Stěžovat si či nestěžovat?

Neničme si mozky

Tak jednak nám vyjadřování negativity v konečném důsledku zas tolik neuleví, protože se zaměřujeme jen na to, co nás štve, i když objektivně je to třeba jen zrnko v moři z toho, co se nám jinak celkem daří. Navíc ještě otráví ty, kteří nás musí poslouchat. Neustálé stěžování si ničí náladu nám i našim přátelům a kolegům a může být také škodlivé pro náš mozek a zdraví. A to prosím pěkně není z mé hlavy.
Vědci, kteří zkoumají mozek (nevíte, někdo jak se jim říká?) vysvětlují, jak stěžování si mění náš mozek k horšímu. Vysvětlují to na spojení synapsí v mozku. Já tomu jako úplně nerozumím, ale tak nějak selským rozumem chápu, že jsme-li soustavně negativně naladění, může nám hrozit, že negativita postupně pohltí celou naši osobnost. A kdo by tohle upřímně chtěl?
A pozor, samozřejmě to funguje i opačně – můžeme tedy budovat i pozitivní vazby. Ta volba je vždycky na nás.

Nestěžovací náramek

Ale abych se vrátila k sobě a k nadpisu článku.
Je to asi rok, co moje ségra básnila o knížce “Svět bez stížnosti” a protože s tím byla tak neodbytná, jak umí jen ona ;-), musela jsem si ji též pořídit. Ke knížce se přidává fialový nestěžovací náramek, který když máte na sobě a stěžujete si, použijete sarkasmus či někoho pomlouváte, musíte jej přendat na druhou ruku a začít znovu od 1. dne. Na první pohled se to asi nezdá, ale je to fakt na palici :-)). Tak to pokračuje dál, dokud náramek neudržíte na jedné ruce bez stížnosti 21 dní, čímž se má zajistit to, že se vám vytvoří nevědomá schopnost nestěžovat si.

Mezi námi, už teď musím říct, že jsem asi tak stokrát šťastnější a to jsem se přitom po roce dostala, teď se malinko stydím, ke 3. dni :-)). Mám problém se svým oblíbeným sarkasmem, ale jako problém to vlastně neberu, spíš jako výzvu, protože už teď se těším, jak mě to zas hodí jinam. Třeba se příští rok dostanu přes desítku.
Ale proč o tom mluvím. Nejen díky téhle knížce mi docvaklo, jak si vážně “imrvére” na něco stěžujeme. Někdy mi přijde, že vytváříme problémy z ničeho, abychom získali zájem, pozornost či podporu druhých. Ale proč?
Není asi nic nového, že šťastné a spokojené lidi společnost nechce a bohužel mi přijde, že ani u nás v Čechách se to moc nenosí.

Maják na kopci

Spokojený člověk totiž nenakupuje. A hlavně se s nimi hůř manipuluje, protože šťastný lidi si (nejen) nenechávají vymývat mozek sledováním večerních zpráv. Mluví o tom, co se jim povedlo, na co se těší, chválí sebe i ostatní, když to zkrátím: jsou pro sebe i pro druhé takovým majákem na kopci.
A je jasný, že i ten největší maják může mít občas výpadek proudu, nebo na jakém principu maják vlastně funguje :-)), a lodě resp. myšlenky se pak motají v začarovaném kruhu, což je podle mě zase jen proto, aby ten maják resp. člověk mohl zářit zas o trochu víc.

A já teď fakt nevím, jestli je to naší českou náturou. Přijde mi, že tak trochu jo, protože při mých cestách v zahraničí jsem nikdy neviděla, aby si stěžovali lidi, kteří z našeho pohledu Evropana nic nemají a přesto (nebo právě proto?) se umí radovat ze života a žít. A potvrdilo mi to už tolik lidí, kteří mají zcestovalou půlku světa, takže na tom prostě musí něco být.

Vytěsňuji stěžovače

Už před lety jsem se tak nějak podvědomě rozhodla, že se již nechci stýkat s lidmi, kteří si věčně stěžují. Vysává to víc než ten nejlepší vysavač. A on to byl sice fajn pocit, že jim se ulevilo, děkovali mi za to až do nebe, což mi zvráceným způsobem mastilo ego a asi proto jsem to tolik let vůbec “neřešila”. Jenže jsem si tím hrozně ubližovala, protože jsem od nich odcházela jak spráskaný pes a hezkou chvilku mi pak trvalo hodit se zase do normálu. Stěžování i teď chvíli poslouchat zvládnu a na rovinu přiznávám, sama to občas dělám (jinak bych se stále nevracela k 1. dni “nestěžovací výzvy” :-)) ale už se cíleně nestýkám s lidmi, kteří neumí nic jiného. A pravda, v tom mezidobí, se okruh známých dost zúžil, ale to jen proto, aby se mohlo vytvořit místo pro nové.

Na závěr chci ještě říct, aby nedošlo k nějakému nepochopení, že je v pořádku cítit negativní emoce a dostat je ze sebe ven. To je zase něco trochu jiného.
Problém je podle mě v tom, že si my “homo sapiens” myslíme, že náš život je o nás. Ale co když se pleteme? Co když je o tom, kolika lidí se dotkneme a o způsobu, jakým se jich dotkneme.

S láskou

Naďa