Káva, já a ostatní svět

Nic na světě není černobílé

Káva je pro většinu lidí třaskavé téma a je jen málo těch, kterým je zcela lhostejné. Většinou se jedná o zaryté kávomily a obhájce tohoto voňavého tmavého moku nebo naopak o ty, kteří pro kávu nemají hezkého slova. Poslední dva týdny mě káva navštěvuje v různých podobách s větší frekvencí, než dosud a to je pro mě znamení, že je to stále mé nedořešené téma.

Zprvu jsem si myslela, že postačí, když v kostce shrnu svou životní cestu s kávou, ale čím více o tom přemýšlím, tím více jsem si jistá, že o úroveň výš se skrývá ještě zcela jiné poselství, mnohem důležitější, než jen to, zda je káva zdravá či není. A že toto poselství je aplikovatelné na jakoukoliv oblast lidského života, pokud připustíme, že to tak je. A já za sebe cítím, že to tak je, pro mě určitě. Jsme totiž mistři “jedné pravdy”, univerzální, pro všechny. Dělení na špatné a dobré se stalo naší mantrou. A samozřejmě, ta správná pravda je ta naše, jak jinak. To, že každý jsme originál, a to jak duchem, tak tělem, úrovní vědomí a ještě dál, nahlížením na svět, to jaksi zapomínáme. Jsem zastáncem teorie, že téměř každý problém má více jak jedno řešení, a že nic na světě není černobílé. Jistě, asi se shodneme, že jsou věci mezi nebem a zemí, které jsou většinovou společností odsouzeníhodné, i když pokud bychom se pustili trochu více do filozofování, kdo ví, čeho bychom se dobrali. Ale pro zjednodušení řekněme, že existují věci, které jsou špatné. Domnívám se ale, že káva do tohoto šuplíčku nepatří.

Káva jako rituál

Já sama jsem celoživotním kávomilem, káva mě provází od chvíle, kdy jsem se učila na maturitu, takže více, než 30 let. Tenkrát to byla poctivá Jihlavanka, do obrovského hrnku nasypaná, horkou vodou spařená, bez cukru a mléka. Většinu aktivního života, stráveného ve výkonovém prostředí nadnárodních společností, to pak bylo více či méně kvalitní espresso, vždy bez cukru, zato s mlékem. No, a pak posledních pár let přibyl ještě ranní rituál zvaný Spolana Neratovice, rozumějte granulovaná káva do malinkatého hrníčku s kapkou mléka, na lačno! Jo, a odpolední letní speciál, provozovaný pouze ve vybraných podnicích, zaručujících značkový tonic, tedy Espresso – tonic, netřepat, nemíchat.

Byly dokonce doby, kdy jsem na každého, kdo nebyl konzumentem kávy, jako já, pohlížela se značným despektem. Při vyslovování otázky “Ty nepiješ kafe?” jsem významně kroutila očima, aby bylo na první pohled jasné, co si o tom myslím. První zlom nastal, když kávu přestal pít můj hlavní parťák, tedy můj muž, a nahradil ho pilulkami Guarany. Taková zrada! A o to nepochopitelnější, že obchoduje převážně s italskými společnostmi, kde dobrá káva je povinnost každého řádného občana. Tsss… No, nějak jsem to postupem let přestala řešit, jeho chyba.

Když jsem před několika lety, snad definitivně, opustila korporát, převzala odpovědnost za svůj život a vydala se na vědomou cestu, začala jsem mimo jiné zjišťovat, že káva pro mě vždy byla, je a bude rituální záležitost. O kofein šlo jen zřídkakdy. Dříve to možné nebylo, ale dnes, cítím-li únavu a je-li to jen trochu možné, zavřu na 15 minut oči a probudím se zcela osvěžená, schopna pokračovat v práci. Kávu mám na chuť, prostě mi chutná a patří k určitým denním úsekům nebo konkrétním událostem. Jednoznačně startuje den a pak je většinou spojená s posezením s kamarádkou nebo někým jiným. A jsou dny, kdy si na ní během dne ani nevzpomenu, říká se jim dny “nevím, kde mi hlava stojí”.

Noční můra s nejasným koncem

Posledních pár týdnů však Vesmír značně přitvrdil a mé tělo se začalo pomalu, ale jistě hroutit, jak domeček z karet, ačkoli na jídle se neodbývám a vařím relativně zdravě, nekouřím, jen ten alkohol tam trochu je, a myslela jsem si, že i svým strachům už většinou rozumím a umím s nimi pracovat. Prostě a jednoduše, domnívala jsem se, že jsem celkem v pohodě. Vesmír si to nemyslel a poslal mi takovou únavu, jakou jsem dosud nezažila a doufám, že už snad nikdy nezažiju. Ano, opět, dějí se věci mezi nebem a zemí, energie zesilují tak, že někteří lidé vůbec nevědí, co se s nimi děje, jsou-li citlivější. Ale já cítila, že jen tím to nebude. Byla jsem tak unavená, že ráno už jsem vstávala z postele se zíváním a po dvou hodinách si musela jít znovu lehnout, protože jsem nebyla schopna rutinních denních činností. A tak se to opakovalo několikrát za den, vždy jsem upadla do hlubokého spánku. Byla to noční můra s nejasným koncem. Nakonec mě napadlo, že by to mohla být ta moje káva. Někde jsem slyšela, že pokud vysadíme kávu, začnou se dít věci. Neměla jsem co ztratit. A protože vzdát se kávové chuti jsem nebyla připravená, zakoupila jsem kávu bez kofeinu. Co si myslím o kávě bez kofeinu je zcela jiné téma a sem nepatří.

Můj vztah s kávou

A opravdu, začaly se dít věci. A to okamžitě. Zhruba po týdnu bez kofeinu únava zcela ustoupila a i odpolední šlofík je teď spíše výjimkou, a to ještě ne proto, že bych to nutně potřebovala, ale protože mi tato tradice tak nějak přirostla k srdci, malé odpolední snění. Vím, že káva pravděpodobně navždy zůstane součástí této mé inkarnace a bude pro mě i nadále synonymem pohody, a že mi vždy bude chutnat a budu se na ni těšit. Co bude jiné? Můj vztah s ní. Skrze pochopení fungování vlastního těla a mysli budu vědomě řídit, co se po jejím požití bude nebo nebude dít. Vlastně už to tak je, káva se do mého života vrátila, ale jedním, dvěma šálky týdně, nikoliv denně. A dokonce věřím, že i to, v jakém rozpoložení a s jakým záměrem kávu pijeme, má vliv na to, co bude následovat. Piji-li kávu mezi jedním a druhým stresujícím jednáním a očekávám, že mi pomůže to celé vydržet, má jinou hodnotu než káva vypitá s kamarádkou na letní zahrádce u příjemného klábosení. A tak to bude pravděpodobně i s cigaretou a alkoholem, ale to už jsme o kousek dál.