Baba na zabití

Velký, černý jak bota a já už tušila, že brzy přijde bouřka. Tím mrakem byla naše babička. Naše hodná babička, která nám do té doby zasahovala do života jen minimálně, byť bydlela nedaleko a já měla pocit, že jsem měla šťastnou ruku při výběru tchýně.

Tchýně (staročesky svegruše)

Mrak začal prskat blesky kolem dceřiných druhých narozenin, když jsem odmítla objednat u babiččiny kamarádky šlehačkový dort a připravila na narozeninovou oslavu vlastní z jáhel a agaru. Takový jsem byla rebel. Babička tenkrát dortík na protest pěkně rozpitvala a omluvila se, že je sytá. Děda vycítil dusno ve vzduchu a svůj kousek bez cukru spolknul rychlostí světla. Myslím, že to byl ten moment, kdy se rozpoutala tichá bouře.

Mrak na nic nečekal a začal dceru při každé návštěvě ládovat sladkostmi. Všechny mé námitky spláchl ihned prudkým lijákem a já neměla tu drzost a odvahu dohadovat se s vlastní svegruší. Věděla jsem, že to babička nemyslí špatně, jen nerozumí a nezná výživový směr, pro který jsme se rozhodli, a tak místo změny pohledu na věc se zuby nehty brání útokem. A protože jsem rozumná holka, která ví, že nejdůležitější pro dobrý vztah je správná komunikace, vydala jsem se za babičkou, abychom si jako dvě dospělé ženy promluvily. Mrak byl překvapivě velmi chápavý, vše si nechal vysvětlit, dokonce pronesl větu: “Jsme přeci lidé, na všem se dá domluvit.” Cestou domů jsem měla blažený pocit, jak pěkně mi ten obláček porozuměl a že je definitivně po bouřce. Opravdu je komunikace krásná věc.

Nechval dne před večerem

Jaké to bylo velké překvapení, když se po naší nedávné promluvě opět vrátily zdravé svačinky z výletu domů, a já si vyslechla od dcery, že děda umí udělat legrační upíří zuby z hranolek s kečupem a také jak baštili zmrzku, protože zmrzlina se prý vždycky jí, když svítí sluníčko. Krev se mi začala vařit. Skóre 1:0 pro babku.

Diplomat do morku kostí

Navštívila jsem opět znepřátelené území, stále ještě jako velký diplomat. Babička se začala stavět na zadní. Vyšla s obavami, že je dcera chudák, když nemůže ochutnat ani rohlík, sušenku nebo čokoládu. Dokonce má prý strach, aby dcera tyhle pokusy ve zdraví přežila.

Snažila jsem se babičku uklidnit, že určitě rohlíky a sušenky v životě ochutná, ale že se jí touto stravou snažíme dát kvalitní základ, protože nechceme, aby se jednou musela potýkat se závislostí na cukru, držet bláznivé diety nebo byla dokonce kvůli špatným stravovacím návykům v budoucnu nemocná. Vysvětlovala jsem, že dnešní kvalita potravin je jiná než dříve a ujišťovala jsem ji, že mi jde především o to, aby byla dcera zdravá a rozhodně ne chudák. Babička byla uchlácholena, podruhé vše pochopila a spokojeně zamávala ze dveří diplomatovi na rozloučenou. 1:1. Vyrovnáno.

Karty byly rozdány a bylo naivní myslet si, že Mrak dá s čokoládou pokoj. Situace se opakovaly, a tak následovala i třetí promluva. Tu už vzal do svých rukou manžel. Nevyjednával ani nevysvětloval. Pěkně s horkou hlavou vyletěl na babičku jako čert z elektriky a babička plakala. Vždyť babičky přeci sladkosti vnoučatům dávají, tak proč nemůžeme být normální? Dana, kolegyně z práce, může dát vnoučatům cokoliv chce a my si vymýšlíme takové “vopičárny”! Ona jen chce, aby jí ta holka přeci měla ráda. Po téhle návštěvě mi zbyla na jazyku hořká pachuť, bylo mi jí líto, a tak jsem nakonec svůj postoj přehodnotila a navrhla, ať tedy peče pro dceru “klasické” bábovky a jiné babičkovské dobroty namísto kupovaných sladkostí. Babička děkovala a že s radostí napeče. 2:1 babička.

Ať je hlavně legrace

Byl by to hezký konec plný porozumění, kompromisu, harmonie. Ale to by byla nuda! A tak baba začala pálit ostrými. Nepeče, kupuje. Učí dceru lhát, staví mě do těžké situace, kdy dává dítěti pamlsek do ruky se slovy, že nejdřív to musí dovolit maminka. Vytrvale pro nás připravuje to nejméně zdravé pohoštění a vždy se tváří velmi nechápavě a diví se, že nechceme smetanovou omáčku s nivou a těstovinami. Pláče, lituje se, podvádí a vydírá. Je s ní zkrátka legrace. Skóre k dnešnímu dni? Asi tak 150:1… pro babičku.

Zatím nemám propracovaný plán, jak na babku vyzrát ani jak se jí beze stopy zbavit. Jedno ale stoprocentně vím. Jestliže má budoucí vnoučata budou vyrůstat na smetanových omáčkách a smaženém sýru, nepřestanu pro ně vařit obilné placky, dávat jim potají dvojitou dávku pickles a nenápadně vyměňovat colu za bancha čaj. Slibuji, že při každé návštěvě budu opakovat a plakat, jací jsou to chudáci, budu dávat nevyžádané přednášky o tom, co a jak škodí. Nezapomenu samozřejmě i učit lhát: “Neříkej to mamince, že jsme papali datličky.” Prostě budu ta pravá a nefalšovaná baba na zabití.

Těš se má budoucí snacho a zeťáčku! 

A jak je to u vás?

Poznáváte se v tomto příběhu? Dostáváte se kvůli změně jídelníčku i životního stylu do střetu se svým okolím? Musíte si stále obhajovat zvolenou životní cestu a pořád dokola vysvětlovat vaše důvody? Nevíte si s tím rady a chtěli byste to změnit? Přidejte se k nám do programu Jak na babičky a my vás naučíme, jak na to.