Tři grácie v novohradských horách

Jana nás pozvala na 3 dny na chalupu k rodičům do novohradských hor. Různě jsme už měli rozplánované akce, takže nakonec jsme jeli ve velmi komorním seskupení. Jana, já s roční Karolínkou a Lucka se sotva 4 měsíční Mayou. Helče to bohužel nevyšlo, už měla lístky na koncert a pak domluvenou chalupu s rodiči, jinak by bývala ráda jela s námi, protože u Jany na chalupě už zažila príma dámskou jízdu v zimě. 

Vzaly jsme každá z domova nějaké zásoby, každá něco vyrobila a ještě jsme v pondělí přepadly nedaleký krámek se zdravou výživou.  Tak se nám sešel domácí kváskový chléb s rýží, domácí tempeh ze sojových bobů, napražená semínka a delikatesní Lucčino kvašené zelíčko. Legrace byla, s jakou rychlostí jsme já a Jana proběhly obchoďák, kam jsme šly pro zeleninu. Jiné regály než ty s mrkví a cibulí nás nezajímaly. Nezávislost na obchodech nás obě baví. Ale ve zdravé výživě jsme se musely držet. Obcházely jsme police a ujišťovaly jedna druhou že jsme tam jen na tři dny a že to stačí :-)

Plánovaly jsme, jak si odpočineme, co si všechno uvaříme a jak si to užijeme. Ale ty naše dvě malé kočičky se rozhodly, že budou kňourat a nenechají se odložit. Vaření tedy z velké části padlo na Janu. Naštěstí Jana vaří po našem už nějaký ten pátek, sjela kdejaký kurz u nás i ve světě a vaří prostě skvěle.  Co je ale nejdůležitější – vaří ráda! Takže se vaření chopila s chutí a my s Luckou pak s o to větší chutí baštily. Jednak jsme dvě kojící maminy (rozuměj stále hladové a stále při chuti), jednak je pro nás hluboký zážitek mít vařeno od někoho jiného!

Snažily jsme se v tom Janu nenechat, a tak jsme alespoň každá uvařila jednou snídaňovou polévku a různě jsme začaly něco vařit, dokud nás holčičky neodvolaly. Měly potvůrky takové nějaké nespací období. Pravda je, že byl úplněk a taky děsné vedro, takže byly prostě nanicovaté a nespaly moc ve dne ani v noci. Navíc se zdálo, že oběma holčičkám chybí sourozenci, které mají za normálních okolností denně kolem sebe. A tak jsme různě načínaly nějaké to vaření a Jana dotahovala pokrmy do lahodného konce, nebo Jana začala a my dodělávaly. Výsledek byl vždy úžasný, jak můžete vidět z několika fotek, co jsme si pořídily mobilem.

I když jsme si jeden den řekly, že je vedro a nemáme v podstatě hlad, takže můžeme využít dovezený kváskový chléb a udělat si něco jednoduchého, stejně jsme vařily. Nemáme už totiž rády jídlo bez tepelně upravené zeleniny a jak jsme vlezly do kuchyně, že si k tomu chlebu uděláme nějakou vařenou zeleninu, byl z toho nakonec raut. Udělaly jsme dvě různé pomazánky, nějaké dipy, salát, teplou zeleninu, pražená semínka…hotové hody. I rodiče si s námi dali. No, takhle to dopadá, když se sejdou tři ženské, co rády vaří a jsou perfekcionistky :-)

Zajímavé bylo, že jsme dělaly každé ráno jedna z nás ranní miso polévku a byla každá jiná a každá dobrá. Stejně tak kaši. Co člověk, to jiný přístup, i když jsme měly stejné hrnce, plotnu i tu miso pastu. Byly to tři různé polévky a tři různé kaše. Jedna lepší než druhá.

Zrovna, když jsme s Janinou maminkou polemizovaly nad tím, jak to s jiným stravováním mají naši chlapi, přišla mně mms od manžela, kde si nafotil, co zrovna uvařil sám sobě k večeři, a Lucce volal muž, jak se dělá nishime. “Takže žádné výmluvy”, smály jsme se. “Chlapům to chutná natolik, že si to i sami uvaří, když nejsme doma.” Lucky manžel měl v tu dobu v péči ještě jejich další dvě děti, takže tam se očekávalo, že bude něco dobrého vařit už kvůli dětem. Já ale myslela, že můj muž skončí na pufovaném pečivu a rostlinných pomazánkách, případně na nějakých těstovinách či rizotu v protější hospodě, když byl doma úplně sám. Markétku totiž měla Helča s sebou, takže vařil jen pro sebe. Místo toho mi ale posílal fotky neuvěřitelných obědů a večeří, co si sám uvařil. Posílal fotky obědů a večeří a já si říkala, jaké skvělé nápady to má, že to půjde na web.

Krom toho, že jsme po žensku potlachaly, poseděly a chvíli neřešily další děti, vlastní domácnost, prádlo apod., jsme si daly sem tam procházku po blízkém okolí a jeden výlet do Nových Hradů a Dobré vody. Málem nás tedy pokaždé sežrali komáři a ovádi. Zpočátku jsme sázely na to, že na další pochod se vybavíme repelentem a bude klid. Jenže nechemický baby repelent nezabíral a chemický smraďoch minimálně. Byli prostě hladoví a pustili se do nás hlava nehlava. To nám ale nezkazilo báječný zážitek z milé společnosti a krásné krajiny. Kochala jsem se převelice, fotila mobilem obrázky krajiny manželovi pro ukázku a už plánovala, že se sem někam brzy vypravíme na výlet společně.

Ani já ani Lucka nemáme po ruce babičky a dědečky na hlídání, takže jsme si náramně užívaly momenty, kdy si naše ratolesti půjčila Jany maminka. Když vzala kočárek s Karolínkou a šla s ní pro vodu, radostí jsem zaplesala a běžela vystřídat Janu u plotny. Mně taky nevadí vařit. Naopak. Ale deptá mě vařit s dítětem na noze :-) Dokonce se našla i malá chvilička, kdy jsem si stihla přečíst jednu stránku v časopise. Janině mamince proto patří náramný dík, pokud se k těmto řádkům dostane.

Jeden večer jsme testovaly novou kombinaci obilovin pro uvaření pudinku v Soyabelle. Daly jsme tam s Luckou kokos a byly náramně zvědavé, jak to chutná. Hrozně moc to totiž vonělo. Jana si byla povykládat s maminkou a když kolem desáté dorazily za námi, načapaly nás s mističkami teplého pudinku u pusy. Jana se nám smála, jaké jsme nedisciplinované a že prý to musí dát na web. Na fotce proto sedím já, Lucka a Jany maminka. Mimochodem pudink se povedlo a už je v receptech. Kdo nemáte mlékovar, uvařte prostě ve vodě stejný díl jahel, rýže, kukuřičné krupice a kokosu se špetkou soli a rozmixujte. Lahoda.

Obě holky jsem poznala na našich kurzech. Dohromady už já, Lucka a Jana vaříme jinak pěkných pár let. Přesto jsme nadšeně koukaly jedna druhé pod ruce a ptaly se: “Cos tam dala, jak jsi to udělala?”  Lucka třeba prvně ochutnala sedmikrásku, lichořeřišnice byla novinkou asi i pro Janu a mě zase dostávaly Janiny kondimenty ze semínek, umebošek apod. Člověk se prostě má pořád co učit. A tak jsem odjížděla trochu odpočatá, výborně najedená a plná inspirace na další recepty pro vás.

Je báječné mít podobně naladěné přátela a známé. Aby nebyla nuda a člověk získal inspiraci, je důležité občas uvařit někomu jinému a občas si nechat od někoho uvařit. 

Jani, díky za pozvání, Lucko, díky za prima společnost!

Jestli jste na vaření sám/sama, jestli nemáte své pokusy s kým sdílet, zaregistrujte se k nám do seznamky a najděte si  spřízněnou duši ve svém okolí. Bude to větší legrace a bude vás to mnohem víc bavit.