Domů > Magazín > Blog

Vánoční povídka

Chtěla jsem pro vás všechny napsat povídku, krásnou, vtipnou vánočně laděnou s nějakou hlubokomyslnou myšlenkou. Dost dlouho bylo na papíře (resp. ve wordu) prázdno, než mi to došlo. Někdy se tak moc snažíme mít to co nejdokonalejší, že přitom úplně zapomínáme na to, proč to děláme. A hlavně se z toho pomalu, ale jistě, vytrácí radost a lehkost.

A tak začínám znova a jsem sama zvědavá, co z toho bude a nebude, ale už teď se na to moc těším.

Zločinec dětskýma očima

Říká se, že malé děti – malé starosti, velké děti – velké starosti, znáte to? A prosím vás, kdy se to asi tak láme?
Protože já jsem už teď dost na nervy z toho, že můj syn nechce být nic jiného než policajt a chytat zloděje (nojo, je to ještě ten čistý dětský věk, kdy si pod pojmem zločince představí maximálně zloděje v obchodě).
A když si s ním tak povídám o tom, jak si takového zloděje představuje, dozvídám se přitom zajímavé věci.
“No, mami, to je přece úplně jasný, peníze krade proto, aby mohl jet do Chorvatska nebo nemusel pracovat.”
Aha, po kom mám tak chytrý dítě, netuším, ale hned mi to nahrává na “přednášku o hodnotě peněz”, které ho však nyní ušetřím, protože vidím, že mi chce ještě něco říct..
A taky že jo:
“Mami, on třeba není vůbec zlej, možná taky krade jen proto, že je nemá, nemá ani postel, jídlo..”
No ty bláho, říkám si, tak kdo z nás dvou tady studoval sociální školu..

Meditace tvořením

A tak si dal povídáme o čem si můj malý-velký kluk povídat chce. Já ho se zájmem poslouchám, dokud mi na zádech nepřistane opička, která se tváří jako moje mladší dítě.
“Budem zas dneska něco vyrábět?” Ptá se můj pětiletý chlapeček, čímž považuje celou kauzu s policajty za uzavřenou. Mimochodem, já teda ne, mladíku! Ale nemůžu vytáhnout nejtěžší kalibry hned na začátku, že jo. Čistím stůl od zbytků jídla, ať se nám to nelepí a vzápětí vytahuju vodovky, fixy, lepidla, barevné papíry, šišky, stuhy, kamínky (jsme takové malé papírnictví, galanterie a les v jednom) a nechám je vybrat, s čím chtějí začít.

Dcera se sápe po růžové fixe a lepidle. Tak jen přemýšlím, jestli by herkules zvládnul nalepit fixu na čelo a jak moc dobře/blbě by to šlo sundat. Ale je to holka šikovná, cca po 15 minutách hlásí “mami, já jsem kleslila.” “Toho se nedá nevšimnout, miláčku, když máš tu růžovou úplně všude.” Mojí ironie si však dcerka nevšímá a kreslí si dál. V duchu si dělám poznámku o tom, co dát mojí malý myšičce k Vánocům, protože teď zrovna se rozhodla, že vyzkouší, zda jde do papíru zarazit špička od fixy. Jde! (Píšu těm, co dosud tápali.)

Kryštůfek se rozhodl, že si vyrobí koláž z toho, co by si přál k Vánocům – tuším celou policejní flotilu, ale ráda se nechám překvapit. Já zase vytahuju čtvrtky k vytvoření pěkných jmenovek na dárky. Nemám ráda, když to je na poslední chvíli načmáráno na balicí papír černou lihovkou. Lucinka mezitím pokračuje v barvení svých rukou a čela. A protože růžová “došla”, přešla z růžové na černou (hele, nebudou to náhodou ty blíženecké protiklady?)

Radovat se jako dítě

V duchu se uklidňuji něčím jako “nezasahuj, dětství tak rychle uteče, koukej na tu její radost” a najednou se pozoruji, že se opravdu raduji s ní. Moje holčička mě vrací zpět do doby, kdy jsem přesně to samé tak milovala. Ta čistá dětská radost, že vezmu do ruky věc, která dělá barevné čáry, čáry doslova. Jsem okouzlena a dojata takovou blbostí. A nemůžu to teď svést na těhotenské ani kojící hormony, protože už nejsem ani jedno. A myslím, že ani čerstvá role tety, z které jsem stále dost naměkko, by neprošla… nebo jo?

Jeden z nejkrásnějších dárků

Ještě chvíli ty dva s hrdostí a láskou pozoruji a pak se do toho taky dostanu.
Že tvoření je meditace, jsme se zrovna nedávno shodly s holkama v kurzu Podzimní detox, který všem mimochodem moc doporučuji. Je to sice babinec, ale moc milý, vtipný, empatický, tak jsem tam já, že jo :-)) Nee, vážně, zkuste a uvidíte, nebudete litovat! Ale zpět k tvoření, které je aspoň pro mě zatím tím nejjednodušším způsobem meditace. Tvoření je zkrátka boží, nádherná a neuvěřitelná činnost, při které se dějí v mysli zázraky. Já opravdu po celou dobu na nic, ale vůbec na nic, nemyslela, což je jedním z nejhezčích dárků, který jsem si letos mohla předčasně dát..

No a tak se u mě v počítači z “ničeho” zrodilo “něco” a já musím ráno opět obejmout své děti, jak mi jsou (nejen) v tomhle těmi nejlepšími učiteli..

S láskou a přáním krásného adventu

Naďa

PS: Cítíš se v plavkách sebevědomě?

Pokud letos nechceš schovávat zadek pod ručník, pojď na to s námi jinak.
Chci lepší postavu!

Krásný den, jmenuju se Naďa, nikdy jsem nebyla normální, jen teď už se za to nestydím :-). Nadevše miluju svou rodinu, knihy, jídlo, objímání, tvoření, svobodu a věci mezi nebem a zemí. Jíme jinak je mi bezpečným přístavem, druhou rodinou a nekonečným zdrojem inspirace. Díky, že tu můžu být!

2 lidi už poděkovali za článek. Oceňte práci autora také.

Komentáře

Naděžda
29. 11. 2021

Moc, moc děkuji a už se usmivám, jak si vás představuju u stolu a ty malý ručičky upatlaný.🥰 Ty jseš Nadi moc dobrá mamka a uvidíš, třeba tak za 20 let ti ten čas, co špuntíkům dáváš, oni budou dávat zase tobě.💖💖💖💖

Jaroslav Hlávka
29. 11. 2021

Milá Naďo krásně napsáno. Moc se mi líbí, jak jsi to nechala, jen tak plynout 🙂 Co se týče té tvorby, tak naprostý souhlas, mimochodem meditace není nikdy dost 🙏 Přeji Ti krásné tvořivé dny 💗

Ukázat další komentáře

Vyzkoušejte také

59
28

Jak jsem začala jíst aronii

Máme na zahradě jeden menší keř aronie – černého jeřábu. Já si ho moc nevšímám a on i tak statečně roste ve stínu ořechu. Má alespoň krásné červené listy n...
102
17

Baba na zabití

Když jsme s manželem začali jinak vařit a myslet, všechno se zdálo být zalité sluncem a nebe bylo bez mráčků. Kila šla dolů, cítili jsme se zdraví víc než ...