Retro: Proč nás pořád šidí II.

Na nákupy kolo neberu

Pokud nejsem na dovolené, tak za hranicemi nenakupuji, protože to všude mám z Prahy docela daleko. A hlavně nemám auto. Jezdím na kole, ale samozřejmě ne po rušných pražských magistrálách. Ani na nákup kolo neberu. Myslím, že by se rychle někdo postaral, abych ho už nikdy neviděl. Zmiňuji se o tom proto, že nemám osobní aktuální srovnání s trhy v Německu nebo v Polsku, které se v mnohém jeví jako přitažlivé pro českého konzumenta. Ale nakupoval jsem už v řadě zemí.

Kámen jako závaží

Dokonce jsem reklamoval. To bylo v Turecku, kde jsem si koupil tužkové baterie, které nefungovaly. Dcera mě tenkrát přemlouvala, abych se na reklamaci vykašlal a raději si je koupil znovu. Ale já šel reklamovat. Dcera zůstala před prodejnou. I bez paragonu mi je prodavač bez řečí vyměnil, když jsem mu lámaně vysvětlil problém. Ještě jednou jsem reklamoval v zahraničí, ale nejsem si jist, jestli to bylo v Rumunsku nebo v Bulharsku. Tam blízko pláže prodávali melouny a jako závaží používali normální kámen. Nejdřív jsem si toho nevšiml, ale po zaplacení se mi to nezdálo a tu jsem uviděl ten šutr. Nejdřív jsem to vyfotil a pak se dal do smlouvání s prodavačem. Ten se smál. I když jsme si jazykově nerozuměli, určitě pochopil, co se mi nelíbí a ještě mi cca půl melounu přidal.

Uzené zdarma jako satisfakce

Pokaždé to ale není tak snadné. Na konci 80. let jsem si kupoval někde u Václaváku šunku. Systém prodeje tam měli takový, že zboží navážili a pak přesunovali k pokladně. Chvíli jste tam svůj nákup ztratili z očí, a to minimálně v mém případě bylo zásadní. Doma jsem místo 30 deka šunky našel v papíru odřezky. Nemusím vám povídat, jak jsem byl naštvaný. Ale byl pátek večer, tak jsem to nechal na pondělí. V prodejně se se mnou v pondělí nechtěli vůbec bavit a vedoucí, kterého zavolali, byl dost arogantní. Vypadalo to naprosto beznadějně. Měl jsem sice doklad i odřezky, ale vedoucí stál vehementně na svém. „Tohle se u nás stát nemůže“, tvrdil. A tak mě napadlo, že ho vyzkouším. „Dobře, pane vedoucí, ať je po vašem. Doporučuji vám si pustit dvojku Československého rozhlasu (uvedl jsem termín a hodinu), protože tam budu tenhle týden odpovídat na otázky posluchačů ohledně obchodu. Vymyslím si nespokojeného zákazníka s vaší prodejnou a toho podpořím vlastní zkušeností. Třeba se přihlásí více lidí, kteří u vás zažili něco jako já“. Bylo to střela na slepo. Sice jsem do rozhlasu v daný týden opravdu mířil, ale nikdy bych si nedovolil vysílání naživo zneužít. Vedoucí zkameněl a obrátil. Nejen, že mi nakrájel nových asi půl kila šunky, ale ještě se mi snažil vnutit asi kilo uzeného zdarma jako satisfakci. Uzené jsem musel odmítnout, protože to bych si s tím panem vedoucím mohl podat ruku.

Můžete si jít stěžovat, kam chcete

Nevím, jestli to bylo to koncem 80. nebo začátkem 90. let. Jisté je, že jsem se v době předvánoční pohyboval na Havelském trhu, který tenkrát ještě nabízel téměř výhradně jen ovoce a zeleninu. U jednoho stánku měli pomeranče, tak jsem po nich skočil. Prodavač mi je zvážil, řekl částku a já mu bezmyšlenkovitě podal bankovku. V té chvíli jsem si všiml, zboží bylo ještě na váze, že platím zřetelně víc, než ukazuje váha. Řekl jsem to nahlas, ale prodavač argumentoval tím, že má neocejchovanou, tedy nepřesnou, váhou. To mě pobavilo, protože s takovou váhou nesmíte ani ke stánku. Tak jsem se s tou informaci vytasil. „Vy jste nějakej chytrej, že jo“, reagoval prodavač. „A vy jste asi zloděj, že mám pravdu“, vyrazil jsem do dále do útoku. „Já vám nic nevrátím, můžete si jít stěžovat, kam chcete“, ukončil prodavač slovní přestřelku.

Stálo těch pár korun za to?

Pokaždé mě namíchne, když mě někdo okrade a navíc si to uvědomím ještě při samotném prodeji. Většinou se to dá zvrátit. Tady jsem se mohl maximálně poprat, což rozhodně není můj způsob řešení problémů. Naštěstí mi zůstal chladný rozum a já opsal údaje na stánku. Doma jsem pak České obchodní inspekci (ČOI) zpracoval dopis, ve kterém jsem jim celou kauzu vylíčil. Víc jsem dělat nemohl. Asi měsíc se nic nedělo, ale pak mi přišel dopis z ČOI, kde mě informovali, že stánek prověřili, že je prodavač také okradl. Tady měl ale smůlu a dostal pokutu 2000 Kč. Utekly další dva měsíce a přišel mi nový dopis, ve kterém mě ČOI informovala, že ve stánku proběhla nová kontrola a tentokrát to už bylo za 5000 Kč. Vidíš, hochu, říkal jsem si směrem k tomu prodavači. Stálo tě těch pár korun za to?

Je to lepší nebo horší?

Někdy mě napadne, jestli se více okrádalo před rokem 89 nebo po něm. Domnívám se, že dřív byl větší strach z následků, ale výhodou byl omezený a mnohdy nedostatkový sortiment. Podle mého se také za pultem více báli sdělovacích prostředků v porovnání se současností. Teď jsou v prodejnách a hospodách vynalézavější, méně se bojí, protože za nimi stojí často mocné řetězce. Na druhé straně si ale nechtějí dělat špatnou reklamu, protože napálený zákazník, to je zákazník, který může jít příště nakupovat někam úplně jinam. Ten zákazník ale musí být důsledný a nesmí nad nějakou nekalostí jen tak mávnout rukou. Vždyť někdy může jít o omyl. Zdaleka ne každý nás chce ošidit.