Malá zkouška soběstačnosti

Vyspala jsem se do růžova. Mám spoustu práce a velké plány, ale ráno si udělám klidné a pomalé. Jsem totiž sama doma. A poučena léty už se nesnažím tyto vzácné chvilky mrhat na úklid dětských pokojíčků, na výměnu dětského oblečení a hraček. Z toho už jsme vyrostly. Já i naše holky. Takže mám úplně jiný seznam úkolů než před pár lety. I když není o moc kratší. Je plný toho, co by bylo potřeba udělat a teď už taky toho, co bych chtěla udělat. Zase to všechno nestihnu, s tím už počítám. Ale mám své priority a na ty se těším, že udělám, i kdyby nevím co.

Nejde elektrika

Začíná to dobře. Vstala jsem brzy, vyřídila pár důležitých hovorů, zalila u toho kytky na terase, potom dala vařit polévku, do konvice vodu na čaj a meltu. Chci poslat jednu platbu a jdu pro mobil. Nedobil se, nezastrčila jsem ho večer pořádně, tak ho nechám v síti a jdu si zacvičit. V tom momentě zjistím, že nejde elektrika. Nerozsvítila se mi totiž obrazovka, kde jsem si chtěla přehrát video cvičení z Klubu. Automaticky sáhnu po vypínači, ale ani světlo v obýváku nesvítí. Koukám na troubu a ledničku – všechno má tmavé displaye. Co je? Že bych zase prošvihla odstávku elektriky? Nesleduju nástěnku, a pak se vždycky divím… Než ale vyvodím nějaký závěr, jdu se podívat na pojistky. Všechno vypadá normálně. Mám mobil téměř vybitý, tak zavolám Romanovi do kempu kamsi na Moravu, jestli netuší, co se děje. Dost ho to zaskočilo, ale o ničem neví. Abych neplýtvala baterii na mobilu, zkusí zavolat na distributora a zjistit, co se děje. Volá zpátky, že se nedá nikam dovolat, nikde nemůže nic najít. A že zavolá firmě, která u nás zrovna včera byla doladit nějaké věci kolem fotovoltaiky. Že by se něco rozbilo? Tak proto se zarazil. Snad to nebude nic vážného.

🌞 TIP: Sada na letní hubnutí - stáhni si hned teď ZDARMA.

Hlady neumřu, ale voda neteče

Akorát přijíždí soused, tak se ho běžím zeptat: “Jde ti elektrika?” “Nikomu nejde, je nějaký obrovský výpadek, hotový black out, možná to bude trvat i pár dní. Nejde to ani v Sázavě, teď jsem tam byl, všechno zavřené, tak čtu zprávy a nejde to v Praze, celé Střední Čechy jsou bez proudu.” “Ahaaa,” podivím se a honem přemýšlím, jestli mi to vadí. Některé plánované úkoly bez elektriky nezvládnu, ale to je možná dobře, budu mít víc času pro sebe na “nelektrické aktivity”. Usměju se, jak je to hezky zařízené. Venku je světlo, teplo je taky. Akorát voda mi nepoteče, když nejde elektrika. Mám plyn, takže jídlo si uvařím. Na pití mám zatím čaj a meltu, které se právě dovařily. Hlady nepomřu, mám tu velké zásoby obilí, luštěnin, zelenina v lednici, něco na zahradě a na políčku, leccos naložené, nasušené či jinak uskladněné ve sklepě. Jen ta pitná voda a voda na vaření, ta mi bude za chvíli chybět. V bazénu je naštěstí čerstvě napuštěná voda, takže čím spláchnout záchod bude a na umytí by to taky šlo použít. Po převaření by se dala i pít, prohnala bych jí filtrem…no lepší bude nedaleká studánka. Sousedi sice dost blízko vypouští splašky, ale když jsme to onehdy dávali testovat, byla dobrá. A ve špajzu je meloun! Na zahradě a na poli rybíz, angrešt, josta, moruše…budu mít vodu z ovoce, když bude nejhůř.

Mám plán a jsem naprosto v klidu

“Mně to vlastně nevadí, akorát nebudu mít vodu,” řekla jsem po několikavteřinové myšlenkové smršti nakonec nahlas sousedovi. “Mám generátor, kdyby bylo potřeba zapnout čerpadlo,” prohlásí a mně dojde: “To já mám vlastně taky, akorát to neumím používat,” “Tak když bude potřeba, tak to zapojíme,” nabídne se a mně to přijde velmi dobrodružné a už se začínám těšit. Já a soused, dva dobrodruzi na opuštěném kopečku. Budeme bojovat o přežití. Já mám zásoby a on umí zapojit generátor. Pohoda. V duchu už se vidím, jak tahám v kanystrech na kolečku domů vodu od studánky a přemýšlím kolik dní mi to bude připadat zábavné.

Jak to, že nemáme elektriku?

V tom se soused podívá nahoru na střechu a diví se: “A jak to, že nemáš elektriku, když máte soláry?”  “To kdybych věděla,” povzdechnu a vzpomenu si, že jediné, čemu jsem z včerejšího rozhovoru Romana s těmi pány rozuměla bylo, že distributor elektřiny je schopen vypnout to domácnosti na dálku.

Roman nevolá, tak si dám na stůl na terase polévku. Budu jí jíst z hrnce, musím šetřit nádobím, když nemám vodu. V tom se Roman ozve. Následuje kolečko, kdy mě Roman honí od pojistek v domě dolů na konec zahrady k antoníčku zkontrolovat hlavní jistič, pak do garáže k blikajícím krabicím. Nejdřív hledám klíč od garáže (elektrické ovládání vrat je mimo provoz, naštěstí máme ještě boční vchod s klikou), pak klíče od dolní branky. Proč máme tolik klíčů? Proč se s léty smazaly nápisy? Musíme v tom udělat pořádek!

Střídavě pak zkouším něco zapnout a něco vypnout, běhám nahoru a dolů. No tak cvičení si můžu odškrtnout ze seznamu, už mám v nohách asi 3 km. Nedaří se nám to rozchodit a mně ubývá baterie v mobilu. Roman shání pána z firmy. Já volám mezitím Markétce, se kterou jsem se měla potkat v neděli v Praze, že nemám proud a že se mi za chvíli vybije mobil, tak aby neměla starost a prostě v neděli dorazila domů, když to půjde a bude fungovat MHD. Jinak ať zůstane u přítele, dokud se věci nevrátí do normálu. V jejich regionu elektrika jde, ale už o tom oba ví a hned mi hlásí, jak lidé uvízli v metru, ve výtazích apod. Fuj, to je představa! To bych nechtěla zažít! Takovou zkušenost nepotřebuju, proletí mi hlavou, ale vzápětí si vzpomenu, že tohle jsem si říkala o mnoha situacích ve svém životě a nakonec jsem musela uznat, že ty situace potřeba byly. No možná, někdo potřebuje zažít tuhle nepříjemnost. Chudáci lidi, jak bych jim mohla pomoci? Posílá v duchu lásku a pevné nervy, trošku zahoponoponuju, aby byli rychle z těch výtahů a metra venku, a už volá Roman. Dává mi číslo na pána z firmy, že to bude rychlejší než mi všechno tlumočit. Baterka vydrží přesně tak dlouho, než mě pán pohoní mezi garáží, antoníčkem a pojistkami a úspěšně spolu rozchodíme fotovoltaiku. “Svítí!! zahlásím nadšeně do telefonu, když se v garáží rozsvítí zářivka. Ještě zkontroluju, že se svítí v domě a potvrdím, že u mě dobrý. Pán mě ještě varuje, ať raději nepouštím zároveň víc spotřebičů, třeba rychlovarnou konvici a sporák. Konvici nemáme a sporák je na plyn, pomyslím si, ale nevysvětluju. Spíš hrozí, že zapnu myčku, pračku a sušičku na ovoce. Pán spokojeně zavěsí a mobil zkolabuje.

S proudem jako bez proudu

Strčím ho do zásuvky, zavolám Romanovi a Markétce, že už mám zdroj a jdu ven. Jsem splavená. Dávám si na terase polévku přímo z hrnce a přehodnocuji svoje plány na dnešek. Celé dopoledne je v tahu, je čas oběda. Naštěstí je vedro a polévka na terase nevystydla. Tak si ji teď v klidu vychutnám. Ještěže od té doby, co jíme jinak, nemívám vlčí hlad, když se včas nenajím. Sice už bych jedla, ale hlady neumírám. Pochutnávám si na sluncem přihřívané miso polévce a přemýšlím, co s načatým pátkem.

Dobře, ke studánce nemusím, sprchu si můžu dát teplou a nemusím nosit na záchod vodu z bazénu. Uvařit si můžu normálně a nemusím mít k pití meloun a bobule ze zahrady. Přistihnu se, že jsem skoro zklamaná, že se to vyřešilo tak snadno, že dobrodružství se nekoná. Rychle si ale uvědomím, že se mi to mluví, když mám proud a že sousedi možná mají problém. Hodím do naší vesnické facebookové skupiny, že kdo potřebuje nabít mobil, tak může u nás. Jestli si to ale přečtou, když nemají elektriku, to nevím. Večer je obejdu, teď je stejně většina lidí v práci.

Dojím polévku, dopromyslím dnešní program a rozhodnu se, že si ten den užiju víc jako by ta elektřina nešla. Pro všechny případy napustím dva velké hrnce vodou, umyju meloun od bahna, dám si rychlou sprchu a jdu na pole. Mám potřebu víc opečovat to, co by mi v případě nouze pomohlo přežít. Popadnu konve a zaliju, co se dá, dešťovkou ze sudů. Raduju se z maličkých cuketek a nových pidi ředkviček, co se teprve klubou. Otrhám muchovník, na který se mi vrhají kosáci. Nadšeně uzobnu pár dozralých angreštů a několik kuliček josty. Léto je úžasné! Tolik darů přírody. Rybízu je hromada, už abych zase udělala koláč. Posbírám popadané moruše a jsem v podstatě po obědě. Zkontroluju skleník. Natrhám si kopr na sušení. Jak dlouho bych si s tím vystačila?

Vůbec se mi nechce domů k původním plánům. Chce se mi být venku a bez elektřiny. A tak ještě vypleju záhony, zaseju semínka, zalívám a stříhám bylinky na sušení. Venku je vedro, takže skočím do bazénu. Chodím kolem dokola v našem malém kulatém bazénu a síťkou lovím nečistoty z hladiny. Vydrží mi to velmi dlouho. Je to dokonalá meditace. Nemám v hlavě nic, jen sleduju hladinu a mušky, jak se chytají do síťky. Zachráním čmeláka, který tu přistál.

Pak si vezmu nedočtenou knihu a s melounem na klíně si vlezu do proutěného křesla, které jsme pořídili v době, kdy jsem prohlásila, že jsem dáma v letech a musím už konečně zpomalit. A že tu budu na terase odpočívat. Nejvíc tu sedá naše kočka, pak Markétka s kytarou a jednou za čas si tu dáme s Romanem meltu nebo čaj. Ale křesílko si žádá mnohem víc mého času. A tak se do něj zavrtám a začtu se. Užívám si bzučení ze záhonů kolem mě. Levandule je plná včel a čmeláků. Na střeše a keřích zpívají ptáčci. Uvíznu pohledem na motýlím keři. To snad je otakárek fenyklový! Nedá mi to a vyfotím si ho. Je to on, dnes už vzácný motýl.

Je po všem

Jde kolem soused, tak mu hlásím, že už mi jede elektrika na sluníčko a jestli nepotřebuje něco dobít, že může u mě. “Už to spravili, už to jde všem,” směje se a já se divím, že se ta velká krize vyřešila tak rychle. “Asi nějaký test,” prohlásí soused a já to raději ani nekomentuji. Dočetla jsem knížku, vyprala a pověsila jednu várku prádla. Udělala dlouho odkládaný rituál a prošla materiály z posledního semináře, na kterém jsem byla. Jupíí, mám úplně blažený pocit.

V osm jsem byla v posteli a bylo mi krásně. Jak dlouho bych si tu vystačila sama? Jak dlouho by mi vydržely zásoby a síla nosit vodu ze studánky? Jak moc jsme doopravdy soběstační? Pár dnů bychom to určitě zvládli. Dlouhodobě? Kdo ví. Tohle byla jen taková opravdu malá zkouška soběstačnosti. Jen taková teoretická. Mám ale stejně radost, že i několikadenní výpadek proudu vlastně není pro nás žádná velká hrozba. A mít vlastní zdroj taky není od věci.  A tak se z toho raduju a odškrtávám si dlouho odkládané úkoly. Seznam se kupodivu docela ztenčil. Udělala jsem spoustu věcí, které jsem udělat chtěla! Zítra vyřídím ty věci, které udělat musím. Tam už bude potřeba počítač a elektřina.

To byl ale krásný pátek! A jak to probíhalo u vás?

Eva