Cesta k volnosti

A dost!

Ačkoli na pódium přichází žena s houslemi pevným a odhodlaným krokem, s úsměvem k prasknutí a s vysoko vztyčenou bradou, je to jen póza. Uvnitř vybuchuje exploze, srdce bije jak při vysokohorském běhu na život. Přemáhám své ruce, aby se netřásly a já mohla chytit smyčec do ruky. A dost! Potřebuji najít cestu, která nevede přes dveře psychiatra a ordinování nesmyslných prášků na uklidnění.

Když při psaní tohoto článku usedám na svoji jógovou podložku, usmívám se. Je to téměř deset let, co mi jóga vstoupila do života a převrátila ho naruby. Pojďte se mnou poodhalit, jestli nastal čas, aby vstoupila do života i vám. Vstupte se mnou na cestu zpět domů, zpět do svého těla.

První lekce jógy

Sedím na jógamatce v místnosti, která relaxační prostor nepřipomíná ani zdaleka. Jsme v suterénu u tenisových kurtů. Ačkoliv je dopoledne, tak světlo bych hledala s lampou v ruce. Jak jsem se sem dostala? Snažím se schovat v nejzadnějším koutu a přemýšlím, že je to má poslední návštěva. 

Učitelka zapaluje svíčku, zdraví nás s lehkým úsměvem a vybízí ke spojení rukou před hrudníkem. „Skloňte svoji tvář k dlaním, pozdravte sami sebe a popřejte si něco pěkného – poděkujte si prostě za to, že jste.“, zní první slova. Tak to je zajímavé. Myslím, že ačkoliv mi myšlenky hlavou protékají proudem, nikdy mě nenapadlo samu sebe pozdravit, natož si poděkovat. Má to okamžitý účinek. V očích ucítím slzy. Jako kdybych napařila ztvrdlý knedlík.

Celou hodinou procházím s lehkostí slona. Sleduji praktikující kolem sebe, snažím se následovat instrukce a nelapat po dechu. Nechápu, jak je možné sjednotit dech a pohyb. Předkláním se, zakláním se, kroutím se tak, že ze sebe nejspíš vymačkám včerejší polévku. Většina pozic mi připadá zvláštní a nechápu, jak do nich mám vůbec své končetiny zasunout. Když již po šesté zazní slovo Čaturanga (rozumějte klik s lokty u těla), myslím, že se rozbrečím nebo s bláznivým smíchem a ťukáním na čelo uteču ven z místnosti. 

„Přejděte do závěrečné pozice mrtvoly,“ slyším a při slovu závěr mé srdce zaplesá radostí. 

Osvobozující slzy

Lehám si na zem, ruce i nohy roztahuji do široka. Cítím svůj dech. Nádech a výdech v nekonečném sledu. Cítím své tělo, jak se pevně tiskne k podložce. Vnímám své nohy, své ruce, svoji hlavu. A najednou to přichází. Po tvářích mi tečou velké slzy. Slzy, které uvolňují. Slzy, které přinášejí pochopení. Slzy, které mě osvobozují. Uvědomuji si, že ta zbláznělá opice v mé hlavě byla celou hodinu v klidu. Přes pozornost upnutou k tělu a dechu už neměla prostor vymýšlet své scénáře.

Klid, který získávám na své jógamatce, mohu postupně integrovat do běžných i neběžných záležitostí svého života. A tak se jednou stane, že se postavím před orchestr a vyprodaný sál a můžu zahrát s lehkostí. Napojena na svůj dech, spojena sama se sebou… A to stojí za to.