Síla vzpomínky ukrytá v jediné okurce
Stalo se mi to úplně obyčejně: šel jsem městem, vyhladověl jsem, odbočil na malou tržnici. V jednom stánku prodávala paní zeleninu a ovoce a na pultu měla kbelík s kvašenými okurkami – obyčejnými, domácími, nic extra. Přesto v nich bylo něco, co mě k nim přitáhlo. Koupil jsem si jednu „na ochutnání“, kousnul jsem… a v tu chvíli se realita rozplynula.
Navalila se vlna dětství: vůně v síni dřevěného domu na vesnici, kde jsem trávil školní prázdniny; stěny, na kterých viselo nádobí; ten strmý žebřík do půdy bez zábradlí, co mě děsil a zároveň lákal.
Stál jsem u toho pultu na trhu a uvnitř sebe jsem byl zase malý kluk, kterému je najednou dovoleno být šťastný jen tak, bez důvodu. Slzy tekly samy. Jedl jsem okurku a brečel – ne smutkem, ale tím tichým blahem, které v dětství ani nevnímáme a v dospělosti potkáme jen málokdy tváří v tvář. Koupil jsem si ještě pár kousků – chtěl jsem to kouzlo zopakovat. Ale ouha, podruhé to už nefungovalo. :-))
Jídlo připravené srdcem a jídlo podle receptu – dvě různé galaxie
Všichni víme, jak něco uvařit „podle pravidel“.
A pak je tu vaření, po kterém člověk ochutná, ztichne, usměje se nebo se mu dokonce nahrnou slzy – protože chuť se stane klíčem k něčemu většímu než jen jídlo.
Byl jeden film o dívce, která se učila u mistra dělat nudle. Dlouho vyhazoval její pokusy do koše, zatímco ona zoufale hledala chybu: Sůl? Doba vaření? Teplota?
Mistr ale nečekal na techniku. Čekal na stav mysli.
Jednou to pochopila: jídlo je přenašeč.
Když v okamžiku přípravy jsi sama rozházená, naštvaná, v napětí nebo ve shonu, jídlo bude prázdné – i kdyby recept byl dokonalý. Když jednoho dne připravila nudle v tichu, přítomnosti a lásce, hosté v mistrově restauraci samým překvapením přestali jíst. Někdo se zamyslel, někdo se usmíval se slzami v očích, někdo se na chvíli vrátil k tomu nejdražšímu, co v životě měl.
To je skutečná síla jídla: nese v sobě stav toho, kdo ho připravil.
Stáhni si z Jíme Jinak jídelníček pro regeneraci ledvin!
Stáhnout 100% ZDARMA
Proč se to děje? Trochu o pozornosti
Hodně se mluví o „vědomém stravování“ a většina si představí správné potraviny, oddělené příjmy jídla nebo že máme pořád vnímat chuť, vůni, texturu, barvu; neodbíhat myslí jinam. To všechno je pravda, ale podstata je ještě hlouběji.
Chuť je součástí složitého systému, který spouští trávení. Když jíš přítomně, tělo říká: „Jsem tady. Jsem připravené přijmout, strávit, vstřebat.“ Když jíš ve stresu, „na autopilota“, s mobilem v ruce nebo když s tím jídlem „polykáš“ ještě svoje konflikty, tělo odpoví: „Teď není vhodná doba.“
A pak:
– vylučuje se méně trávicích enzymů,
– žaludek pracuje hůř,
– jídlo zůstává tíhou,
– energie z něj není skoro žádná.
BEZ POZORNOSTI A VŠÍMAVOSTI CHUŤ MIZÍ – A S NÍ I SPOJENÍ SE ŽIVOTEM.
A můžeme jít ještě dál: nejen jíst, ale i vařit vědomě, vnímat sebe i všechny vnitřní procesy, umývat nádobí po jídle – taky v tomto stavu!
A to nás přivede k poznání, že v tomto stavu můžeme i pracovat, komunikovat, starat se o blízké… prostě žít! Pořád!
Vždyť já jsem u té okurky nevzpomněl jen na dětství. Na pár minut jsem si vrátil chuť života – tu, kterou si nemůžeš koupit, ale můžeš si ji připomenout.
Jídlo jako praxe, přítomnost jako koření
Při vaření i při jídle máme vždycky na výběr: buď automat, nebo přítomnost – skutečný okamžik. Můžu vařit podle receptu. Nebo jako ta žena ve filmu, jako ta prodavačka na trhu v Rize – vložit do toho svůj stav, srdečné teplo, duši. Můžu jídlo hltat. Nebo ho jíst tak, že i obyčejná okurka otevře dveře k tomu nejčistšímu a nejsvětlejšímu, co v nás je.
Přejeme všem lásku a dobro!
Irena a Andrej
P.S. Ten film se jmenuje „The Ramen Girl“ – česky ho najdete jako „Dívka a nudle“.
PS: Chceš dobít své životní baterie?
Stáhni si zdarma zimní jídelníček pro regeneraci ledvin. !
Buďte první, kdo napíše komentář