Podle koho se řídí rodiče při stravování dětí?

 Jak to máme my

Můj syn téměř nejí mléko a mléčné výrobky. Občas farmářské máslo, občas nějaký tvaroh při oslavě nebo na návštěvě. Ani maso nejí 5x týdně. Do třiadvaceti měsíců ho zcela odmítal, nyní ho do jídelníčku zařazuji 1-2x za týden spíše jako pochutinu, protože jeho tatík maso jí, takže si je dávají spolu – jednou rybu, jednou to, co „farmář“ nebo sousedi nabídnou. Dva dny za sebou maso sám od sebe jíst odmítá, když je hodně teplo, nesní ho vůbec. Sám od sebe jí také jen minimum pečiva, někdy si dá domácí kváskový chléb, někdy si poručí rohlík, který ale spíš jen pro zábavu trochu okouše a pak vehementně nadrobí psům. Denně má čerstvou zeleninovou polévku, kterou miluje, denně má obilnou kaši a kompletní talíř. Téměř vůbec nejí cukr, ten je prostě sváteční záležitost. Přesto se u něj vůbec neobjevuje syndrom svítících očí, který lidé často popisují – když se ke sladkému dostane, rozhodně se na ně nevrhá a netlačí je i ušima. Spíš je to u něj občas syndrom velkých očí – když takový dort vidí, děsně ho chce sníst, ale po dvou soustech ho odstrkává a co pak chudák maminka, která by ho měla dojíst, že… Buchty, koláče ani bábovka od babičky ho vůbec nezajímají. Jediné, co by skutečně a

si jedl, je čokoláda, ale sakra, kde to jsme? Za to mě snad nemůže sejmout vůbec nikdo, že nemám dítě závislé na ztuženém tuku s cukrem a trochou kakaa. Ve dvou a půl letech je synek nadále zcela zdravé, tabulkové dítě, ačkoliv jogurt jedl jednou v životě a nadšen z něj rozhodně nebyl.

Jak to má mainstream

A jak je na tom tedy mainstream? V drtivé většině pojídá maso a mléko denně. V drtivé většině v kvalitě obchodních řetězců. Ano, do té míry je to doporučení lékařů. Ovšem! Co ty sušenky, lízátka, koblihy, párky, šunky, taveňáky a sladké smetanové krémíky? Od toho všeho dávají pediatři ruce pryč. V dětském jídelníčku by podle nich neměly být sladkosti, uzeniny, tavené sýry (spousta lékařů varuje i před řadou tvrdých sýrů), smetanové krémy, slazené nápoje, smažená jídla. Při poslední preventivní návštěvě nás zubař na největší krajské klinice důrazně upozorňoval, abychom synovi nedávali vůbec žádné sladkosti, zejména lízátka a bonbony, a nesladili mu nápoje ani medem.

Tak a teď, kdo dodržuje i tato doporučení? Málokdo je upřímný, většina tvrdí, že salám, co jeho dítě právě dlabe, má naprosto výjimečně, a vlastně netuší, kde potomek slyšel o bonbonu, kterého se neustále dožaduje, a smaženou koblihu mu do batohu musel někdo podstrčit. Evidentně by se hodilo, abych neviděla a neslyšela. Aby se stravovací návyky nedaly tak snadno vypozorovat. Jenže dají. A ti, kteří jsou upřímní a potvrdí jídelníček plný pečiva a sladkých pochutin, na otázku podle koho nebo čeho dětský jídelníček sestavují, jakými pravidly se řídí, odpovědět neumí. Oblíbené je schovávat se za hesla, že jíst se má všechno. No jo, akorát definice „toho všeho“ dost hapruje. V dnešní době by se toto pořekadlo mělo upřesnit na „jíst se má všechno, co se mi momentálně hodí, je to rychle dostupné a nejlépe ještě levné“.

Na něčem se shodneme všichni

Přitom některá fakta nezpochybňuje nikdo. Nejvhodnějším masem je údajně rybí. Kolik dětí je má každý týden v jídelníčku? A kolik jich má jinou rybu, než je smažený pangas, nejlépe (nejhůře) ještě v trojobalu? Kolik dětí jí luštěniny alespoň dvakrát za týden? Kolik jich zná jinou obilovinu než pšenici? Kolik dětí jí vařenou zeleninu? Tohle vše podle lékařů do dětského stravování patří. Pro koho je tedy lékař větší autorita? Pro toho, kdo ho neposlouchá úplně, nebo pro toho, kdo ho poslouchá jen, když se mu to zrovna hodí?

Realita

Když přijde nemoc a lékař nařídí „tato antibiotika musíte celá vybrat, nebo bude vaše dítě nemocné“, valná většina rodičů poctivě poslechne. Když ale pediatr či zubař doporučí „nedávejte dítěti žádné sladkosti, nekrmte ho uzeninami a smaženým jídlem“, kolik procent rodičů to tak udělá? Pokud se budeme řídit čísly, tak asi skoro nikdo. Ve spotřebě ryb jsme na posledních místech, průměrně sníme 5 kilo rybího masa ročně (40 % dovezeno z Vietnamu, že by pangas…), ale bílého cukru spotřebuje ročně každý Čech průměrně 38 kilo, ve spotřebě zeleniny jsme třetí nejhorší národ v Evropě. Evropská komise se nyní dokonce odhodlala sepsat výzvu pro naši republiku ke zlepšení životního stylu, protože naše nemocnost a obezita je alarmující, ovšem my si přece nenecháme do ničeho mluvit od cizáků, my víme vše sami nejlíp a raději se budeme babrat v nesmyslné kauze pomazánkového másla odporného složení, než ve skutečných problémech, jež mohou jednou naše děti velmi trápit.

Od koho si necháme radit

Je mi líto, jedno velké pokrytectví. Mainstream zná, mainstream ví, mainstream radí. Každý v naší republice je odborník nejen na fotbal, ale i na výživu. Většina sice pravidla fotbalu nezná a o výživu se doopravdy nikdy nezajímala, stačí reklamy v televizi – v ovocných bonbonech je spousta vitamínů a nutella plná oříšků je pro dítě nejlepší snídaně, ale poradit (kritizovat) touží každý. A zase je mi líto! Nechám se poučovat od někoho, kdo má dobré výsledky. Tak jako ve mně nevzbudí důvěru tlustý rudolící kuchař nebo oplácaná sportovní trenérka, nedůvěřuji ani vševědoucímu mainstreamu. Jeho výsledky jsou totiž katastrofální: rakovina tlustého střeva a rakovina konečníku – první či druzí na světě, raketový nárůst cukrovky, a to i v dětském věku (ročně přibude 20 tisíc nových pacientů), infarkty v pětatřiceti, 55 % obyvatel s nadváhou a obezitou, 40 % obyvatel s alergiemi. Milá většinová společnosti, fajn, až si s tímhle poradíš, přijď se stravováním poradit mně a mému dítěti. Do té doby nepřestáváme jíst jinak. 

Tvá bláznivá matka.

Ottovka 

*oficiální informace ČSÚ, MZ a VZP.