní bylo, jak mi i po těch letech na dobré stravě automaticky v pátek po odjezdu rodiny cestou do města naběhla představa, že když nejsou děti doma, mohla bych si zajet někam do cukrárny, do kavárny, dát si něco, co doma běžně nejíme…Mohla jsem, ale neudělala jsem to. Natěšená z práce na jarní očistě, kterou za týden zapneme, jsem toužila nejíst a čistit se. Takže místo mlsání nepravostí někde ve městě jsem frčela domů dát si rýži a napařenou zeleninu. A jak jsem si to užívala! Nikdo na mě nemluvil, nikdo nic nepotřeboval. Matky prcků mi rozumí.

S radostí si vařím třetí den čistící bylinkové čaje, meltu, čaj Mu, vývar na posílení ledvin a užívám si klidu se solí na zádech. Na blížící se úplněk v týdnu hodlám jen pít. No uvidíme, zda mi plány nepřekazí návrat rodiny. Přeci jen je snadné jíst rýži nebo nejíst, když jsem sama doma. Ale pro ně uvařím něco dobrého, mám v plánu je uvítat milovanou napařovanou bábovkou, a pak se uvidí, jak silnou mám vůli 🙂 Mě ty naše jídla a dezerty tolik chutnají! Těžko uvařit a nedat si. No, netřeba se stresovat, do jarní očisty je ještě daleko, když mi nevyjdou dokonalé postní plány tento týden, budu v nich vesele pokračovat s vámi v kurzu.

ÚklidNašla se i chvíle posedět s kočkou na klíně u krbu

Když rodina v pátek odjela do Ostravy, uklidila jsem kuchyň, jídelní stůl a obývák, abych se tu mohla pohybovat bez rozčilování nad tím, co vidím po zemi, na stole a na gauči. Já v nepořádku prostě nemůžu pracovat. Zbytek domu jsem se rozhodla prozatím ignorovat, mám za cíl uklidit si papíry v pracovně a roztřídit šuplíky, knihovnu, dokumenty. To se s dětmi těžko dělá, protože si je potřebuji rozložit po celém obýváku, gauči a zemi a třídit, rovnat, loučit se a vyřazovat či zařazovat. Holky by mi to rozebraly, pokreslily, no nešlo by to – vyzkoušeno. Měli byste vidět, jak to tu vypadá, když píšu tyhle řádky..všude lejstra, krabice, šanony.

Pokušení

Nicméně je těžké odolat pokušení a neuklízet celý dům, když je doma prázdno. Jak jsem připravovala materiály ke kurzu a pročítala se vašimi nadšenými komentáři, co jste všechno vyházeli, rozdali, přerovnali a nově zařídili, musela jsem se držet, abych to nevzala od zahrady po podkroví. Stejné to bylo v sobotu s jídlem. Já si tu užívám příjemně prázdný žaludek, ale do kurzu jsme daly s Helčou tolik dobrých receptů pro vás na vyzkoušení, že mi málem kapaly sliny na klávesnici. Fotky jídel, která doma vaříme, jsou velmi slinotvorné 🙂 Musela jsem si honem uvařit další hrnek melty, abych zahnala chutě. Abyste si nemysleli, mě nehoní chutě na čokoládu, zmrzlinu nebo sušenky jako dříve. Teď bych si dala jáhly se zeleninou na cibulce, cizrnovou omáčku nebo rizoto s žampiony.

Předsevzetí

Budeme vás v jarní očistě nabádat k různým věcem a čas pro sebe samou je jednou z nich. Sama s tím mám trochu problém. Jsem doma s dětmi, holky nechodí do školky ani školy, jsem tedy kuchařkou, uklizečkou, pradlenou, učitelkou, taxikářem po kroužkách, no však to znáte. Nestěžuji si, vybrala jsem si to a má to mnoho výhod. Navíc mám úžasného muže, který se mi snaží ulevit a pomoci jak jen to jde – když je třeba uvaří, vypere, uloží děti, vlastně supluje i ty babičky. Nicméně čas pro mě moc nezbývá. Dala jsem si proto letos předsevzetí, že si najdu alespoň jednou za dva týdny jeden den celý pro sebe. Odjedu z domova třeba za Helčou a půjdeme třeba do sauny. Cokoli. Zkrátka jsem si dala za úkol vytvořit si čas pro sebe. A jak to zase hezky funguje – stačilo pomyslet a už je tady 🙂

Prostě pohoda

Aby to nevyznělo nějak špatně. Já svoji rodinu miluji, jsem s nimi hrozně ráda. I to je důvod, proč pracujeme z domova, proč se děti vzdělávají doma a proč bydlíme na konci světa mimo civilizaci. Nejraději jsem s nimi všemi v lese nebo někde v přírodě na výletě. Ale občas potřebuji být chvíli sama. A to se mi posledních skoro šest let příliš nedaří. Možná to nevypadá, ale jsem celkem introvert a přiměřená samota mi vyhovuje. Být víkend slaměnou vdovou je pro mě slast. Dokonce jsem si oproti běžnému tempu několikrát sedla ke krbu s kočkou na klíně a chvíli nic nedělala. Za to se musím pochválit!
Je to báječné. Takový klid. Taková pohoda. Jím, když potřebuji jíst. Jdu na procházku navzdory hustému sněžení a nikdo neremcá, že nechce čepici, že je mu zima nebo že jdu moc rychle. Jdu svým tempem. Jdu tak rychle, až mě po hodině pálí zadek a stehna. S malou Kájou toho moc svižně nenachodím. Ve 2,5 letech se kochá kdejakou kytičkou a broukem a moje svižné tempo rozhodně nestíhá. Svižně jsem si vyšlápla kopec a když jsem dost zadýchaná s chutí se koukám na zasněženou krajinu a zaposlouchám do zpěvu ptáčků. Pozoruji je a jsem zase krásně v kontaktu se zemí, s nebem, s řekou, se sebou. V tu chvíli si vzpomenu i na rodinu. Vyfotím zasněžen les a pošlu jim pozdrav. Mám je moc ráda.Takhle to u nás vypadá

V pátek jsem si užívala ticha. Kdo má doma dvě holčičky, rozumí mi 🙂 Mám ráda ticho. Z radosti jsem si zpívala při uklízení. Večer jsem si dala sprchu, zatopila pořádně v krbu, abych v noci nezmrzla, a nahá si stoupla do lavóru se zázvorovou vodou. Vyhřívala jsem se před krbem a masírovala si rýžovým kartáčkem celé tělo. Naše kočka měla pocit, že to je nějaká hra a kartáček chytala. Mám teď pěkných pár škrábánců na těle. Jak to asi vysvětlím? 🙂 Spala jsem jako zabitá. Po šesti hodinách jsem se probudila naprosto vyspaná a čerstvá. Nikdo v noci nemluvil ze spaní, nešel čůrat. nikdo mi ráno neskákal po hlavě a nedožadoval se snídaně.

V sobotu jsem si pustila rádio a místo raní rozcvičky zařadila něco jako výrazový tanec 🙂 Před naší kočkou se nestydím. Ovšem ona má potřebu se mazlit a já nemůžu prosedět víkend před krbem, a tak chodím po domě s kočkou za krkem. Dokonalá čarodějnice. Na procházku se mnou jít nechtěla. Stočila se do klubíčka do postýlky pro panenky a dělala, že nevidí. Nechala jsem jí spát a šla zas do zimy. Na plotně se vaří další várka rýžové kaše. Nechala jsem kočce puštěné rádio a pořádně naložila do krbu, aby byl návrat příjemný. Venku rozjímám nad svým dětstvím, nad životem a přemýšlím, jak si tyhle svoje momenty udržet i když je rodina doma. Po návratu domů mě vítá zpěv Pepy Melena – v rádiu běží vzpomínkový pořad hvězd z našeho dětství. Je to dokonalé. Žvýkám další porci rýžové kaše a těším se, až začne jarní kurz a tyhle svoje pocity tam budeme sdílet.

V neděli jsem nastartovala den orgánovou sestavou a několika pozdravy slunce. Kočka se pochopitelně přidala, chytala mě za končetiny, takže mám pár nových šrámů. Dopoledne jsem si dala rande se známou – neznámou, která se nedávno ozvala. Z plánované hodiny se stalo úžasné půldne. Setkání s Vlaďkou Valentovou jen dovršilo moje myšlenky na dětství a potěšilo mě tak, že je to námět na samostatný článek do sekce o Zázracích a náhodách. Užily jsme si spolu několik hodin venku na sluníčku a na sněhu. Ani mě nemrzelo, že jsem nestihla všechnu plánovanou práci. A víte co? Večer jsme se s manželem domluvili, že si pobyt s holkama prodlouží do pondělí! Jak to krasně šlape s těmi přáními. Co nedodělám dnes, mám šanci dodělat zítra. Jupííí!

Dobrou noc

Odpusťte případný chaos v tomto článku. Nadšení a bouře myšlenek vítězí na rozumem. Nebudu to po sobě moc číst, protože bych ho možná vůbec nepustila 🙂 Jdu spát, abych zítra stihla dodělat tu pracovnu než se moji drazí vrátí. Už se na ně opravdu moc těším.

 

 

 

 

Hubneme do plavek online: Shoďte 5 kg za 14 dnů

  1. Když byla dcera menší, taky jsem několikrát říkala, že bych brala pár dní bez ní (nevědět, že mám dítě) a teď je to 2 roky a čtvrt, co ji nemám v péči. Ale snažím se z toho vytěžit maximum a brát vše pozitivně.

  2. Evi, zajímá mě jedna praktická věc :-). Vím, že jinak jíte celá rodina už dost dlouho. Ale také jsem četla nějaké články o nesouhlasných hlasech z řad rodiny atpod. Nebojíš se třeba, že holkám bude předloženo na návštěvě něco, co je tzv. nezdravé a manžel nad tím mávne rukou? Nechci nějak Tvého muže hanit, určitě to je super chlap, když si vzal děti na víkend a Tobě udělal prázdniny… pro mě sen! Ale přeci jen, jste už tak daleko, že holky by si třeba lízátko, čokoládu, chleba s máslem a se šunkou apod. prostě nevzaly? Anebo příbuzní vaří jinak? To by bylo super… U nás tak akorát můj brácha vegan s přítelkyní, jinak zbytek rodiny se moc snaží, ale mají takový ten názor, že jednou se přece nic nestane, my jsme to také jedli a nic nám nebylo. Takový ignorantský přístup mě hodně vytáčí.
    Zajímá mě to, protože můj muž se sice snaží, hlavně kvůli kluků intoleranci na mléko to hlídat, ale kluci jsou malí a klidně by to snědli. Ne tedy vše, ale něco určitě ano. O prázdninách naše mamka šťastná, jak už se naučila vyhýbat všemu s mlékem (čte dokonce etikety, ale bohužel špatně) dala klukům housku se šunkou od kosti, když nemohou sýr, chudáčci. No, budiž, že nejíme uzeniny jí asi vypadlo… Pepík se do deseti minut pokakal až do bot a to doslova. Ona totiž zapomněla, že pod tu šunku ještě přimázla bohatě másla a v tom je jaksi také mléko…. a náš Pepík reaguje prostě na mléko v jídelníčku hodně rychle.
    Snad se to časem všichni naučí co je vhodné a co ne. A hlavně proč ne.
    Děkuji a doufám, že sis to nádherně užila!!!

    • náš starší už si to hlídá sám. Včera mi hlásil, jak že ve školce zapomněli, že nejí chleba a dali mu ho k obědu k fazolím. Kdyby to bylo ke svačině, tak ho pochopím že odmítne, protože měl svůj napařovaný jahelník, ale když x dětí u stolu přikusuje k fazolím s quinoou chleba, tak mne potěšil. U svačiny také nemá problém odmítnout banán (a to ho dřív miloval), přitom ho ostatní nosí snad denně a svačiny si dělí. Snažím se mu dávat něco co mu chutná, pár mandlí do krabičky, sušené ovoce, čerstvé datle… Na odpolední svačinu rýžový chleba, napařované dezerty, tapiokový pudink, takže kolikrát děti závidí jemu 🙂
      Jinak si postupně myslím, že se nic tak vážného nestane, když ochutná jinde něco nezdravého. V létě jsem reagovala hystericky (držel přísnou mb léčebnou dietu), ale zjistila jsem, že mu to spíš škodí. Že když já jsem v pohodě, i když sní něco nepříliš košer, tak to ustojí bez problémů, ale pokud vyvádím kvůli jablku natajno snědenému pod stolem, tak se chudák do hodiny pokaká. Kdežto jakmile jsem to začala brát s klidem, protože jí dostatečně dobře, takže malý výpadek čas od času neuškodí, už se s zakázaným jídlem neschovává a kupodivu ho i odmítá. Chleba s máslem by už odložil a vyžadoval něco jiného. Jsou mu čtyři, možná k tomu potřeboval dospět, nevím. Ale těší mne to, v konečném důsledku jí totiž víceméně vzorně. (zato batole klidně celý den nejí a vyžaduje chleba, co včera vidělo u tatínka. Vrrrr)

      • :-)). Tak to je skvělé! K tomu bych se také ráda dopracovala, proto se tak těším na Evči článek, zda by se její holky nechaly zlákat něčím „nedobrým“.
        Našim klukům jsou 3 a chodí druhým rokem do jeslí. Mluví zatím jen jeden (ale tak za čtyři děti :-), takže paní učitelka ví, že čokoládku nepapáme, míčko jenom z kytiček, kedlíky nejsou dobý apod. Druhý prostě odstrčí talíř a řekne „nepapám“, „nechci“, nebo „smldi“ a je vymalováno. Jsem ráda, že jsme našly chápavé paní učitelky, dávají jim jídlo dle našeho přání a co přineseme a nenutí je jíst, co nechtějí. Není to úplně tak, jak bych si představovala, ale doma jedí dobře.
        Teď už jen abychom našli podobně chápající personál ve školce a ve škole už si to ošéfují sami, jako jejich starší ségra.
        Snažím se vést děti tak, že jim všechno vysvětluji, popisuji a sami na sobě pak poznávají důsledky. Věřím, že tato cesta je lepší, než někoho do něčeho nutit, anebo ho postavit před hotovou věc. Zvlášť když tak nejedli úplně od malička.
        Já sama to nemám ráda a když mě někdo někam tlačí, jsem hodně paličatá. Uvědomuji si, že pokud chci, aby výsledky byly trvalé a naše děti se staraly a zajímaly o své zdraví, jinak než postupně, příkladem a s diskuzemi to prostě nepůjde. Navíc si myslím, že děti moc dobře vědí, co je pro ně dobré a když se jim dá prostor, budou si to hlídat sami a ještě na to hrdé. A nemyslím tím gumové medvídky, na které zrovna viděly reklamu v tv :-).

  3. Evi, krásný článek 🙂 Sama jsem moc ráda. Pracně v paměti lovím, jaké (stejné) pocity jsem zažívala, když byly holky malé. Dneska čas mám. Na sebe, na manžela, na vaření, můžu být dlouho v práci, když potřebuji… ne že by se mi nehodilo, aby měl den víc hodin, ale to je spíš tím širokým záběrem 😀 Mít děti brzy se postupem času může projevit jako obrovská výhoda 😉 Očista už u nás taky začala. Zvelebili jsme ložnici a chystáme se na celkové oživení a úpravy našeho domu. Takže vyhazovat, vyhazovat, vyhazovat 😀 Venku musím být denně a od Nového roku se nám daří každou sobotu strávit 4-5 hodin venku na pořádném výšlapu. A element dřeva začíná vládnout již dnes! Takže jaro je tu 🙂

      • Hned odpoledne zahrabu na zahradě 🙂 Chci je taky potkat! 😀 Moc se těším na pampelišky a kopřivy. To bude palivo do mého raketového motoru 😀 😉

        • Tak já trajdám denně ve sněhu, ale sněženky zatím nikde. Ale žabinec je všude 🙂 Dnes nejím vůbec, ale zítra si ho přidám na rýži 🙂

    • Však já to říkám furt, že jsem měla Romana potkat o deset letí dřív 🙂 Ale to bychom se nedali dohromady, to jsem si jistá 🙂

  4. Pěkné, díky za článek. Nebyl dnes v noci úplněk…? Jdu si uvařit rýžovou kaši, jsem úplně nalákaná na postní den :-).

  5. Evi, tak ti to přece jen vyšlo? Super! Doufám, že jsem ti také trochu poradila :)… Sice vzpomínám, ale teď už takový frmol nemám. Klukovi je 7 let a to už je fakt POHODA. Je dobře, že si to může každá máma prožít, aby pak měla na co vzpomínat…

    • Vyšlo to senzačně, Marcel! Jsme to spolu přivolaly! Sice bych potřebovala ještě asi dva týdny, abych dala dohromady všechno, co by bylo potřeba, ale od toho je jarní očista, v partě se to lépe táhne.

      • Zase se potvrdilo, že to co si (správně) přeješ, se ti splní :). Často říkám, že chci být zdravá a bohatá … a vždy se mi všichni smějí …. nechápu proč?… 🙂

  6. Evčo,
    ty jsi dílo… :-))) By ses mohla normálně živit psaním, fakt jsi mě pobavila. Já měla dneska po o pár hodin free, malou hlídala babička, halelůůůůja, tak jsem si vyrazila s knížkou na kafčo a pak na hodinku a půl na běžky. Taky to bylo žůžo labůžo… :-)) Úplně ti rozumim.

    • Každá hodina dobrá, co? Jsem ráda, že mi rozumíš 🙂 Jak jsem se pustila do psaní, ke konci jsem si začala připadat jako divná matka, že tak juchám sama v lese bez dětí a bez muže.

  7. Tak přesně po tomhle už dlouho toužím, žízním :-), paráda! Evi moc Ti to přeju. Stejně tak jsem přesvědčená, že takovéhle dny jsou třeba nejen pro toho jednoho z rodičů, který osiří, ale (u)dělají dobře všem zúčastněným, všechny svým způsobem posílí, vztahově, odpočinkově… :-). Děti si užijou pouze tatínka, tatínek děti a svou plnou zodpovědnost… No a tak, tož gratuluju moc :-).

    • Oni s tatínkem jsou hodně. Mají nás tak nějak skoro půl napůl, řekla bych. Ale je to o tom, že když jeden je s dětmi, druhý uklízí, pracuje, řeší stavbu apod. Já bych řekla, že ještě je krajně důležité, aby máma s tátou měli čas jen pro sebe mimo domov, mimo děti. Na to nám chybí babičky. Ale je to natolik důležité, že si platíme paní, která občas zastane funkci hlídačky a vyrazíme třeba na rýžový ples 🙂

  8. To je krása 🙂 Já se právě vrátila s nádherného víkendu v Haluzicích na Moravě s bandou 50 Žen a užívám si samotu a nové vnímání sebe sama. Miluji to, taky jsem introvert, takže plně chápu 🙂 Na plotně mi stojí hrnec uvařené rýže na zítřejší úplňkový půst. Moc dobře rozumím Evi, užívej 😉 Těším se na naši jarní jízdu…

  9. Jééé, konečně někdo, kdo to má podobně. Ani moje děti nechodí do školek a škol, protože jsme spolu moc rádi. 🙂 A ten čas tak rychle utíká. První otázka cizích lidí na staršího je: „Už chodíš do školky?“ Když jim odpoví, nebo odpovím, že ne, že jsme spolu doma, že je nám dobře, rozhovor končí. 🙂 Nějak nevědí, co dál říkat.

    • Taky jsem si všimla, že lidem dochází řeč 🙂 Na druhou stranu začínám mít kolem sebe čím dál tím víc lidí, kteří by svoje dítě do státní školy nedali a přijde jim naprosto normální mít je doma, což je fajn vývoj. Připadá mi fakt, že normální je být spolu a když v rámci výcviku v Praze vidím rodiče, jak se loučí s prcíčky a dávají je do školky a oni pláčou a jdou si teda hrát…rve mi to srdce. Máma smutná, dítě smutné, chtějí být spolu a nejsou.

      • Tak já kolem sebe zatím nikoho takového neměla. Mně to normální přijde též, ale většině lidí ne. Největší gol mi přišlo, když se ségry syn přišel zeptat, proč ten náš nechodí do školky. Tak jsme mu vysvětlili. Po chvilce přemýšlení prohlásil, že se jde ze školky odhlásit. 🙂 Jenže… ségra je vystudovaná učitelka MŠ a má pocit, že dítě, které se nevzdělává ve školce, je neschopné samostatného života. A uplynul nějaký čas a ten jejich malý má chronické bolení bříška, dle pediatry psychického původu…

        • Tohle je nejtěžší – nezkazit to ostatním, když jim řekneme, jak to děláme, kdekdo by ze školky či školy utekl, kdyby mohl 🙂

          • Asi je to jak kde, naše dítě chodí do školky rádo(a to je to státní MŠ). A když třeba chvilku stůně, tak hlásí, že už se zase těší do školky na děti.
            Asi to je jak kde, ale u nás „padly“ synovi tři roky a viděla jsem na něm, že potřebuje školku jak čuník drbání. Chtěl najednou nové a nové podněty, další kamarády atd.

            Ale jako rodina trávíme hodně času spolu, jezdíme na lyže, na kole, na výlety, na houby, chodíme na návštěvy…

            A přijde mi, že i sourozenecký vztahy fungujou líp, když si od sebe děti na chvilku odpočinou-a potom se na sebe těšej.

            Navíc já mam zkušenost, že prostředí školky připravuje dítě na to, aby sneslo třeba i jiný autority, jiný přístupy, děti který nejsou podle jeho gusta, ale stejně s nima musí vyjít.

            I srovnání s jinými dětmi je někdy užitečné: vidím třeba, v čem je dítě nadané a v čem máme doma víc trénovat.

            Maminky ať to udělají podle sebe a dítěte…
            Já bych nechtěla třeba doma děti učit ani za nic, i když bych většinu předmětů odučit zvládla.

            Určitě jsou i rodiče, co děti do školky odkládají jako nepotřebný nábytek, ale většina chce dítě spíš připravit na školu, na kolektiv.
            Náš syn třeba neuměl řešit některé sociální situace a ve školce do toho zaplul hned-nevim, jak bych mu domu najímala dvacet dětí, aby se to naučil:))
            Prostě mam pocit, že většině dětí v mym okolí školka spíš prospěla.

            Ale určitě bych neříkala žádný mamince, že ona má dítě dávat do školky!!!

            • Určitě, je to všechno hodně individuální a určitě bych neřekla žádné mámě, že má mí dítě doma, když to tak sama necítí. Spíš by se mi líbilo, kdyby celkově ve společnosti vládly jiné normy v chování, v jídle, ve vztazích,…a aby existovaly komunity jako dříve na návsi, kde se děti různého věku učily přirozeně všechny dovednosti jedno od druhého. Markétka chodila do školky v Praze 2x, pak 3x týdně a byla tam nadšená. Vzít dítěti kolektiv dětí a přátele by byla brutální chyba! Máme přátele a kroužky a je skvělé, že i tím se trochu reguluje kvalita kamarádů. Markétka v hudebce, na atletice, v sokole, na tanečkách, zpívání atd. nepotkává ty děti, co třeba vídáme a slýcháme na hřištích. A jak se ty ošklivě věci děti rychle učí, že? Stačí slovíčko…no to známe každý z domova. Takže různých autorit zažívá asi i víc než běžné děti ve školce a její sociální dovednosti jsou natolik vyvinuté, že při setkání s cizími lidmi automaticky předpokládají, že jí je sedm a víc. Ale je jí pět a půl, je samostatná, chytrá, zodpovědná,…prostě báječná dcera 🙂 Zalézt s dětmi do lesa a odříznout je od společnosti, to bych jim neudělala.

              • z tohoto důvody syn do školky chodí, já bych totiž nejraději do toho lesa zalezla. A aby to byla školka dle mých představ, založili jsme si vlastní lesní 🙂
                no, není to takové, jak jsem si představovala, je velký problém najít dobré učitele, děti jsou také divočejší než je obvyklé, ale hlavní je, že je celý den venku na zdravém vzduchu, má slušné jídlo a kamarády. Jen to batole trpí, když bráška ráno odchází. Máma se s ním zavře doma a papíruje, vypisuje granty, dohaduje se s úředníky, rodiči a třeba i myslivci, co jim děti běhající v našem vlastním lese vadí, takže to chudák docela odnáší.

      • Evi…článek se mi moc líbil, pobavila jsem se a je znát, že sis to užila. Je jasné, že rodinu miluješ, ale…:) Já byla bez Domínka minulý víkend podruhé v životě, odjezd jsem tajně oplakala a pak jsem musela začít fyzicky „něco“ dělat, abych se nezbláznila..víkend jsem si nakonec skvěle užila, odpočinula jsem si, moc nevařila…:)
        Vím, že to bude lepší, jakmile se u nás doma vše usadí a zvyknu si na povinné odjezdy syna za tátou. A ještě lepší, až se přestanu trápit tím, co dává Domínkovi jíst. A nejlepší, když to Domínek odmítne…což asi zatím nehrozí…:)))
        Přijde mi velmi líto, že jsem na stravě syna pracovala, zavedla režim, který nám vyhovoval a teď mám pocit, že to tatínek ničí…a malému to škodí…:( To však nechce slyšet… Domínek mi vždy po návratu šeptá, co měl dobrého a když mu doma nechci něco dát, tak by rychle za ním šel, protože tatínek mu dá vše. 🙂 Nechci z toho dělat boj, ráda bych syna naučila zodpovědnosti za vlastní zdraví a děj se vůle boží…:)
        A ještě k té školce…Domík chodí 1krát týdně na dopoledne, jídlo vlastní…nemá problém s jídlem ostatních. Vícekrát nechce, prý to stačí a chce být se mnou doma. Já tomu rozumím a nechci jej dávat častěji… Pokud pláče, že nechce, tak jdeme spolu domů…stalo se to jednou… Jinak se do školky těší a já se ho vždy ptám, jestli chce jít…zítra jedou do divadla… Domácí učení by mi asi neprošlo…ale kdo ví, co bude za tři roky…:) Loni na jaře se děly zázraky, letos se na ně těším ještě víc…:) A to i pro to, že jsem někoho potkala…ale o tom až příště… 🙂

  10. Zobrazit všech 40 komentářů

Komentujte
Vaše jméno

Jméno uložíme a zobrazíme, váš e-mail nezveřejníme. Zásady ochrany údajů.

SDÍLEJTE PŘÍSPĚVKY - získejte členství v Klubu JJ nebo jeho prodloužení. Jak to funguje?
Autorem článku je Eva Cikrytová
Se změnou jídelníčku jsem se zbavila mnoha zdravotních potíží, se kterými si medicína nevěděla rady 30 let. Jídlo, vaření, psaní a šíření zdravého životního stylu se stalo mojí vášní. Je mi čím dál lépe a konečně mám své zdraví ve svých rukách. Celý příběh
Předchozí článekOtcovství jako úkol – I. díl
Další článek11. Osobní rozvoj