Nejlepší zima co jsem zažila

Splněný sen

Jeden z mých dávných snů byl trávit pobyt na horách na nějaké chatě, která je hned u sjezdovky. Aby odpadalo otravné přejíždění z chaty skibusem s batohem plným náhradního oblečení a svačin pro děti někam pod horu, přezouvání na parkovišti, vyšlapávání v lyžákách k frontě na lanovku…Představa, že si nazuju boty, vyjdu před dům a frčím, byla roky jen snem. Toužila jsem po tom taky proto, že mi byla před změnou jídelníčku pořád zima a toužila jsem mít možnost se snadno odpojit od ostatních a jít se domů ohřát. To naštěstí už není třeba, protože zmrzlina už nejsem (Miluju zimu, už nejsem zimní troska). Ale touha pohodlně vyjet a zase se vrátit zůstala.

České pole, značka ideál

Vloni jsem se prvně dostala do vysněného lyžařského ráje s obřími sjezdovkami – do Francie, kde už se to ideálu víc než blížilo. Tehdy jsem si myslela, že lepší už to být nemůže. Tam jsme si z domu došli s lyžemi v ruce ani ne 5 minut pěšky k nejbližšímu kopečku a už se jezdilo. Blíž to nikdy nebylo.
Ale letos to byl teprve luxus! Nemusela jsem ani nikam jezdit – sněhu bylo tolik, že stačilo otevřít vchodové dveře našeho domu a vyrazit na běžky. Jasně, nadšení sjezdaři teď jistě znechuceně odfrknou, že srovnávat běhání po českém poli s francouzskými několikakilometrovými trasami se absolutně nedá. No, je to pravda jiný zážitek a my si to v těch 3 dnech ze 6, kdy bylo počasí, že se dalo vyjet, jaksepatří užili. Ale víte co? Já zjistila, že mě možnost vyběhnout jednou dvakrát za den z domu na půl hodiny až hodinu úplně stačí. Že mi naprosto vyhovuje, že zbytek dne mohu dělat to, co potřebuji – učit děti, vařit jídlo, psát články, spát ve své posteli…prostě že sníh a radovánky na něm nemusím mít od rána do poslední jízdy několik dní v kuse. Víte, kolik stojí permice ve Francii??? Jdete na lyže, i když se vám nechce! Kdežto na běžky jsem šla, jen když se mi chtělo. A protože to bylo tak pohodlné, tak jsem chodila v každé volné chviličce. Když vylezlo sluníčko, když přestalo foukat, když se vařila rýže nebo vývar…

Jizerky hadr

V prvních týdnech bylo sněhu jen tolik, že se dalo jezdit na okolních loukách a mě to úplně stačilo. Ale když se z domu vyklubal Roman s plně funkčním kotníkem, tak už byly sněhu plné i okolní lesní cesty. A tak začaly nové výpravy a moje nekonečné nadšení. Jezdili jsme lesem a já jásala, že se občas musíme sklonit před větvičkou, že škobrtneme o kořen nebo že se strašně bojím jet z kopce. “Jizerky hadr!” volala jsem nadšeně, ačkoli jsem nikdy na pořádné běžkařské dráze nebyla (ani na běžkách v Jizerkách). Běžky jsem objevila dva roky zpátky a nebylo na čem jezdit, takže jsem úplný začátečník.
Když jsme prvně udělali několikakilometrový okruh do městečka přes les a zpátky, měla jsem pocit, že teď už jsem v životě dosáhla všeho, co jsem kdy mohla chtít zažít. Naprostá euforie, blaženost, ani slova se mi nedostávaly, jak jsem měla velmi intenzivně krásný pocit z toho, že žiju. Kdyby k tomu byly otevřené hospody a dalo se sednout někde u krbu na čaj, byla bych se blahem už asi rozpustila.
Někdy jel se mnou Roman, někdy jela s námi sousedka, sem tam se přidali kamarádi ze sousední vesnice a projížděli jsme místní políčka a lesíky, jindy přijeli kamarádi z Prahy, co k nám začali jezdit s běžkama v autě vyloženě “na hory”. A když nebyl nikdo po ruce, jezdila jsem sama a brala s sebou sousedčina psa Rockyho, kterého jsem na podzim adoptovala na procházky, když byla panička do tmy v práci a vracela se utahaná bez síly na venčení. Zůstalo nám to až doteď, takže i na běžky chodil Rocky se mnou. Mělo to jen jedinou vadu – protože je prcek, pořád běhal v mojí pracně vytvořené stopě, místo aby běžel hezky vedle v hlubokém sněhu!

Na běžkách s nevidomou kamarádkou

Mám slepou kamarádku, se kterou chodím na procházky do míst, kam se sama nedostane. Chodíme spolu do lesa, do parku, do hospody na čaj, do divadla. A všude tam si připadám užitečná, že ji můžu zprostředkovat to, co si pamatuje z dětství, ale už to nevidí. Nadšeně jsem jí líčila, jak si zimu užívám a překvapilo mě, když navrhla, že můžeme jít na běžky spolu, že je po letech předloni oprášila, tak i ví, kde je má. No to mě ve snu nenapadlo, že bych ji mohla vzít na běžky!
A tak jsme při nejbližší příležitosti vyrazily. S předstihem jsem vyrazila prošlápnout stopu, brala jsem to velmi odpovědně a bylo mi jasné, že dráha ve sněhu je to jediné, co ji pomůže se zorientovat. Projela jsem trasu a snažila se odhadnout, jak velký sklon může bezpečně sjet. Sama se z kopce bojím, tak jsem na kopečku, přes který se dostáváme na další pole vyšlapala cik cak “hada”, aby sjezd byl mírný a bez velkého sklonu jsme se dostaly dolů.
Kamarádka si to tak užívala! Jela jsem před ní jako zvuková stopa a občas se ohlédla. To vám byla zkouška orientace! Když jsem viděla, že vyjela třeba jednou nohou z dráhy, snažila jsem se ji navézt: “Pravou nohu dej víc doleva a zase ji budeš mít ve stopě.” Jenže jsem to v tu chvíli měla zrcadlově – viděla jsem levou nohu a měla pocit, že je potřeba ji dát do prava, a připadala jsem si jako kokta než jsem vymyslela, jak to otočit a jak ji navést. Kamarádka se jen smála a jásala: “To je nádhera!” Nejvíc jsem se obávala, jak zvládne přejezdy přes hluboké rýhy od jeepů, které občas křížily naši stopu. Hrozilo, že se na chvíli octne lyžemi ve vzduchu a netrefí navazující stopu. Ale všechno jsme zvládly a tři pády, které ji potkaly, ji absolutně nevyvedly z rovnováhy. Zvedla se a jela dál.
Vyrazily jsme dost pozdě, takže jsme se vracely už po tmě. Jí to vůbec nevadilo, pro ní žádná změna. A já si užívala, že nám na cestu svítí tak intenzivně měsíc, že naše těla vrhala na sněhu stíny. Večerní běžkování s nevidomou kamarádkou mi přišlo jako vrchol této zimy. Stihly jsme to tak tak, další dny sníh roztál a přišlo jaro.

Můj způsob otužování

Musím se smát, jak jsem na začátku zimy na běžky vyrážela nabalená. Kulich, palčáky, lyžařská bunda, pod ní mikina, termotričko, pod kalhotama legíny. Po pár dnech už jsem jsem jezdila na lehko – přes tričko lehoučkou mikinu a na tom jen větrovka, slabá čepice (u nás strašně fučí), tenké rukavice, pod kalhotama holé nohy. A nikdy mi nebyla zima, jupíííí. Dokonce i když jsme vyrazili s Romanem a sousedkou v -10˘C, tak mi bylo dobře. Jen mi totálně tuhla pusa a studily prsty v tenkých rukavicích. Takhle já se otužuju – zcela přirozeně se pobytem na vzduchu za každého počasí dostávám do “termo formy”, v jaké jsem nebyla ani jako dítě.

Díky, paní Zimo

Vím, že ještě nesložila definitivně zbraně, ale zcela jasně vidím (první rostlinky v lese, první cibuloviny na zahradě), slyším (ptáci zpívají už několik týdnů a stále to nabírá na intenzitě) a cítím (ano, i když tu máme hodně chladno a dost tu fučí, vzduch už voní jarem, je cítit hlína, jak se zem probouzí), že jaro převzalo vládu. Ještě možná bude mrznout a nasněží, ale paní Zima už to vzdává. Zatímco přátelé a sousedi se nemohli dočkat jara a oteplení, já každý poslední záchvěv sněhu vítala. Nemůžu se zbavit dojmu, že ta zima, která nás právě opouští, byla vůbec asi ta nejlepší, co jsem doposud zažila. Covid necovid.

Takže díky, paní Zimo, a v listopadu na viděnou. Teď si budeme užívat Jaro.