Když jsem dočetla a zveřejnila poslední článek od Aloise na téma nedostatek zboží v ČSSR, šla jsem s dětmi na dlouhou procházku. Celou dobu se mi v hlavě honily vzpomínky na tu dobu, na nemožnost sehnat některé věci a na prázdné regály v mastně. S manželem jsme měli sraz v hospodě, kde probíhala u vedlejšího stolu debata cyklistů v podobném duchu. Pak mě překvapilo, když mluvili o agaru. Je zase překvapilo, co jíme.

Na trabanta deset let čekání

Cyklisti byli pánové pokročilého věku, značně prošedivělí, tři ze čtyř měli klasické české bříško. Ale od pohledu sympatáci, řádně cyklisticky odění. Seděli jsme dost blízko a nešlo přeslechnout, jak vzpomínají na staré časy. Začalo to, když zahlédli venku projíždět trabant. „Ty vole, pamatuješ, jak dlouho se čekalo za socíku na trabant?“ ptal se jeden. A další sborem odpovídali, že na trabanta 10 let a na Volhu 12. „To sis šel říct vo auto a hned sis moh objednávat další!“

Na telefon taky

Můj muž inspirován debatou cyklistů začal vzpomínat, že na všechno se vlastně čekalo. Že třeba i na telefon si rodina počkala 10 let. Na pevnou linku! „A dneska si dojdeš támhle do obchodu a za pár minut odcházíš s telefonem v ruce a můžeš volat do celého světa, když na to máš.“

Chodila jsi do školy bosa?

Chtě nechtě, byla jsem pořád v tématu našeho retro seriálu. Uvědomila jsem si, jak rychle zapomínáme a s jakou samozřejmostí bereme dnešní vymoženosti i nabídku v obchodech. Připomínají mi to svými dotazy někdy i naše děti: „A maminko, když jsi byla malá, tak vás taky natáčela maminka mobilem?“ „Ne holky, když jsem byla malá, tak žádné mobily neexistovaly.“ „A jak jste teda natáčeli video? Já už vím, vy jste měli kameru, viď? „Ne holky, ani videokameru jsme neměli. Tu měla jen jedna rodina v našem okolí, byla na film a natáčela černobíle.“ Holky samozřejmě teprve začínají vnímat rozdíl v tom, co je dnes a jak to bylo kdysi. Stejně jako já v jejich věku nemají jasno, co do které doby zařadit. Hlavně ta menší. Takže dotaz na mobil vzápětí klidně vystřídá dotaz, zda jsem měla boty nebo jsem do školy chodila bosa.

Agar je na klouby

Takovými úvahami jsem se probírala v čekání na jídlo, protože holky si zabraně četly a byl klid. Když v tom mě z rozjímání vytrhlo slovo, které jsem u cyklistického stolu nečekala. Ozvalo se jasné „agar, agar“. Pánové si objednávali, jeden palačinku, jeden utopence a další dva tlačenku. Ten s palačinkou si pak ty s tlačenkou dobíral, že to není zrovna zdravá strava. A jeden s tou tlačenkou opáčil: „To já si dávám hlavně kvůli kloubům. Je tam ten agar-agar a ten je na to dobrej.“ To mě chytlo za ucho a musela jsem se v duchu smát. Mile mě překvapilo, že takový ctihodný kmet ví, že nějaký agar existuje a dokonce věděl, že je to agar-agar! Měla jsem chuť zareagovat, ale nechtěla jsem je rušit.

Zdravé hodování

Ozvali se však sami, když viděli, že se nese jídlo nám. Servírka totiž nejprve přinesla čtyři talíře po čtyřech kopečkách rýže. To je naprosto šokovalo a začali to s podivem komentovat: „Tý jo, jenom rýže, jo? To je teda přísná dieta!“ „Nebojte, to je teprve začátek,“ chlácholila jsem je. V dalším kole servírka donesla talíř dušené zeleniny a talíř zelených fazolek na česneku bez slaniny, jak si to objednáváme v hospodách my. „Tak to je perfektní, dušená mrkvička k tomu, to je slušný, tak to joo, to je dobrý. Ale hladový, ne?“ ozývalo se od cyklistů, kteří zcela opustili své téma a upřeně sledovali, jak se nám plní stůl. „Však dneska jsme šli velký kus pěšky a máme velký hlad, takže to ještě není všechno.“ „Není?“ divili se upřímně, když v tom servírka donesla ještě dvakrát pstruha. „Jo takhle, ještě rybičku, tak to jooo,“ komentovali náš přeplněný stůl. U nás nastalo královské dělení. Na každý talíř s rýží trochu zeleniny a trochu fazolek. Vykuchat rybu a rodělit. Cyklisti uznale pokyvovali, ale pochybovali, že to ty děti snědí. Pochválila jsem je za znalost agaru a s autorem toho výroku jsme chvíli povídali o zdravé výživě, dokud nebylo vše rozděleno a nezačalo se hodovat. Chlapi spláchli oběd pivem a kofolou, prý aby měli dost cukru pro svaly na další jízdu.

Chuť do práce nebo na šlofíka?

Cyklisti už měli dávno dojezeno a jejich původně vášnivý a hlučný hovor se zúžil na těžké odfrkování a plánování odchodu. „Já jsem přežranej, “ říkal jeden. „Já se vůbec nemůžu zvednout,“ hlásil další. „Já si dám doma asi šlofíka než se večer sejdeme,“ řekl třetí. „Já přemýšlím, jak bych se vyhnul tomu stoupáku, co teďka přijde,“ řekl poslední a začali plánovat, co by se jak dalo objet. Nemohli se zvednout, i když už měli dlouhou dobu zaplaceno. Děti to snědly jako vždycky. Zazněl údiv jako obvykle. Rozloučili jsme se, když se konečně zmohli na odchod, a my se šli pustit do práce. Na rozdíl od cyklistů jsme nebyli přejedení a zralí na šlofíka.

Seriál: Jak na jaro

materiály
  • Stáhněte si jej a upravte jídelníček.
  • Vyhněte se nemocem a jarní únavě.
  • Jídelníček ke stažení!

Jak to vidíte vy? Napište komentář.

Komentujte
Vaše jméno

Jméno uložíme a zobrazíme, váš e-mail nezveřejníme. Zásady ochrany údajů.

Předchozí článekmaják v mlze
Další článekKroupovo – vločkové knedlíky