Škatulata, hejbejte se

Asi nemusím představovat dětskou hru uvedenou v nadpisu článku – „škatulata, hejbejte se“. Kdyby ji však přece jen někdo neznal, podstata je v tom, že je nějaký počet židlí, hráčů je o jednoho více, a ten, kdo nenajde volnou židli, vypadává ze hry. A tak si říkám, že je celkem symbolické, jak si už od dětství hrajeme na to, že kdo se nezařadí do davu, vypadává.

Tabulka na všechno

V naší společnosti máme tabulky prakticky na všechno. Ať už jdeme k lékaři, na pohovor nebo do restaurace. Prakticky všude se jede podle tabulek. A já neříkám, že někdy to není fajn. Například v té v restauraci jsem v menu celkem vděčná za „vegan“ či „bezmasou“ sekci (co v ní však většinou nacházím, je už věc jiná 😊), ale velmi často mi přijde, že všechny ty tabulky a škatulky dělají víc škody jak užitku. Protože my fakt nejsme náš životopis ani rodné číslo.

Jsou tabulky, které jsou vyloženě vtipné. Sem řadím třeba výživovými poradci velmi oblíbený a stále hojně používaný (nechápu proč) – body mass index. Mám osobní zkušenost s tím, že to opravdu nesedí. V době, kdy byla má BMI hodnota v kategorii nadváhy, jsem moc dobře věděla, že můj problém není přebytečný tuk, jako spíš podvýživa (byť jsem jedla ukázkově podle „chytrých tabulek“), která způsobila právě to, že tělo nechtělo nic pustit. Ba naopak v době, kdy na mě vše viselo a já musela nakupovat v dětské sekci, mi má chytrá váha hlásila vyšší poměr viscerálních tuků, které jsou dle mého skromného názoru mnohem více nebezpečné než tuky, které jsou vidět.
A tak to je podle mě se vším.

Nic není jen černé nebo jen bílé, stačí jen chtít vidět více barev

Těch škatulek a tabulek je nakonec tolik a naše mysl, která si v tom snad úplně hoví (a určitě nás tím i zvráceným způsobem chrání) nám je neustále předkládá. Stačí se jen projít po ulici a hned nám popisuje, s kým „máme tu čest“. „To je jasný arogantní kravaťák. A bacha, tady jde bezdomovec, určitě hrozně smrdí. No jo a tohle bude pěkná fiflena. A co to tamhle křičí za rozcapené dítě …“ Jenže je to opravdu tak jednoduché?
Co když se ten „kravaťák“ právě chystal na návštěvu za svou babičkou, kterou dlouho neviděl a aby jí udělal radost, protože si babička potrpí na eleganci, zvolil zcela logicky oblek? A co když je ten bezdomovec vysokoškolský profesor, kterého propustili z práce, protože se postavil na stranu studentů. Fiflena se zase klidně mohla jít vyfotit na kalendář pro týrané psy, jehož výtěžek pomůže psím útulkům. No a tomu rozcapenému dítěti mohou třeba růst zuby a potřebuje prostě jen obejmout od své mámy, která má zrovna plné ruce tašek a nemá je kam položit.
A tak bych mohla pokračovat do půlnoci.

Introvert i extrovert, drzá i stydlivá

A protože vlastní zkušenost je nepřenosná, i mně se mockrát stalo, že mi později někdo přiznal, že se v odhadu mé osoby spletl. Třeba když mě poprvé viděl jeden můj kamarád, myslel si o mně, že jsem bláznivá „hipísačka“, která kouří trávu. A to jen proto, že jsem měla pusu od ucha k uchu a na sobě zrovna dlouhou a výrazně barevnou ethno sukni. A přitom jediné, co se mi líbilo na hippies, byla snad jen ta hudba a květinová síla, symbolizující (aspoň pro mě) krásu a svobodu.
Pro spoustu lidí jsem zase ta ezo-eko-bio matka, sluníčkář a idealista. Pro někoho introvert, pro jiné extrovert, někomu přijdu moc hlučná, drzá, ukecaná, někomu naopak stydlivá, tichá, divná. Doplňte cokoliv a určitě jsem to už někdy slyšela. 😊

Hodné a zlobivé děti

Další zbytečnou škatulkou je podle mě rozdělení na hodné a zlobivé děti. Mám vyzkoušeny oba tábory a výsledek byl pro mě ten, že to bylo prakticky stejné. Buď odměna za zásluhy, či trest „za zásluhy“. A tak, když se mě po narození mých dětí někdo ptal, jestli máme hodné děti a hlavně jestli poslouchají, což je bohužel stále velmi oblíbená otázka zejména starší generace, chtělo se mi pokaždé odpovědět, že věřím, že vnitřní hlas určitě ano. Ale nevěděla jsem, zda by mou rozvernou náladu pochopili. A proto radši odpovídám, ať se zeptají přímo dětí. Kolikrát z nich padají taková moudra, za která by se nemuseli stydět nejslavnější filozofové.

Nemluví náhodou o sobě?

Důvod, proč o tom všem mluvím, je, že v druhém člověku můžeme vidět prakticky cokoliv, co vidíme (a ještě častěji co nechceme vidět) na sobě. Protože to už tak na tom světě chodí, že na druhých vidíme vše tak nějak rychleji a jasněji. Však se schválně někdy pozorně zaposlouchejme do toho, když někdo někoho soudí. Nemluví náhodou o sobě?

Moc se mi líbí, jak jednou Jarda Dušek popisoval, jak mu, myslím že na ulici, někdo řekl, že je hrozný blbec, a tak si ho Jarda tak prohlédnul a hned prý věděl, o kom mluví. 😊

Nestačilo by být jen lidmi?

K čemu všechny ty tabulky a škatulky. Vždyť nás stejně jen rozdělují, ať už na vegany a masožravce, na materialisty a idealisty nebo ještě nedávno na očkované či neočkované.

Všechny tyhle škatulky mi přijdou velmi hloupé, nemůžu si pomoct. Ta poslední asi nejvíc.

A tak se na ty škatulky vykašleme a pojďme si prostě jen užívat, že jsme. A když půjdeme kolem té fifleny, kravaťáka či bezdomovce, věnujme jim pěkný pozdrav či úsměv. Třeba nás jejich reakce mile překvapí.

S láskou

Naďa