Jak jsem si konečně uvařila jenom pro sebe

Být tu sám pro sebe je důležité

Naplňuji-li stále jen potřeby druhých, ať už je můj motiv jakýkoliv, dříve či později se to někde začne projevovat. Mé tělo i mysl začnou vypovídat službu a já se pod tlakem okolností a ve víru uspokojování druhých, zhroutím. Budu na své milované křičet, obviňovat je ze všeho možného, budu protivná a nevlídná. Jak mohu být oporou pro druhé, když neumím podpořit sama sebe?Téma sebelásky se objevuje v prostoru čím dál tím častěji a má své zastánce i odpůrce. A tak mi přišlo do života i prostřednictvím koučovacího výcviku, jehož absolvování mě přeneslo kvantovým skokem blíž k tomu, co si umožňuji v radosti žít v těchto dnech. Na otázku „Jaké jsou vaše kanály lásky?“ jala se většina z nás odpovídat v duchu svých celoživotních přesvědčení, že láska přichází odněkud zvenku. Květiny od mého muže. Pozvání od manžela na dovolenou. Když děti nezlobí a dělají, co jim řeknu. A tak dále a tak dále. Zároveň s tím začaly na povrch vyplouvat naše frustrace a nespokojenost, když se to neděje. Když naši blízcí nenaplňují naše očekávání tak, jak si my ve svých myslích představujeme a sníme. Co s tím? Samozřejmě, je báječné, když ti, co milujeme, znají naše touhy, protože my jim o nich umíme říci, a čas od času nás mile překvapí. Tím, kdo ale ví nejlépe, co potřebujeme, abychom se cítili šťastní a naplnění, jsme jen my sami! A tak, pokud byste mi nyní položili otázku, jaké jsou ty mé kanály lásky, určitě byste se dozvěděli, že:

Uvařím si jen sama pro sebe

a vezmu si k tomu zlatý příbor, který jsem si koupila na znamení hojnosti v životě svém! Malá odbočka – přijde vám někdy na mysl, kolik hojnosti máte ve svém životě? A teď nemyslím jen té materiální. Je to krásné téma, budu moc ráda, pokud budete tu svou sdílet, se mnou i s ostatními.

Je třetího ledna roku dvoutisícího dvacátého třetího a já zírám do ledničky. Přemýšlím, jak bych to od teď mohla dělat jinak, než dosud. Dosud znamená vařím pro všechny ostatní, jen ne pro sebe. Naskakuju na všeobecně rozšířený názor, že den má jen 24 hodin a vařit pro jednoho člověka je neekonomické, a to jak časově, tak surovinově. Rámec k tomu je následující: pracuji z domova, doma mám dvě děti na individuálním vzdělávání (jedno z nich už je vlastně dospělé), psa, kočky. Stravovací návyky mladší dcery jsou z mého pohledu katastrofální, i když je štíhlá a hodně sportuje, co ta do sebe nacpe… jiný by byl dávno mrtvý. Standardní stravou jí nelze v podstatě vyhovět, a tak se její jídelníček smrsknul zhruba na 10 jídel, které pro ni točím stále dokola, k velké nelibosti zbytku osazenstva domácnosti. Pokud se tak náhodou někdy z nějakého důvodu nestane, naskytne se mi pohled do údivem zkřiveného obličeje a peprný slovní doprovod na sebe nenechá dlouho čekat. Klasický nevděk za to všechno, co pro ni dělám, místo toho, abych dokončila konečně ten svůj projekt. Dospělý syn je vděčný za všechno, co uvařím, ale občas mě vyzve, abych koupila nějaké to maso, protože být vegetarián je prima, ale přeci jenom, má to své limity. Že by sám něco dobrovolně uvařil, to si raději namaže rohlík nebo skočí k Číňanovi přes ulici. Tak takhle ne, přátelé. Do školy nechodíte, děláte si, co chcete, dvě ruce máte, nůž taky držet umíte, kde je hrnec zjistíte záhy! Takže, pokud vám nevyhovuje, jak úžasně vařím, máte možnost to udělat po svém a já odcházím do obchodu se seznamem, co si potřebuji nakoupit na následující týden, který si hodlám užít!

Mé chutě byly dokonce tak silné, že se projevovaly na fyzické úrovni. Pan Petrovič Pavlov by ze mě měl radost. Jako první mě samozřejmě napadly stránky Jíme Jinak, protože ať chcete nebo ne, tady je prostě všechno po kupě a pokaždé tu najdu, co potřebuju. Vzala jsem na pomoc Excel a během chvíle namalovala kompletní jídelníček na celý týden. S hlubšími úvahami na téma surovinové návaznosti jsem se nezdržovala, co mi padlo do oka, to frčelo do tabulky. Pamatovala jsem i na dezerty. A tady bych se ráda zastavila. Už jste někdy zkoušeli mrkvový jáhelník? Protože jestli ne, nevíte, o co jste přišli! Abych to zkrátila, dlabala jsem ho lžící (tou zlatou) přímo z pekáče a nikomu jsem nedala. Druhý stupínek na stupni vítězů získal zelný steak a stal se tak navždy součástí nejen mého jídelníčku, ale dokonce i nového veganského menu mé bytové restaurace jako reakce na výzvu hostů z Ameriky. A do třetice, jak se říká, žluté asijské rizoto schválené mým synem, který ho nevyměnil ani za oběd od Číňana a ještě si přidal, ačkoliv zde jsem si dovolila volnou variaci na autora receptu, a to nahrazením část quinoi kulatozrnnou rýží.

Celý týden jsem si náramně užila

Byl barevný, byl šťavnatý a nebyl vůbec drahý! Zároveň jsem zjistila, kolik času na sebe doopravdy mám, a že to byla vlastně jen výmluva. Otřepané „nemám čas“ neexistuje. Mám všechen čas, který potřebuji. A uvědomění si, co je v danou chvíli mou skutečnou prioritou. Platí to tak vždy a za všech okolností. Takže až vám zase někdo řekne, že nemá čas jít s vámi na kávu, budete vědět, že ho má, jen ne na vás.

A jak je to teď? V těchto dnech dál vařím pro sebe, i když ne pokaždé, ale většinou se alespoň jedno jídlo denně podaří. Mám z toho radost!

Každá změna je důvodem k oslavě

Není to opravdu o tom, že ze dne na den svou rodinu odsunete na druhou kolej a tím ji odsoudíte ke chlebu s máslem, už na věky věků, ale že si dovolíte – třeba zpočátku jen jeden den v týdnu – uvařit si to, na co máte chuť a o čem se domníváte, že vás pohladí po těle i po duši.
Lidé často konají z pozice všechno nebo nic. Tento přístup se pak ovšem stává zdrojem jejich frustrace, když své předsevzetí poruší. Mají pocit selhání, a proto toho raději nechají. Ale tak tomu není! Každá zdravá polévka se počítá, i kdyby měla být následována větrníkem s karamelem. Každé jídlo, je-li zdravé a nahrazuje ten gulášek, co jsme spořádali včera se šesti, je důvodem k velké oslavě! Důvodem k ocenění nás samých. A příští týden k té polévce třeba přibude i večeře. A pokud se vám navíc podaří dát důvěru svým partnerům a dětem, že to čas od času zvládnou v kuchyni i bez vás, možná budete hodně překvapeni, co se bude dít. Ale o tom třeba až někdy příště.