Tři zkoušky

Nedávno jsem absolvovala jeden úžasný spirituální kurz. Bylo to opravdu dechberoucí, co vám budu povídat. Tyhle kurzy jsou zážitek na celý život. Moje účast na něm však byla třikrát (tak trochu) v ohrožení.

Příliš drahý kurz

Na tom, že seberozvojové kurzy nejsou levnou záležitostí, se asi shodneme všichni. Podotýkám však, že zcela zaslouženě!! Zrovna se nám toho však doma sešlo víc, a tak jsem na něj v době, kdy se na něj mohlo začít přihlašovat, prostě neměla. Můj egouš (=ego, to je v pohodě, já mu tak říkám, my se máme rádi) se mě snažil přesvědčit, že jsem už zaplatila x tisíc za knížky, v kterých můžu vše nastudovat, ale marně. Když jsem se nedala, přitvrdil, že bych za ty peníze měla krásný víkendový wellness pobyt se svým mužem. Mezi námi – je dobrej, co? Frajer, ví, kde jsou mé citlivé stránky. Nakonec jsme však uzavřeli dohodu. Já mu řekla, že mu děkuju za péči, ale taky že přesně vím, proč se mu tam nechce. Naše ega totiž na kurzech tohoto typu dostávají na „sedací část těla“, nebo jak to říct slušně . A tak jsme nakonec udělali dohodu, na kterou nemohl říct ani „fň“. A i kdyby říkal, tak měl smůlu, protože moji duši to tam táhlo. A dušičky – ty mají vždy přednost.

 A tak jsem, abych to nezakecala, poprosila Vesmír o přesnou částku, abych se na kurz stihla zapsat. Zájem o kurz byl obrovský, tak se můj egoušek trochu uklidnil, protože měl za to, že i když se ke mně ty peníze dostanou, nebude už volné místo. Jenomže přitom zapomněl na jedno moudro od pana Coelha, a to, že když si něco opravdu přejeme, celý Vesmír se spojí, aby naše přání uskutečnil. Tak nějak, že?
A tak jsem to pustila a zůstala úplně v klidu

V té době jsem nečekala žádnou finanční injekci, narozeniny jsem měla daleko, a i tak jsem k nim nikdy nedostala tak velkou částku.
A pak přišel den D. Jela jsem s dětmi za mamkou, zašli jsme si na oběd, pak jsme se procházeli po městě a bylo to moc prima, nakonec jsme skončili v obchoďáku. Já a obchoďáky nejdou moc dohromady, tak jsem jen letěla do první prodejny, koupila, co jsem potřebovala a už už jsem plánovala rychlý úprk. Zatímco jsem byla v obchodě, odskočila si někam s dětmi i moje mamka. A to, prosím pěkně, do bankomatu. Asi už tušíte, kam tím směřuji, tak to zkrátím. Když jsem se vrátila ze svého rychlo-kupu, podává mi mamka přesnou částku, o kterou jsem asi před týdnem žádala Vesmír. Zatímco se má duše radovala, egouš prohlásil jen něco ve stylu: „Achjo, tak tam fakt musím“. A bylo. Ještě ten večer jsem se s hůsí kůží po celém těle a velkým úsměvem přihlašovala.

Druhá zkouška v podobě nemoci

Další zkouškou pro mě bylo, že mi týden před kurzem lehly děti, pak i muž. Já se statečně držela, dokud jsem dva dny před kurzem nelehla taky. Tak jsem si jen sama pro sebe říkala: „Ok, Vesmíre, máš smysl pro humor, to beru, každopádně, jestli tam mám být, tak mi prosím tě, pomoz.“ A opravdu, v den kurzu na mě nikdo skoro ani nepoznal, že jsem dva dny předtím nebyla schopná vstát z postele.

Sněhová kalamita

Poslední test, který prověřil mou důvěru, přišel v sobotu ráno, kdy jsem měla odjíždět. V noci napadl sníh, a tak když jsem ráno přišla na nádraží, pozorovala jsem jen, jak se prodlužuje zpoždění rychlíku do Prahy. To už jsem normálně vyprskla smíchy, až se za mnou lidi otáčeli a kupodivu jsem i teď zůstala úplně v klidu a v duchu opakovala potřetí tu samou větu: „Jestli tam mám být, tak mi, prosím, pomoz“. A pomohl! A tak jsem tam v pořádku dojela, milionkrát si potvrdila, že jsem tam měla být a celkově jsem si to vesmírně užila.

Samu sebe jsem vlastně i dost překvapila. Dřív bych se to určitě snažila vymyslet hlavou nebo se to aspoň pokusila za každou cenu nějak urvat. Možná bych se i nechala uchlácholit egoušem, jak jsem výjimečná a žádné takové kurzy vlastně nepotřebuji. Jenže já už na tyhle stresy a hrátky s egem nemám čas ani náladu, a tak jsem to prostě jen vyslala a pustila. Třikrát. A bylo to boží.

Nebojme se věci pustit.

S láskou

Naďa