Síla vzpomínky ukrytá v jediné okurce
Stalo se mi to úplně obyčejně: šel jsem městem, vyhladověl jsem, odbočil na malou tržnici. V jednom stánku prodávala paní zeleninu a ovoce a na pultu měla kbelík s kvašenými okurkami – obyčejnými, domácími, nic extra. Přesto v nich bylo něco, co mě k nim přitáhlo. Koupil jsem si jednu „na ochutnání“, kousnul jsem… a v tu chvíli se realita rozplynula.
Navalila se vlna dětství: vůně v síni dřevěného domu na vesnici, kde jsem trávil školní prázdniny; stěny, na kterých viselo nádobí; ten strmý žebřík do půdy bez zábradlí, co mě děsil a zároveň lákal.
Stál jsem u toho pultu na trhu a uvnitř sebe jsem byl zase malý kluk, kterému je najednou dovoleno být šťastný jen tak, bez důvodu. Slzy tekly samy. Jedl jsem okurku a brečel – ne smutkem, ale tím tichým blahem, které v dětství ani nevnímáme a v dospělosti potkáme jen málokdy tváří v tvář. Koupil jsem si ještě pár kousků – chtěl jsem to kouzlo zopakovat. Ale ouha, podruhé to už nefungovalo. :-))
Jídlo připravené srdcem a jídlo podle receptu – dvě různé galaxie
Všichni víme, jak něco uvařit „podle pravidel“.
A pak je tu vaření, po kterém člověk ochutná, ztichne, usměje se nebo se mu dokonce nahrnou slzy – protože chuť se stane klíčem k něčemu většímu než jen jídlo.
Byl jeden film o dívce, která se učila u mistra dělat nudle. Dlouho vyhazoval její pokusy do koše, zatímco ona zoufale hledala chybu: Sůl? Doba vaření? Teplota?
Mistr ale nečekal na techniku. Čekal na stav mysli.
Jednou to pochopila: jídlo je přenašeč.
Když v okamžiku přípravy jsi sama rozházená, naštvaná, v napětí nebo ve shonu, jídlo bude prázdné – i kdyby recept byl dokonalý. Když jednoho dne připravila nudle v tichu, přítomnosti a lásce, hosté v mistrově restauraci samým překvapením přestali jíst. Někdo se zamyslel, někdo se usmíval se slzami v očích, někdo se na chvíli vrátil k tomu nejdražšímu, co v životě měl.
To je skutečná síla jídla: nese v sobě stav toho, kdo ho připravil.
25. srpna 2026 · 15:00–20:00 · Brno
Rezervovat místo
Proč se to děje? Trochu o pozornosti
Hodně se mluví o „vědomém stravování“ a většina si představí správné potraviny, oddělené příjmy jídla nebo že máme pořád vnímat chuť, vůni, texturu, barvu; neodbíhat myslí jinam. To všechno je pravda, ale podstata je ještě hlouběji.
Chuť je součástí složitého systému, který spouští trávení. Když jíš přítomně, tělo říká: „Jsem tady. Jsem připravené přijmout, strávit, vstřebat.“ Když jíš ve stresu, „na autopilota“, s mobilem v ruce nebo když s tím jídlem „polykáš“ ještě svoje konflikty, tělo odpoví: „Teď není vhodná doba.“
A pak:
– vylučuje se méně trávicích enzymů,
– žaludek pracuje hůř,
– jídlo zůstává tíhou,
– energie z něj není skoro žádná.
BEZ POZORNOSTI A VŠÍMAVOSTI CHUŤ MIZÍ – A S NÍ I SPOJENÍ SE ŽIVOTEM.
A můžeme jít ještě dál: nejen jíst, ale i vařit vědomě, vnímat sebe i všechny vnitřní procesy, umývat nádobí po jídle – taky v tomto stavu!
A to nás přivede k poznání, že v tomto stavu můžeme i pracovat, komunikovat, starat se o blízké… prostě žít! Pořád!
Vždyť já jsem u té okurky nevzpomněl jen na dětství. Na pár minut jsem si vrátil chuť života – tu, kterou si nemůžeš koupit, ale můžeš si ji připomenout.
Jídlo jako praxe, přítomnost jako koření
Při vaření i při jídle máme vždycky na výběr: buď automat, nebo přítomnost – skutečný okamžik. Můžu vařit podle receptu. Nebo jako ta žena ve filmu, jako ta prodavačka na trhu v Rize – vložit do toho svůj stav, srdečné teplo, duši. Můžu jídlo hltat. Nebo ho jíst tak, že i obyčejná okurka otevře dveře k tomu nejčistšímu a nejsvětlejšímu, co v nás je.
Přejeme všem lásku a dobro!
Irena a Andrej
P.S. Ten film se jmenuje „The Ramen Girl“ – česky ho najdete jako „Dívka a nudle“.
PS: Jak jíst tak, aby ti bylo dobře?
Přidej se k 20 000 lidem, kteří už jedí jinak a spusť si kurz zdarma. Zjistit více
Komentáře
Krásny a podnetný článok. Moc ďakujem za také potľapkanie po pleci a zastavenie sa, uvedomenie. Ďakujem a prajem všetkým krásne Vianoce!
Ostatně nejen chutě, ale i vůně a vlastně i předměty někdy vrací do dětství. Pro někoho možná obyčejná hlína, ale pokud v ní byly pěstovány brambory, tak jsem zase zpět ve škole, kdy jsme je povinně chodili sbírat. Tehdy to bylo spojenou s jednou mojí “prvních” láskou, copatou černovláskou. Paradoxem je, že stejnou vůni jsem ucítil třeba, když jsem byl v USA. A přitom to bylo v místech, kde jsem žádné bramborové neviděl.
Pak jsou i věci, které vrací do dětství. Hodně dávno, ještě jako špunt, jsem na jedné cestě našel starý klíč. Měl zvláštní tvar. Trochu rezatý, ale něčím byl podivný. Nikdy jsem podobný neviděl. Chvilku jsem přemýšlel, k čemu asi je a kdo jej mohl vytratit. Nic na něm napsáno nebylo, tak jsem jej strčil do kapsy s tím, že jej doma vyčistím a budu pátrat dál. Klíč jsem doma nakonec strčil do šuflete u starého stolu a tím mé pátrání na dlouho skončilo.
Mnohem později jsem likvidoval starý stůl a náhodou onen klíč objevil. Přitom jsem poslouchal své oblíbené Country rádio. Zrovna, když jsem měl klíč v ruce, tak Michal Tučný zpíval písničku, kde zazněla slova o hledání klíče od dveří do dětství. V tom mě to napadlo. Co když ten klíč je právě od nějakých dveří do dětství? Každý z nás má v sobě uzamčené vzpomínky z mládí. Nějakou tu třináctou komnatu, jak se dnes moderně říká. Klíč jsem vyčistil a bylo jisté, že musí být, přinejmenším, z doby mého dětství. Neboť podobné se patrně dnes již nedělají.
Ten zvláštní klenot jsem strčil do kapsy a sedl si do zahradního křesla, abych si odpočinul. Asi jsem usnul a přitom se mi zdál sen. I když, možná to nebyl sen, ale že jsem opravdu našel dveře do mého dětství. Po jejich odemčení jsem najednou viděl, jak si hraji s kamarádem Jirkou, kolem jezdí starší pán s koňským povozem, všude hejna husí, slepice a občas je prohání nějaký pes …..
No nic, o Vánocích není špatné se zastavit, zavzpomínat. Ostatně nám, starým kmetům, je to prý povoleno …. 🙂