Jedeme k moři – balení do Chorvatska (1.díl)

Základ je jasný

Jako první jsem si dala na stranu všechna zásadní ochucovadla, která bych těžko sháněla. V krabici přistálo miso, sojovka, ume ocet, jablečný ocet. Mám svojí osvědčenou kápezetku, kterou beru pokud možno všude, takže jsem doplnila ještě kuzu a umebošky. Tady nebylo nad čím dumat a byla to celkem malá krabička. Byla jsem spokojená, jak jsem skromná.

Nějak se to nabaluje

Už vím, že v Chorvatsku snadno seženu nějaké to obilí a luštěniny, stejně jako zeleninu a ovoce. Pokud tedy nebudeme zase někde mimo civilizaci jako vloni, kde jediná luštěnina na celém poloostrově byla poslední plechovka cizrny. Takže si s sebou vezmu jen takové věci na zpestření, které by nemusely být k sehnání a které případně nutričně doplní bílou rýži a kukuřičnou krupici, které tam seženu úplně všude. Do tašky jsem naházela malé sáčky s quinoou, amarantem, lněné, slunečnicové, dýňové, konopné a sezamové semínko. Byla jsem celkem spokojená se svou potravinovou úsporností a nadhledem zkušené kuchařky. Do momentu než přijel kurýr s nákupem. Vybalovala jsem právě došlé krabice a převalovala v ruce každý jeden pytel (kupuji většinou 3 až 5 kg balení), že bych si trochu odsypala toho a trochu tamtoho…A tak postupně v tašce přistály dva druhy kuskusu, další druh quinoi, něco rýže, něco kernotta, dva druhy čočky, fazole,… Samozřejmě jsem už předtím ze špajzu vybrala různé menší zbytky obilí a luštěnin, co se tak akorát hodilo je bez přesýpání vzít s sebou. Najednou z toho byla pěkná hromada. Vyfotila jsem si ji (viz foto vlevo) a poslala Evě (kterou znáte pod přezdívkou Ajka), která pojede s námi. “Tak to toho není zas tak moc,” napsala obratem, když jsem jí poslala fotku s poznámkou, že jsem to asi přehnala. Roman byl opačného názoru: “To chceš všechno táhnout s sebou!?” “To je tak půlka,” odpověděla jsem opatrně.”V lednici je ještě zelenina, tofu, tempeh, seitan, natto a svačina na cestu, které chci vzít s sebou. “No tak to asi budeme ten box potřebovat,” pravil můj muž ne zrovna nadšeně a já propadla pocitu, že jsem to přeci jen přehnala. Vrátila jsem do špajzu pár balíčků a přemýšlela, kolik toho asi může být v té lednici.

Kuchyňská výbava

Když už jsem měla v krabici nůž a v tašce prkýnko a škrabku, došlo mi, že budeme dvě a že jedno prkýnko a jeden nůž nebudou stačit. Dala jsem na dno tašky dvě prkýnka a říkala si, že se Roman bude divit, až ji zvedne. S láskou jsem lupla okem po svém polévkovém smaltovaném hrnci. To by asi neprošlo, tahat s sebou ještě hrnce, pomyslela jsem si. Ale myšlenka na vlastní smaltované hrnce a pohodlné vaření v nich mi nedala spát. Tolikrát už jsem na cestách lamentovala nad šílenými hrnci v apartmánech. Všechno tenký nerez, křivá dna, obilí spálené, člověk od toho nemůže na krok, natož na pláž…

Druhý den jsem vyházela pár balíčků obilí, dala na dno hrnec a obilí do něj. Bezva! Že mě to nenapadlo dřív! Nejdřív jsem zabalila menší hrnec na polévku, do večera jsem stejným způsobem zabalila i velký na zeleninu nebo obilí. Rozhlížela jsem se po kuchyni. Padlo mi oko na papiňák (jak se nám hodil s Helčou na první společné dovolené!), na pánvičku (ty jsou v apartmánech taky na nic), pak jsem se rozhodla jít radši spát.

S hrůzou jsem si uvědomila, že už dva dny balím jídlo, ale vůbec ne oblečení a případnou výbavu k moři. Překvapilo mě, jak rychle jsem sobě i dětem sbalila oblečení a boty. Hotovo, můžu jít spát.

Vejdeme se?

Ráno moudřejší večera. Uvidíme, zda se vejdeme do auta, až nabalím svačiny a termosky s jídlem na cestu. Vyrážíme ráno a je mi jasné, že dojedeme pozdě večer. Potřebujeme tedy s sebou svačinu, oběd i večeři. To bude přinejmenším další jedna velká taška. Kdyžtak budu vyhazovat sáčky s obilím, kdyby se kufr s oblečením a taška se svačinou nevešely.