Jak jsme strávili noc s bezdomovci pod mostem

Spacáky s sebou, kartony máme

Před pár dny přišla Markétka s nápadem, že bychom se mohli vydat do Prahy na akci Nohy v teple, kterou pořádá organizace Naděje. Sbírka spojená s koncertem Tomáše Kluse a dalších muzikantů nás zaujala. A taky výzva „Spacáky s sebou, kartóny máme”. Koncert byl totiž spojený nejen s ochutnávkou toho, co si lidé bez domova běžně dávají k jídlu, ale také s možností s nimi v pražském Sherwoodu přespat. 

Venku už pěkně přituhlo, padal první sníh, u nás mrzlo. „Já jedu, pobudeme s nimi, ale spát na Hlaváku nebudu,” prohlásila jsem a jala se navlékat vrstvy. „Vypadáš, jako když se chystáš na Sněžku,” smála se mi Kája, která nechápavě pozorovala, jak si beru pod zimní kalhoty ještě termo legíny a na to podkolenky. „Nevím, jak vy, ale já si beru sněhule,” prohlásila jsem a hledala v krabici zimní rukavice a další nezbytnosti pro noční výpravu do ledové Prahy.

Kdo je kdo

Protože byla zima, vypadali jsme tam pod mostem u pódia všichni dost podobně – kdo neměl čepici, měl hlavu pod kapucí, všichni zakuklení, nabalení, zimou přikrčení. Rozhlížela jsem se kolem sebe a vůbec si nebyla jistá, kdo je tady bezdomovec a kdo dnes bude spát doma. Klienti Naděje, jak lidem bez domova říkají v téhle organizaci, totiž fasují odložené šatstvo, které je mnohdy značkové. A tak se divám na starou paní s chybějícími řezáky v horní řadě zubů, jak se směje na Tomáše v bundě značky North Face a její kamarádku v Adidasce. Přišly na jeho vystoupení nebo taky obě spí v Sherwoodu, jak se místnímu parčíku říká? Opilá, bezzubá a rozcuchaná žena s mokrým flekem v rozkroku byla jasná. Mnohé prozradil zápach. Ale tyhle? A tamten? Je to zvukař nebo “bezďák”?

Hygiena není samozřejmost

Ve vzduchu se mísily vůně jídla z pojízdných stánků, cigaretový kouř a marihuany. A upřímně řečeno, ty pachy byly někdy vítanou změnou. Část lidí, kteří přišli na koncert, totiž nemá kde se pravidelně umýt, a tak jejich tělesný pach byl někdy natolik intenzivní, že člověk byl vděčný za jakoukoliv jinou vůni, která ho přebila. Přístup k hygieně je pro nás něco, co bereme jako samozřejmost, ale tihle lidé musí do Naděje, pokud si chtějí dát sprchu.

Co se jí na ulici

Když jsme odjížděli z domova, chtěli jsme na výzvu organizátorů vzít s sebou nějaké trvanlivé jídlo nebo oblečení. Oblečení už jsme rozdali jinde a u jídla mi bylo jasné, že fazole nebo rýži si tihle lidé na ulici neuvaří. Co vlastně jedí? Co najdou? Jsou schopní si něco uvařit? Organizátoři tu měli stánek, kde jeden chlápek ukazoval lidem, co bezdomovci běžně jedí, a dával to ochutnat. Když jsem šla kolem, zrovna mazal na starý chleba banán rozmíchaný s jogurtem. Vypadalo to zvláštně. Lidé zírali, ale málokdo si troufl ochutnat.

Jak se člověk dostane na ulici

Poučili jsme se od Tomáše Kluse, který se s místními bezdomovci vítá jako se starými kámoši, objímá se s nimi a rozdává jim cigára. „Aha, takhle to chodí,” prohlásil Roman a běžel do večerky pro cigarety. „To jsem nikdy neviděla, to je strašný!” děsila se Kája, když viděla tátu s krabičkami v ruce. Já přemýšlela o vhodnosti takového dárku, ale pak jsem nad tím mávla rukou. Oni jsou fakt chvíli šťastní a moralizovat a poučovat o zdraví tady nemá cenu. Tady je to boj o přežití a malých chvilkách radosti. Co bude zítra, tu většina lidí neřeší.

A fungovalo to skvěle. Roman neměl problém lidi oslovit s otevřenou krabičkou a na oplátku jsme se mohli vyptat, kde se na ulici vzali, proč spí venku, jaký je jejich příběh. Já co chvíli trnula hrůzou, když se Roman rozběhl k někomu s nabídkou cigarety a hned mu tykal. Často jsem si říkala, že míří k někomu z organizátorů, pracovníkům Naděje nebo muzikantům. Ale vždycky se trefil a cigareta ani tykání nikdy neurazili. Ba naopak. Sblížilo nás to.

A tak jsme slyšeli příběh muže, kterého do dluhů zatáhl brácha. Vyprávění fešáka v letech, co dělal roky na dráze a k tomu měl drážní byt, ale kvůli reorganizaci o byt i práci přišel, a tak se ocitl na ulici. Příběh muže, kterého soudkyně údajně chybně zbavila svéprávnosti, a proto nemůže být zaměstnaný. Jiný naletěl na půjčky a karty.  Potkali jsme taky mladou ženu, která stála s vytřeštěnýma očima opodál, ruce vražené do kapes a hlavu schovanou pod kapucou. „Vy taky spíte venku?” ptala jsem se jí opatrně a doufala, že je tu jen jako host. „Já jsem přijela do Prahy včera,” řekla tiše. A pak vyprávěla, jak nemohla v noci spát, jaká strašná zima jí byla, jak se nemohla dočkat rána a noc strávila vestoje podupáváním. „A co se stalo?” ptala jsem se. Prý špatná parta, průšvihy, tak před tím vším utekla sem. Vypadala úplně zrtracená, tak jsme jí vzali dovnitř do centra Naděje a ukázali jí, jak může začít. Když se tu zaregistruje, dostane denně jedno studené jídlo, v zimě teplý nápoj, nějaké ošacení, může se tu umýt a pomohou jí najít práci. Třeba ji tu příště už nenajdeme.

Slušně vychovaní bezdomovci

Setkání s lidmi z ulice člověka probere. Rychle padají předsudky. Jednomu chlapíkovi Roman takhle nabízel cigaretu, on hezky poděkoval a strčil si ji do kapsy. Když jsem se ptala, jestli si ji schovává na později, řekl: „To ne, já si to zapálím až venku, abych tady lidem nekouřil pod nos. Tak mě to naučila maminka.” Jen jsem polkla – byli jsme přeci venku pod mostem a skoro všichni už odešli. On ale odešel s cigaretou za hrazení a teprve tam stranou ode všech si zapálil. Tolik slušnosti nemívají mnozí manažeři. Tenhle pán by rád pracoval, ale nedaří se mu sehnat práci. Chybí mu vesnice, rád by pracoval u někoho na zahradě, dělá rád rukama. Byl v ubytovně, ale bylo to strašně drahé a neměl si tam ani kam dát věci, tak si je musel vždycky hodit na podlahu, což mu přišlo nevhodné.

Jak si v zimě dobít své životní baterie?
Stáhni si z Jíme Jinak jídelníček pro regeneraci ledvin!
Stáhnout 100% ZDARMA

Potkali jsme taky s vousatým Robertem, který vypadal jako pohádkový dědeček a byl neskutečně chytrý a vzdělaný. Bavili jsme se s ním o různých zemích a městech po celém světě. Asi tam všude opravdu byl. Pak nám nadšeně ukázal knížku v maďarštině, kterou našel na Hlaváku. Chtěl vědět, o čem je, tak si ji sehnal v bazaru v češtině a nechal si ji zaslat. “A kam ti to pošlou, když spíš venku?” ptala jsem se nechápavě. “No sem, do Naděje.” Strašně se těšil, že si bude obě knížky číst zároveň a naučí se tak pořádně maďarsky. Už teď znal spoustu cizích slov a nadšeně nám je dával do souvislostí – jak se řekne ‘dítě’ maďarsky a jak finsky a jak to a to říkají v Indii, jak to spolu souvisí. Přišel nám jako profesionální bavič. Když jsme ho pak náhodou potkali v tramvaji na cestě z akce, měli jsme až na Anděl o čem povídat. Z Roberta by byl skvělý učitel. Loučili jsme se s ním jako se starým dobrým známým.

Seznámili jsme se s mužem, který přijel z Hamburku s krosnou na zádech a plecháčkem u pasu. Roman mu nabízel cigaretu a já ho chtěla brzdit. Dotyčný hned taky řekl, že má svoje a nevzal si. Ale Roman ho odhadl dobře. Ten muž je na ulici už od roku 1982. Vyhovuje mu to. Nechápe tuhle dobu ani tuhle společnost, neumí v tom žít. Na ulici je mu lépe. Život je tam sice drsný, ale má jasná a srozumitelná pravidla. Tomu on dává přednost. Co s ním bude, až bude hodně starý? Bude až do smrti spát venku?

V tom mrazivém počasí se mísily různé příběhy. Někdy těžko uvěřitelné, někdy trochu naivní a někdy až bolestivě reálné. Jak snadno padne do pasti někdo, kdo nemá dobré zázemí nebo je finančně negramotný… Kdo z nás může jistojistě říct, že na ulici by nikdy neskončil? Mnozí si asi myslíme, že tohle se nás netýká a tohle se nám nemůže stát. Určitě si to mysleli i mnozí klienti Naděje…

Bunda co 3 měsíce

Byli jsme se podívat uvnitř centra a pročítali si jejich morální kodex a pravidla pro klienty. Zaujal nás krom jiného rozpis fasování oblečení. Zejména řádek, že jednou za 3 měsíce mají nárok na další bundu. “Takhle často já novou bundu nemám,” zamyslel se Roman ve své několik let staré bundě. “No ale taky se v ní neválíš po zemi každou noc, ” došlo mi v vzápětí, když jsem strčila ruce do své oblíbené velmi staré bundy. No nechtějte vědět, jak často dostávají spodní prádlo…

Příběhy s dobrý koncem

Pracovníci Naděje mají můj hluboký obdiv za to, jakou mají svatou trpělivost a jak se s respektem a lidským přístupem o lidi bez domova starají. Je to většinou boj s větrnými mlýny – lidem závislých na alkoholu a drogách mohou jen stěží pomoci najít práci a dostat je z ulice. A takových je tu, bohužel, hodně. I velmi mladých.

O to větší radost pak mají z klientů jako je Míra Kanči, kterému dal Tomáš Klus před dvěma lety na ulici šanci a on se z toho všeho vyhrabal. Dneska hraje a zpívá, má práci, přítelkyni a má kde spát. Jeho vystoupení bylo krásné i dojemné. V slzách děkoval své šéfové, že mu dala práci, Tomášovi a jeho ženě, že mu dali příležitost a kytaru, ženským z Naděje, že s ním měly trpělivost a všem dával dárečky, co jim nachystal. Občas se díky podpoře ostatních někdo z ulice přece jen dostane zpátky.

Moderní chudoba

Když se řekne bezdomovec, máme určitou představu, jak takový člověk asi vypadá. Ačkoliv jsem v Praze žila a bezdomovce potkávala denně, zarazila mě dnešní podoba chudoby. Tahle moderní vypadá jinak, než jsme zvyklí. Spousta bezdomovců tady měla evidentní nadváhu. Ale není to tím, že by jedli příliš dobře. Naopak. Jedí to nejhorší zpracované jídlo, co se dá sehnat – bagety, sušenky, chipsy, limonády a energetické nápoje. Levné kalorie plné cukru a tuku. A skoro každý má mobil. To není o tom, že by měli na luxus – je to prostě realita roku 2025. Telefon je dnes základní věc k přežití: jak jinak se domluvit na práci ve firmě, jak kontaktovat sociálku, jak zůstat v kontaktu s rodinou? A Robert si pomocí mobilu objednal knížku a hledá si slovíčka v knížce přes překladač. Možná mají tihle lidé bez domova dokonce společnou Whatsappovou skupinu. To se musíme příště zeptat.

Klusovi jsou hrdinové

Obrovský díky a respekt patří Tamaře a Tomášovi Klusovým. To, jakým způsobem podpořili lidi bez domova, bylo skutečně jedinečné. Nejen že přijeli a zahráli, ale povídali si s nimi, zpívali s nimi, nikoho neodmítali a dokonce s nimi strávili noc venku v mrazu a nepohodlí. Vytvořili jim alespoň na chvíli pocit výjimečnosti. Tomáš krásně mluvil o tom, co je vlastně normální. Kája si ho po akci ulovila na fotku. Všichni jsme si s ním měli možnost popovídat. Lidé s domovem i bez něj. Jeho pocity z téhle velmi speciální noci vypráví  ve svém videu. Odvahu přespat venku s bezdomovci mělo kromě Klusových jen pár dalších lidí a asi 10 “domácích”, celkem tedy asi 20 lidí. Pro Tomáše prý jedna z klíčových nocí v životě, která mu zásadně změnila pohled na život.

Nám stačilo strávit těch několik hodin pod mostem U Bulhara. Poslechli jsme si koncert, popovídali s pracovníky Naděje i jejich klienty a zazpívali si s nimi u kytary pár písniček, když už oficiální program skončil. Odešli jsme, až když se centrum zavíralo a bylo potřeba opustit i venkovní prostor. Všem už byla pěkná zima, mě ve sněhulích a všech těch vrstvách bylo dobře, ale na nocování bych potřebovala ani tak ne odvahu jako spíš spacák do mínus padesáti.

V zimě je to nejhorší

Málokdo z nás si umí představit, že by strávil v zimě noc venku a ještě v parku u Hlavního nádraží. Zima je pro lidi bez domova nejtěžší období. Díky projektu “Darujte nohy v teple” můžete ivy přispět na teplé oblečení a boty, které sociální pracovníci předají přímo v terénu těm nejpotřebnějším. Darováním pouhých 150 Kč můžeme zařídit jednu noc v azylovém domě pro jednoho člověka. Sbírka je otevřená ještě 55 dní a zatím přispělo sotva 200 lidí. Přijde nám to velmi málo, takže jsme se rozhodli akci podpořit zásadním způsobem a přidat na konto pár desítek tisíc. Sice už máme své pravidelné projekty, které podporujeme, ale tenhle jsme nemohli nechat být bez povšimnutí. Jaký jiný dárek na Vánoce potěší víc, než když se máte v zimě kde ohřát a jinak byste spali venku? Jestli můžete postrádat stovku nebo dvě, tak jim taky něco pošlete.

Noc, na kterou nezapomeneme

Když jsme vyprovázeli Klusovi a partu místních směrem k plácku na přespání, uvědomili jsme si, že i mezi bezdomovci jsou určité “kasty”. Jsou tam vyloženě smažky, podivné partičky, žebráci i tihle lidé bez domova. Je tu boj o lavičky a pak kumšt se na lavičku se železným opěradlem uložit tak, abyste se tak nějak vyspali. Tamara a Tomáš s sebou měli spacák a pivo, na noční mejdan koupili tři tašky jídla a pití pro všechny. Bez rumu by to prý do rána zimou nevydrželi. Moje rodinka kolem jedenácté už notně podupávala zimou, všichni pěkně prokřehlí. Holky by zůstaly, ale na to jsme nebyli vybavení. Rozloučili jsme se a jeli domů do tepla. Vděčnější než jindy, že máme kde spát.

Celou cestu jsme si povídali o tom, co by se muselo stát, abychom skončili na ulici, jaké máme jiné možnosti a jak můžeme přispět k tomu, aby se takové věci nestávaly. Tahle akce nás hluboce zasáhla a příští rok vyrážíme určitě znovu. Nestihli jsme totiž setkání s mladými lidmi bez domova, kteří byli na besedě ve vedlejším centru Naděje pro mladistvé. A myslím, že je důležité, aby tohle holky viděly na vlastní oči a slyšely jejich příběhy.

Krásný Advent a nohy v teple nejen vám,

Eva