Neusmívám se moc?

Proč se usmívám

Proč? Protože chci, a protože si dnes a denně uvědomuji, že mám milión a jeden důvod k radosti, a tudíž i k úsměvu. A i když zrovna žádný takový důvod nevnímám (občas si taky dokážu sedět na vedení), honem rychle začnu přemýšlet nad tím, kde a proč mi úsměv z tváře zmizel a už si ho zase „nasazuji“. A nemyslím tím takový ten „americký úsměv“ – nic proti němu, též má něco do sebe. Ale já spíš hledám, snad to teď nebude znít moc ezotericky, úsměv, který vychází zevnitř.

Když jsem s tímhle svým, někdo tomu říká „sluníčkaření“, začínala, pravda, připadala jsem si občas dost hloupě, že se usmívám na „cizí lidi“. Jenže jak trefně podotkl při jedné ze svých her Jaroslav Dušek – je jich plná planeta. A proto se na ně budu radši usmívat, jak mračit, protože nikdy nevím, kdy budu ten úsměv nazpět sama potřebovat.

Usmívat se není ani trochu divné

Lidi mě zkrátka a dobře odjakživa zajímají a fascinují, a tak s nimi občas dělám takové menší či větší sociální experimenty :-). Díky jednomu takovému experimentu jsem zjistila, že nejvíce a nejrychleji na úsměv reagují děti. Když se usmíváme na cizí děti, má to navíc tu výhodu, že to nevypadá divně. Děti jsou roztomilé, na ně je dovoleno se smát. Dětský svět je vůbec tak čistý a jednoduchý, ale o tom třeba někdy příště.

Teď jsem jen chtěla říct, že dětem nepřijde divné, proč se na ně usmívám, nemají hned v hlavě věty typu: „To mě balí, chce mě okrást, nebo je na drogách?“, jako často napadalo mě samotnou, když jsem byla poprvé na delší dobu v zahraničí. Místní obyvatelé se na mě usmívali a dávali se se mnou do řeči. A jak jsem si na tuhle přátelskost zvykla, tak jsem ji téměř okamžitě přijala za svou. O to těžší pak sice bylo sedět zpátky mezi golemy v pražském metru, ale já prostě vím, že dobro (láska, světlo a život) je vždy silnější, než zlo (nenávist a temnota).

Pojďme vybudovat tradici usmívání

Usmívání tady nejspíš nemá vybudovanou tradici. Ale to vůbec nevadí, co není, může být, a tak hurá do toho a půl je hotovo, no dobře, zase se uklidníme, ale usmívat se u toho klidně můžeme, nebo ne? I kdyby to měl být jen „pidi-náznak“ zvednutých rtů. Vše se počítá a klidně se u toho úsměvu pozdravme i s cizími lidmi, můžeme spolu dokonce prohodit i pár slov, nikomu z nás to jistě neublíží.

Důvod k úsměvu se vždycky najde

Když vyzvedávám svého prvňáčka ze školy, je vždy tolik věcí, které mi potřebuje říct. Skáče od jedné k druhé, až někdy pochybuju, jestli se u toho vůbec stihne nadechnout. Svůj monolog většinou končí těsně před domem, a tak ho nechávám vypovídat a když cítím, že bych do toho měla vstoupit, tak se ho třeba jen na něco doptám. Ale proč to zmiňuji. Při jedné takové naší klasické upovídané cestě si v záplavě slov a emocí ani jeden z nás nevšiml, že mu z kapsy bundy vypadla jeho oblíbená „frajerská“ čepice (poznámka pro maminky malých modelů jako mám já – je to taková ta “skejťácká” čepice, kterou za našich mladých let musel mít každý “drsoň” na základní škole). Hned po škole jsme letěli na fotbal, a protože bylo docela teplo, stačila kapuce, na čepici jsme si ani nevzpomněli. Čepici jsme začali hledat až ráno, ale protože náš mladý pán většinou právě po fotbale spí do 7:25 a v 7:30 potřebuje jít z domu, tak nebylo zrovna času nazbyt ji hledat. Stihli jsme to, i když jsem mu, pravda, raději neřekla, že vycházíme o 3 minuty později, poslouchala bych to celou cestu 😊. A protože čepice nebyla, tak si dal mladík kapuci a díky tomu, že se před pěti minutami probudil a už byl na cestě do školy, do mluvení mu tentokrát vůbec nebylo. Tak jsem toho jako správná matka využila a dostala se taky jednou ke slovu. Najednou koukám a na zemi ležela jeho oblíbená frajerská čepice, tak teď už se usmíval i on a já hned dvakrát z radosti, že se našla a že ač to bylo na chodníku, kde denně projde tolik lidí, nikdo ji nevzal.

Příroda lidi obdařila smíchem, aby jim vynahradila, že musejí přemýšlet.

Já vůbec odjakživa neberu humor jen jako způsob, jak odlehčit obtížnou situaci ale i jako takový vyrovnávač osobní spokojenosti. Však se zkuste celý den usmívat a večer se utápět v depresi, to prostě nejde.

A protože teď nastává zima, čas, kdy nám úsměv z tváře mizí častěji, než obvykle, moc se přimlouvám za rozjasnění tmy našimi úsměvy.

S láskou

Naďa