Jarní únava? Kdepak, jarní šílenství!

Jaro je tu

Snad za to mohly první jarní paprsky nebo zpěv ptáků, kteří se vrátili a začali nám pěkně brzy ráno zpívat před otevřeným oknem ložnice. Vrátil se i ten jeden, který ráno vysílá zvuk jako alarm od auta. Oba jsme ho poznali. I Roman hned to první ráno poznamenal, že náš loňský budíček je zpátky. Škoda, že se ptáček nenaučil nějakou příjemnou melodii v těch teplých krajích.
Začala jsem tedy ráno mnohem raději vstávat i cvičit, když mě vytáhlo světlo a ptačí trylky na zelené střeše před oknem. Kdo by tenkrát při stavbě domu tušil, že to nebude jen krásný kus zeleně před ložnicí (kde by jinak byl výhled na střechu nad kuchyní), ale že to bude taky ráj pro ty zpěváčky. Sluníčko sem ráno svítí a kočky sem nemůžou. Báječná ptačí terasa. V létě startují už kolem čtvrté, potvůrky!

Musím ven

Další silná potřeba byla dostat se co nejdřív ven, abych se nadechla toho jarního vzduchu, i když jsem většinou ještě šla v čepici a rukavicích. Cítila jsem, jak se mi do žil vrací energie, o které jsem ani netušila, že tam chybí. Přechod mezi zimní stagnací a odpočinkem a jarní stoupající energií je posledních pár let tak evidentní, až mě to překvapuje. Vždyť jsem starší a starší, člověk by čekal, že budu unavenější a unavenější jako většina kamarádů po čtyřicítce. Je mi 44 a cítím se líp jak ve dvaceti. V návalu euforie si zpívám při vaření i při praní prádla. A když venku svítí sluníčko, nic mě doma neudrží a jdu na lov. Jsem jako ta naše kočka. Celou zimu tu spí u krbu, když jí otevřu dveře, tak se podívá od zápraží a zase zaleze že tedy rozhodně nehodlá chodit na mráz. Ale od začátku února nemá doma stání, teď už se sem chodí vlastně jen najíst.

První rostlinky, první zelenina

Tenké prstové rukavice mě neochránily před prvními štípanci, které mi uštědřila mladičká kopřiva. Snažila jsem se ji natrhat do polévky a zapomněla se vyzbrojit nůžkami. No aspoň nebudu mít revma, jak říkala babička. Musím se zase dostat do formy – přeci chodit ven bez nůžek či nože a sáčku či košíku, to je na jaře zásadní chyba! A taky mě mrzelo, že jsem si nevzala telefon, který neustále někde zapomínám. Víc než jako telefon ho totiž používám coby foťák. A tak při dalších procházkách už jsem lovila do košíčku i do telefonu obrázky prvních jarních rostlinek.
U nás na kopci jich je zatím poskrovnu, ale dole v údolí u řeky už razí pampelišky, popenec, žabinec, rozrazil, sedmikrásky, jitrocel, česnáček… Raduju se z každé rostlinky, i když zrovna neskončí u mě na talíři. Prostě mě ten návrat jara bere za srdce. První žlutá pampeliška mě téměř dojala. Dělá mi radost už jen to kvítí a zeleň vidět. Kdoví, proč si je každý rok znovu fotím. Sem tam něco utrhnu a dám do jídla. To si pak připadám jako důležitý lovec. Nebo vlastně spíš sběračka. Ale zmocňuje se mě vzrušení, jaké asi zažívali lovci :-) Naše jídla se tak nenápadně začínají pomaličku zabarvovat do zelena a játra a žlučníky se radují, protože jejich čas nastává a oni potřebují hořké a zelené jako koza drbání. (Jak upravit jídelníček na jaro)

Jaro v kuchyni

Když mi bylo na práci na zahradě ještě moc zima, realizovala jsem se v kuchyni. Klíčí to a kvasí v každém rohu. Každý kousek parapetu jsem obsadila. Tu mi klíčí semínka v klíčidle, tu na vatě roste microgreens, bublají mi tři různé kvásky (ty zimní už jsou po smrti, takže jsem založila nový, rovnou tři různé, aby se neřeklo) a když rozkrojím dýní, tak už v ní nejsou jen mírně naklíčená semínka jako posledně, jsou tam zelené lístečky! Čočka naklíčila takovým fofrem, že místo klíčků máme rostlinky. Nevadí, taky je sníme. Každý rok mě překvapuje mě ta rychlost. V zimě jsem klíčky vytahovala pomalu očima a teď to roste tak rychle, že je sotva stíháme jíst. Klíčky máme na každém talíři ke každému jídlu.
Ta energie jara se nedá přehlédnout. Všechno se to tlačí ven, nahoru, za sluníčkem. A já ve svém jarním mámení ty rostlinky z dýně vydlabu, chvíli nechám žít ve vaničce s vodou a pak zasázím. Mám první sazeničky! Dýněmi tedy zahrádkáři obvykle nezačínají, ale co už. V zahradnické touze, kterou zatím pro zmrzlou půdu nejde realizovat, dávám aspoň naklíčit batáty. Tak už tu fakt není k hnutí.
S velkou chutí vařím a tvořím nové obědy a večeře. Mám hromady nových receptů, Roman všechno poctivě fotí, nemůžu se dočkat, jak to postupně zveřejním. Takové dobroty! A do toho peču různé bezlepkové dobrůtky, dělám pokusy, vyrábím jeden chleba za druhým, ve snaze zachránit jablka ze sklepa, dělám dortíky a pudinky. Rodina je nadšená, protože není nouze o svačiny, holky si nosí na kroužky luxusně vybavené krabičky. Nestíháme to jíst!

Večer si ještě s chutí hodím nohy nahoru u krbu, protože mě někdy ten celodenní tanec taky trochu zmáhá (přes den učím holky, vařím, peru, večer pracuju), ale o nějaké jarní únavě se nedá vůbec mluvit. Jedu jak motorová myška a skříně už se třesou, že se do nich taky pustím a pořádně je provětrám.

A jak probíhá jaro u vás?