Přísnost versus sebeláska

Lásku jsem hledala v čokoládě

Do svých 34 let jsem do sebe knížky o sebelásce nasávala jako houba, ale jinak jsem si z nich neodnesla téměř nic. A víte proč? Protože jsem nechtěla. Nechtěla jsem vidět, jak jsem krásná, chytrá, silná, co jsem všechno zvládla, dokázala a překonala. Neustále jsem byla nespokojená, kritizovala se (a tím pádem pak i ostatní, protože to jde ruku v ruce) a pak tu lásku hledala v hořké čokoládě. Ale brala jsem na milost i další, když byla jó krize. A protože to tak dělali skoro všichni, považovala jsem to za něco naprosto normálního.
Byla pro mě samozřejmost každodenně fungovat jako výkonný time manager v domácnosti s dvěma dětmi. Tzn. vyřídit spousty telefonů, zkoordinovat pobyt venku s časem oběda, spánku a aktivit dětí (2x týdně cvičení), obstarat domácí práce, návštěvy, lékaře, nákupy nového oblečení, bot, atd. A nikdy mě nenapadlo se za to ani slovem pochválit. A když už mě chválil můj muž, že on by takový zápřah rozhodně nedal, nebyla jsem ochotná to přijmout.

Pochvala jako most k sebelásce

Možná máme my ženy pocit, že když samy sebe chválíme, děláme něco, co se ve společnosti moc nenosí. Nebo taky něco, co za nás mají dělat ostatní. Jenomže, co když je to jinak? Co když se jenom my můžeme a dokonce máme ocenit tak, jak to za nás nikdo jiný neudělá?
A tak vám, milé ženy, nabízím “první pomoc” na cestě k sebelásce: Pojďme se každý den za něco, za cokoliv, pochválit.

A jestli máte pocit, že nemáte za co, projděte si třeba večer před spaním znovu celý den. A jestli opravdu nic nenajdete, tak ode mě máte domácí úkol, který vás možná hlavně na začátku bude bolet. Každé ráno běžte k zrcadlu, když bude ještě tma, rozsviťte si :-) a pět minut se na sebe usmívejte (tip: zkuste přitom nebýt v křeči, bolely by vás panty :-). Ještě účinnější bude, když při tom usmívání dokážete vyslovit tři kouzelná slova, která mi otočila život o 360 stupňů: „Nadi, miluju Tě, opravdu Tě moc miluju.“ Já vím, těch slov bylo víc, ale to si zapamatujete a nebojte, jméno si klidně můžete změnit :-).
Když v tom vytrváte 21 dní (pro křehčí povahy pro jistotu 40 dní), zaručuji vám, že už bez toho nebudete moct být. Je totiž něco velmi mocného na pohledu do vlastních očí a přijímání sebe sama. Vaše duše i dítě uvnitř vás se přitom budou tetelit blahem. Budete-li to vyslovovat poprvé, možná tomu úplně zpočátku neuvěříte (jestli jste si tedy jen nezapomněly změnit to jméno :-), ale časem dospějete do stavu, že si to připustíte. Možná se vám u cvičení otevřou staré rány, stejně jako to bylo u mě. V tom případě se moc přimlouvám za to, abyste je s láskou a trpělivostí nechaly vyhnisat, až z nich zbydou jen jizvy. Tyto jizvy na duši nejsou vidět, ale dokážou potrápit mnohem více než ty na těle. Buďme za ně ale přesto vděčné, protože nás dostaly tam, kde jsme dnes. A nakonec platí, že čím jsme vděčnější, tím víc dostáváme toho, za co můžeme být vděčné. A to už se vyplatí, nebo ne?
A jestli máte přesto pocit, že nemáte být za co vděčné, zamyslete se, jestli je s vámi vše v pořádku :-)

Mít lásku nejdřív pro sebe

Asi se shodneme na tom, že nikdo neinspiruje druhé tím, že je nemocný, zlomený nebo chudý. Chceme-li někomu pomoci, musíme zářit, být majákem na kopci, a to nejdříve samy pro sebe. Moje oblíbené přirovnání asi znáte – v letadle musíme nejprve nasadit masku sobě, pak až dítěti, kdybychom to udělaly obráceně, nemusely bychom ji stihnout nasadit nikomu. Jinými slovy, nemůžeme zachránit dítě, když nebudeme mít kyslík my. To samé se dá říct i o lásce. Když nemáme lásku pro sebe, nemáme ani z čeho dávat druhým. Dává vám to smysl? Mně velký :-).

Víte, my vůbec nemusíme válcovat svoje emoce, protože jsme lidi a ti holt mají emoce. Nemusíme se ani za negativní emoce odsuzovat, stačí je jen vnímat. A já moc dobře vím, že nás to tak učili – “neřvi, vždyť se nic nestalo”, “kluci nebrečí”, “maminka se lekne”, ale my už tomu věřit nemusíme, už jsme velcí. Nemusíme si ani nasazovat masky sluníčkových matek, i když se nám uvnitř chce brečet, křičet, utéct pryč. A nemusíme se ani sebeobětovat pro dobro a blaho druhých. Sebeobětování je mimochodem podle mě snad nejhorší věc, co můžeme samy sobě i druhým dělat. A vím to, protože jsem to dříve také dělala, a to hlavně po narození prvního dítěte. Když se obětujeme, jedeme nadoraz, jdeme přes sebe, i když už nemůžeme, nejradši bychom už jen odpočívaly, ale zatneme zuby a obětujeme se pro dítě, muže, doplňte si, koho chcete, ať se mají hlavně oni dobře. Nedochází nám přitom jedna důležitá věc, že právě tím učíme druhé být sobeckými vůči našim potřebám a nebrat na nás ohled. A toto je bohužel věc, kterou předávají matky svým dcerám z generace na generaci. A tak si jen říkám, jak už v tom těch generací “jelo” tolik, jestli už není čas ten sebedestruktivní nástroj konečně zastavit?

Čas pro sebe

Co naopak rozhodně nám ženám přidává na pohodě, dobré náladě a chuti na sex je mít čas sama na sebe. A tak si pojďme denně najít skulinku času na sebe, svoje potřeby, zájmy, nekašleme na svůj vzhled. Ono se to bez nás doma chvíli nezblázní, prádlo ani vaření nám neuteče. Ať už žijeme samy nebo ne, naučme se požádat o pomoc. Nemusíme být na všechno samy. A mezi námi děvčaty, neznám snad nic víc sexy než pohled na chlapa, který pomáhá své ženě. Z toho zkrátka musí roztát každá :-).

Humor léčí

A když nám i přesto stále něco schází, bude to s největší pravděpodobností humor. Humor je kořením života, deštník moudrých, životní postoj, nejlepší náplast na rány, nejúčinnější zbraň proti blbcům, spásou světa. Humor nás pozvedá, osvětluje každou situaci. Když se dokážeme zasmát sami sobě i ve velmi nepříjemné situaci, máme vyhráno.
Někdy jen stačí přestat se brát tak vážně, udělat si srandu samy ze sebe nebo i z druhých, což jde většinou lépe :-) A jestli se teď u čtení neusmíváte, mám pro vás vtip, takový ze života: Vejde tlustá paní do obchodu a říká prodavači: “Ráda bych viděla nějaké plavky, co by mi byly.” Prodavač: “Tak to já taky!”

S láskou

Když už se jednou vydáme na cestu sebelásky, vnímáme najednou hluboký pocit úlevy z poznání, že karty padají tak, jak měly dopadnout a my jsme schopni zvládnout vše, ať se stane cokoliv. Láska nás naplňuje a vyzařuje z nás všemi směry, aby se k nám mohla mnohonásobně zesílená vrátit zpět.
Proto mám teď „práci“, které mě opravdu baví. Proto už nekritizuji sebe (a tím pádem ani druhé), proto opouštím minulost, protože žiji v přítomnosti. Proto si neberu nic osobně, ale hlídám si své hranice, proto si nevytvářím žádné domněnky, ale raději se ptám. Proto vím, že moje budoucnost bude pro mě ta nejlepší možná, protože se mám ráda a protože se (už) o sebe starám. Nyní a navždy.

S láskou
Vaše Naďa

P.S.: Jestli jste po čtení nabyly dojmu, že jsem trapně dokonalá (což doufám že ne), moc ráda vás vyvedu z omylu.
Umím být pěkně vzteklá, žárlivá, tvrdohlavá, sobecká, líná, protivná, bázlivá, drzá, stydlivá, chaotická, arogantní, nedůvěřivá, cynická, lakomá, škodolibá atd. Jen teď už se nesnažím za každou cenu převálcovat špatnou vlastnost tou dobrou, protože tohle všechno jsem já – taková dokonale nedokonalá. A díkybohu za to.