Čarodějnice jinak

Ztrácím pojem o čase

Jak pracujeme každý den od rána do večera, jak učíme doma, jak je jedno, jestli je pondělí nebo neděle, protože se dělá, co je potřeba a kdy to je potřeba nikoli podle toho, co říká kalendář, ale podle toho, jaké je počasí (práce na poli a na zahradě), v jakém rozpoložení jsou děti (jsou na příjmu a schopné vnímat nebo jsou úplně mimo a je marné je něco učit), tak ztrácím pojem o tom, zda je pondělí nebo středa. Dříve mi v orientaci pomáhaly kro ofužky, jenže ty už rok kvůli covidu nejsou. Taky počasí je matoucí, protože letos je dlouho chladno a nám tu ještě před pár dny sněžilo. A tak jsem byla velmi překvapená, když jsem po večeři vyhlédla z okna a viděla ohně.

My chceme oheň!

Celkem rychle mi došlo, že nezačalo hořet hned ve třech obcích na obzoru, že jsou čarodějnice a volat hasiče netřeba. Ve stejnou dobu se tomu podivil nahlas i Roman a to se holky hned chytly: “Jeee, jsou čarodějnice, jedeme někam k ohni!” Zapomněly, že už vloni jsme je neslavili se známými u řeky, že se situace neskutečně změnila. “Tak si aspoň uděláme oheň!” žadonily, ale nám se už ven nechtělo. Nakonec jsme vymysleli kompromis. Roman zatopil v krbu, čímž uspokojil všechny své domácí ženy. Holky měly kde pálit čarodějnice, do jejichž výroby se hned pustily, a já měla k dispozici zdroj tepla a energie na večer, který miluju.

Jsme čarodějky

Jak holky malovaly své čarodějnice, které hodlaly pálit v krbu, začalo jim docházet, co jsme si o ženách, jejich schopnostech léčit a o dobách, kdy ženám nebylo přáno svoje umění naplno provozovat, povídaly v průběhu posledního roku. Už jsou to malé ženy, tak ženská témata probíráme co chvíli. Do toho si Roman dělal legrace, že si máme dát pozor, když je dnes ten den, kdy se čarodějnice pálí. Byla z toho hezká diskuse, pastelky nelenily a zatímco já uklízela kuchyň po večeři, máčela obilí a luštěniny na další den, tak holky přemýšlely nahlas o tom, proč se čarodějnice v minulosti upalovaly, co to vlastně máme za svátek, jak se to všechno zamotalo a nakonec došly k tomu, že my tři rozhodně čarodějnice jsme. Ne, že bychom provozovaly nějakou černou magii, ale sbíráme bylinky, vaříme doma “lektvary”, děláme rituály, tančíme nejen kolem ohně. “No raději říkejte, že jsme čarodějky, aby to někdo špatně nepochopil,” mírnila jsem slovo čarodějnice, zažité ve spojení s temnými silami, v lepším případě popisujícím ošklivou starou babici z chatrče s bradavicí na nose a černou kočkou na rameni.

Odevzdáme ohni, co do života nechceme

Zcela spontánně a přirozeně holky přešly z pálení nakreslených čarodějnic k pálení špatností, které už nechtějí, aby je ovládaly, aby je měly v životě. Dokonce si některé své čarodějnice odnesly do pokojíčků, že jsou krásné a pálit se nebudou. Za to se v krbu začaly objevovat symboly zla a holky provolávaly, co odevzdávají, čeho se zbavují. Měla jsem obrovskou radost, že i bez mého vedení umí pracovat s emocemi, udělat si očišťující rituál, že si to užívají.

Krásné čarodějnice

Nechaly jsme je řádit a až když nám začalo být líto papírů a večer se naklonil víc na čas pro rodiče než pro děti, poslali jsme je spát a místo u krbu zabrali pro sebe. Po krásném slunečném dni plném práce jsme sedli na gauč a zaslouženě odpočívali. A mě hřálo u srdce, jak máme šikovné holky, jak se nám ty letošní (2021) čarodějnice neplánovaně vyvedly, jaký to byl krásný slunečný den, jak se máme, že jsme na světě.

Jak jste jste je slavili vy?