Po 18 letech jsem vysadila kortikoidy a mám zdravou dceru (Jana, 38 let, roztroušená skleróza)

Jednou ráno jsem neviděla na pravé oko

Poprvé jsem se setkala s roztroušenou sklerózou (RS) téměř přesně před 19ti lety, tehdy mi bylo necelých 19 a já chodila na vysokou. Ráno zazvonil budík, probudím se, otevřu oči… a zjistím, že vůbec, ale vůbec nevidím na pravé oko… jen mlha. Tehdy by mě nenapadlo, že to může být něco vážnějšího. Jela jsem na oční, tam mě hned poslali do nemocnice na neurologii a už to jelo. Jedno vyšetření za druhým a pak tahle diagnóza. Nasadili mi kortikoidy v obřích dávkách. Ataka odezněla po dvou měsících a já si říkala: bezva, už je konec.

Druhá ataka roztroušené sklerózy

Rok se s rokem sešel a přesně ve stejný měsíc, o rok později – od té doby jsem neměla ráda listopad- se mi stalo totéž, ale s druhým okem. Tahle ataka byla delší, bylo mi slabo, podlamovaly se mi nohy, třásly ruce, bolelo mě celé tělo, začala jsem mít problémy se zažíváním, začala trpět na zácpy a objevily se gynekologické potíže.

Ataku takového rozměru jsem pak již naštěstí nikdy neměla, ale řada z výše zmíněných zdravotních problémů mi zůstala. Kortikoidy jsem užívala denně, někdy v menších, jindy ve větších dávkách, bolesti očního nervu mě provázely stále, občas mi vypadlo vidění, podlomily se mi nohy, brněly ruce.

Narodila se Emička

Otěhotněla jsem. V těhotenství jsem se cítila dobře, ale i tehdy jsem kortikoidy v nejmenší možné dávce užívala. Po porodu se mi kojením stav zhoršoval, jak to u této nemoci bývá. Po třech dnech, kdy jsem přestávala vidět na jedno oko, mi zabandážovali prsa a naše dcerka přešla na umělou stravu. Tehdy se zdálo, že ji to nijak nevadí, vypila toho nejvíce z celého oddělení, čemuž se sestřičky nestačily divit a byla velice spokojené a hodné miminko.

Potíže s vyprazdňováním trvaly rok

… ale přišlo ALE… Emička měla velký problém s vyprazdňováním se. Nemohla se vykakat jinak, než přes rourku. Čekali jsme každičký den, zda se jí to povede téměř po celý první rok jejího života. Problém pak odezníval až po nasazení probiotických kapiček. Že má Emička stále nějaký problém bylo viditelné s jejím nástupem do školky. Každý den jsem si ji vyzvedávala s červenými až fialovými, nateklými kruhy pod očima. Byla unavená a vyčerpaná. Tehdy jsem netušila, že by to mohlo mít souvislost s jídlem… Jak to, že to člověka hned nenapadne?

Pak přišla záchrana

V tutéž dobu mě z kortikoidů začal pobolívat žaludek. Není divu, po tolika letech užívání… Před třemi lety o Vánocích, po vydatném obědě, kdy jsme si pochutnali na plněných paprikách s rajskou a knedlíkem u mé tchýně, mě zase začal žaludek bolet. Ale tentokrát nejen žaludek – tehdy to už bývalo pravidlem téměř po každém jídle – ale i střeva. Celé břicho se mi nafouklo, ztvrdlo a bolelo tak, že jsem chodila v předklonu. Trvalo to tři dny. Tehdy mi kamarádka dala odkaz na stránky Jíme Jinak a k tomu mi půjčila knihu Dva roky bez prázdnin od Honzy Jíchy….(Andrej, moc děkuji). A to byla naše záchrana.

Měním jídelníček postupně všem

Začala jsem zjišťovat, jak to vlastně s těmi potravinami je, odkud jsou, z čeho a jak se vyrábějí a co vlastně jíme. Začala jsem doma měnit jídelníček postupně všem. Vyhodila jsem vše zpracované, všechny jogurty s lentilkami a barevnýma kuličkami – jak jsem to vůbec mohla kupovat? – nakoupili jsme obiloviny a luštěniny, domácí pekárnu na kváskový chléb, odšťavňovač na zeleninu a ovoce, klíčící misky, kvašák…

Vysadila jsem po osmnácti letech kortikoidy

Změna u nás neproběhla najednou, ze dne na den, stále náš jídelníček vylepšuji, zařazuji nové, zdravé potraviny, zkouším nové recepty tak, aby nám a hlavně dceři chutnaly, stále se učím vařit pokud možno vegansky a bezlepkově, protože nám všem tahle změna jídelníčku bez masa, mléka, jogurtů, bílé mouky, cukru a dalších potravin velice pomohla. Nyní již Emička kruhy pod očima nemívá, cítí se dobře a je to na ni vidět. A já jsem si loni o Vánocích dala nejkrásnější dárek, co jsem mohla – vysadila jsem po osmnácti letech kortikoidy. Až sem nás dovedla změna stravy a celého životního stylu. A pořád jdeme dál…