Vzpomínky na babičku

Dětství v devadesátkách

Než se tady začnu nostalgicky zasnívat, mám potřebu říct, že jsem vyrostla v devadesátkách. V době, kdy nebyly mobily, počítače, dokonce ani wifi připojení. Byla to doba, kde se vše domlouvalo osobně. Za trest (třeba za špatné známky ve škole) se dostával „zarach“. Mladším generacím bych to přeložila jako zákaz jít ven. Nechci házet všechny do jednoho pytle, ale pro některé dnešní děti by to možná bylo spíše za odměnu, ale třeba ne. My však díky „zarachu“ trpěli jak psi.
To by asi na úvod, v jakém století jsem strávila dětství, stačilo, a zpátky k mojí babičce.

Nejlepší škola života

Moje babička byla moc prima ženská. Dědu jsem bohužel nepoznala, umřel velmi mlád, ale protože to moje mamka stihla doslova za pět dvanáct, narodila jsem se ve stejný den, jako on. Věřím, že to nebyla náhoda. Nejspíš i proto, že můj brácha se narodil na dědy svátek a moje ségra si pro změnu pro svůj příchod na svět vybrala dědovo výročí smrti. Snad to teď nezní moc strašidelně. Děda se třeba jen naší mamce snažil tam seshora sdělit, že je pořád s ní.
Moje babička měla tu nejlepší školu života – život sám.

Když jí bylo 6, začala druhá světová válka. Babička o téhle době nikdy moc nemluvila, a tak vím jen, že se jako dítě moc bála a když přijeli Němci do města, celá rodina se schovávala ve sklepě.
To, co přišlo po roce 1945, však nebylo o mnoho lepší. Babiččině rodině znárodnili (nebo jak té krádeži říkali) všechny pozemky, na kterých musela babička za pár korun pracovat do sedření těla. Po roce 1989 jí všechny pozemky vrátili, což byl taky ideální čas, abych do hry vstoupila 3-letá já, čímž bych „hodinu dějepisu“ ukončila. 😊

Babiččiny dobroty

Moje první vzpomínka na babičku je, jak vyndává z trouby ten nejúžasnější švestkový koláč. Pokládá ho do chodby na mrazák, a přitom nás všech devět vnoučat varuje před spálením a bolestí břicha, kdybychom se do něj čistě náhodou pokoušeli zakousnout předčasně. Asi nemusím psát, že od sežrání (pardon) té dobroty nás nezastavilo ani jedno. Milovali jsme babiččino pečení, stejně, jako jsme milovali babičku.

Babička byla v kuchyni kouzelnice, z pár ingrediencí dokázala tvořit neskutečné lahůdky, po kterých jsme se my děti dokázaly utlouct. Kulatky, koláčky a záviny byly prakticky na denním pořádku. V době mládí naší babičky byla dnes už obyčejná čokoláda hotová vzácnost. A tak nám ji naše babička hojně dopřávala, spolu se vším tím pečeným, co jen naše věčně hladová břicha unesla. Tlustý nebyl nikdo z nás, protože jsme všechny ty cukry, tuky i mouku vyběhali. Někdy mi však přijde líto, že jsem v té době nevěděla nic z toho, co vím teď, abych mohla babičku udržet déle čilou a zdravou, ale asi to tak mělo být.

Na statku u babičky

Jak už jsem psala výše, být doma pro nás bylo opravdu za trest, veškerý volný čas jsme trávili venku. Po škole se rychle udělaly úkoly, teda ony se samy neudělaly, ale muselo to být vždy rychlostí blesku. A protože v době mého mládí nebyly telefony, když se řeklo, že se sejdeme ve tři u kravína, tak tam všichni byli, přesto nejel vlak, žádné výmluvy a omluvy.

Boje v kukuřici, honičky, hra na schovku, jízdy na kole bez brzd, tábory, psaní dopisů a pak dlouhé čekání na odpověď. Babička u všeho byla. Ošetřovala nám rozbitá kolena, která jsme si vysloužili při našich prudkých sešupech kopců na kolech bez brzd. Vždy mě tak štvala s větou, že “než se vdám, tak se to zahojí”. Ale měla pravdu. Jizvy, díky její péči (s kartáčem a mýdlem, au), mi z té doby však zůstaly jako památka na ní i na ty bezstarostné jízdy.

Osmnáct let už jsem přece jen oficiálně dospělá, tak už mám taky nárok dobu svého mládí malovat jen růžovými barvami, protože přesně takové pro mě dětství na statku u babičky bylo.

Krásná, moudrá a dobrosrdečná “šéfová”

Babička byla člověk, který se rozdal do poslední koruny či kůrky chleba jen, aby nikdo netrpěl. Posílala po nás domácí mléko, vejce, maso nebo ovoce všem sousedkám. Jako děti jsme to milovaly, protože ty babičky byly stejně kouzelné jako ta naše, jen ta naše byla jejich hlavní šéfová. Babička měla totiž přehled o všech aktuálních potřebách starých osob v dosahu (minimálně) deseti kilometrů od jejího domova. Všem pravidelně volala na pevnou linku, navštěvovala a podporovala, co ji síly stačily.

Sama toho k životu moc nepotřebovala. Dělalo jí dobře, když byla sama a mohla si po obědě pustit v rádiu pohádku, nebo si v klidu přečíst knížku.
Babička taky chodila pravidelně ke kadeřnici, krásně a elegantně se oblékala. Doma nosila zástěry, které vypadaly spíš jako šaty. V jedné takové tyrkysové ji vidím dodnes. Protože hůře viděla, nosila velmi tlusté brýle, v kterých vypadala jako moudrá sova, ale své dobrácké a stále se usmívající oči před námi stejně neschovala.

Taky s ní byla velká sranda, říkala věci na rovinu, a tak jsme si klidně párkrát vyslechli, že nás pokaždé sice moc ráda vidí, ale už by taky ocenila klid a ticho. Jindy, naopak, když jsme se dva dny neukázali (jinak jsme za ní chodili denně), nám trošku uraženě vyčítala, proč jsme se tak dlouho neukázali. Byla to zkrátka šoumenka, která nás nepřestávala bavit.

Když jsme se jako děti bály nového krocana či hus, které se na nás chystaly, neváhala nás bránit vlastním tělem či krumpáčem nebo lopatou. Měla zkrátka respekt i u zvířat :-)). A že jich na svém obrovském statku měla. Kočky, psy, kozy, krávy, ovce, koně, krávy, husy, krocany či prasata. Dnes by to možná někdo nazval domácí mini zoo.
Můj děda zase miloval koně, na všech fotkách, co s ním mám (myslím těch pět fotek), je krom jedné svatební, pokaždé v pozadí kůň. V tomhle bohužel nejsem po něm, na koni jezdila jen moje ségra.

Když nebyla babička v kuchyni, na zahradě nebo na výletě s důchodci (já ty jejich výlety náhodou milovala), tak někde tajně mlsala dia výrobky (měla cukrovku), které jsem ji jako dítě rozmlouvala, protože mi už tenkrát přišly hnusný.
Jenže babička byla taky dost tvrdohlavý člověk v dobrém slova smyslu. Jakmile se pro něco rozhodla, nikdo s ní nehnul ani o píď, prostě šla za tím, co měla ráda. Dokázala překonat neskutečné věci jako třeba, že zůstala krátce po svatbě na čtyři malé děti (z toho jedno miminko) sama. Zvládala péči o domácnost, zvířata, zahradu, o všechny sousedy a ještě u toho báječně vypadala a usmívala se.

Taky vůbec neřešila blbosti. Díky tomu, co si prožila, měla velmi jasno v tom, co je v životě opravdu důležité. Teď zpětně v tom spatřuji přesně ten důvod, proč se nám tolik věnovala. Proč nikdy na žádné vnouče nezapomněla a pravidelně nás rozmazlovala dárky, dobrotami ale hlavně nám věnovala svůj čas.
Obdarovat babičku přitom bylo tak těžké, jednak proto, že stále říkala, že nic nepotřebuje (mimochodem babi, teď už to chápu, teď už jo) a pak byla opravdu nejšťastnější, když mohla dělat šťastné nás.

Babička nikdy vlastně ani moc nemluvila, i proto si ani po letech popravdě nepamatuji, o čem jsme se bavily, až na pár výjimek, jako například její oblíbenou (v očích puberťačky však velmi trapnou) otázku, jestli už mám nějakého šamstra = kluka. „Ježíš, babi, je mi teprve –náct!“, odpovídala jsem pokaždé a ona se pokaždé tak moc smála.

Co si však pamatuji více než dobře, je pocit, který jsem u babičky cítila. Pocit tepla, domova, bezpodmínečného přijetí, lásky, bezpečí, zkrátka všeho toho, co mi doma tak trochu (a někdy i trochu víc) chybělo. Moje babička byla prostě úžasná, laskavá, dobrosrdečná, charismatická, ale taky pěkně paličatá a tajemná bytost.

Řekněte babičkám a dědečkům, jak moc je máte rádi

Když už to bylo s babičkou špatné a každým dnem jsme očekávali její odchod, při poslední návštěvě v léčebně dlouhodobě nemocných mi velmi silně stiskla ruku, čímž řekla úplně vše. Vždy mě mrzelo, že jsem si nikdy nenašla chvíli, abych jí za vše dostatečně poděkovala. A tak jsem tak učinila alespoň po její smrti.
Moje babička byla osobnost, která to neměla v životě vůbec lehké, ale ustála to s grácií a úsměvem sobě vlastním a já jsem na ní za to opravdu moc pyšná.

Na závěr si dovolím menší prosbu všem, kteří ještě babičky a dědečky májí. Zajděte za nimi a řekněte jim, jak moc je máte rádi, jak si jich vážíte a jak jste vděční za všechno, co pro vás kdy udělali. Starejte se o ně, jako se starali oni o vás, když jste byli malí. Ať dobře jedí, spí, dělají, co je baví a mají se rádi. Zaslouží si být tady co nejdéle.

S láskou

Naďa