Tentokrát jsem psaní o kurzu pořád odkládala…moje osobní zpověď

Úterý před kurzem

Krátce po brněnském kurzu jsme měli kurz ve Zlíně, a to v pátek ráno.
V úterý jsem si všimla, že je naše milovaná fenka Dorotka nějaká unavená. Večer začala kulhat, a tak jsem ji objednala k veterinářce.
Dorotka je Maxipes Fík. A to doslova. Je to Landseerka, která váží 57 kilo, takže moje první obava byla artróza nebo nějaký problém s kloubem.
Diagnózu, kterou mi paní doktorka po pěti minutách sdělila, jsem ale opravdu nečekala.

Sarkom. Agresivní rakovina kosti, která může metastázovat do plic.
Koukala jsem na ni a vůbec jsem nedokázala pochopit, co mi vlastně říká. Vůbec mi to nedocházelo.
„Zítra uděláme rentgen, abychom zjistili stav a jestli už nejsou metastáze na plicích.“

Přepnula jsem do jakéhosi programu autopilota. Do stavu robota, který se snaží pochopit technické informace.
„Zítra mám, paní doktorko, kurz. Nemůžu přijít, ale s Dorotkou přijde manžel.“
Slyšela jsem ještě nějaký čas, kdy máme přijít. Ale to už mi v uších hučelo. Vzala jsem si pro Dorotku léky proti bolesti a odešla.

Veterina je od našeho domu asi tři minuty chůze. Domů jsem došla tak nějak po paměti. Nedokázala jsem se na nic soustředit. Až doma mi všechno docvaklo.
A já propukla v nekonečný pláč.

Kdo má doma psa nebo kočku, ten to pochopí

Dorotka není „jen pes“.
Je to člen rodiny. Je to moje kamarádka, která na mě vždycky čeká a těší se na mě. Nikdy se na mě nenaštve, neurazí se a nikdy mi nic nevyčte.
Proč?
Protože není člověk. Není náladová. Je to věrný přítel, který při mně bude kdykoliv stát.
Miluje mě, i když já zrovna nemám dobrou náladu. Trpělivě na mě čeká, i když se vrátím později než obvykle.
A tak bych mohla pokračovat.

Volám manželovi a pláču mu do telefonu. Dodnes nevím, kolik z toho mohl vůbec rozumět. Pláču, ale zároveň vím, že zítra ráno mám kurz. A nikoho nezajímá, že mám těžké období. Ti lidé si zaplatili za 100% služby a já je musím na 100 % odvézt.

Ještě upéct placky a můžu jít spát

Takže připravuji kurz.
A nejen všechno, co máme v programu. Dělám i bonusy navíc. Třeba chlebové placky.
Jeden plech jsem spálila, protože autopilot už mezitím přestal fungovat. :)
Ještě základ na welcome drink, čokoládovou pěnu a můžu jít spát.
Všechno už mám zabalené v taškách. Nože, příbory, prkénka… prostě všechno. Pomáhá mi i můj muž, protože vidí, že jsem na tom opravdu hodně zle.
Jdu spát. Ale pořád pláču. V hlavě se mi honí vzpomínky, strach, smutek…
Zase pláču.
Usnu.
Probudím se.
A zase pláču.
A pořád dokola.

Ráno před kurzem

Ráno vstávám brzy, abych všechno ještě dochystala. Podívám se do zrcadla a zhrozím se. Jak takhle vylezu mezi lidi? Ty jelita pod očima. Ty krvavé oči. Ach jo…Takže první pomoc od AI. Lžíce do mrazáku. A pak přikládám na otoky. Moc času nezbývá. Nalíčit. Hlavně správný makeup a korektor. Mrknu do zrcadla.
No, lepší to, Gabrielo, už nebude.
Ještě prohrabu svou sbírku brýlí. Já jsem totiž druhá Naďa Urbánková. Mám asi patnáctery brýle. :)
Najdu ty s hranatými obroučkami, jejichž rám krásně schová hrůzu pod očima.
Tak jo. Jedeme.’
Manžel se na mě podívá.
„Zvládneš to?“
„Musím.“

Setkání 25. 9. - slavíme 15 let Jíme Jinak!Pojď se s námi potkat a pobavit! Potvrď do neděle 20.9., prosím.

Co tam bude?

Peťa ví, že něco není v pořádku

Přijíždíme k budově a Peťa hlásí zpoždění. Zapomněla koláč, který pro kurzistky bonusově upekla, a musela se vrátit. Pak už začínáme všechno chystat. Cítím Petiny pohledy. Vím, že poznala, že nejsem ve své kůži. Ale bojím se o Dorotce mluvit. Protože jakmile to řeknu nahlas, rozbrečím se.
Nakonec to ale nevydržím a Peti to řeknu.

Peťa naši Dorotku dobře zná. Vždycky si ji u nás hladí a Dorotka jí za to předá několik svých krásných dlouhých chlupů a občas i nějakou tu slinu. :)
Vím, že ji má ráda.
Ale netušila jsem, že ji to tak vezme.
Objaly jsme se.
A obě jsme začaly řvát.
Tak to jsem tedy zvědavá, jak ten kurz dáme…
Ale jsme profesionálky.
Takže jsme ho daly.

A pak už to jelo

Všechno jsme i přes malé zpoždění včas nachystaly.
Přivítaly jsme jedenáct skvělých žen – nejen welcome drinkem, ale také ranní jáhlovou kaší s vynikající restovanou kořenovou zeleninou.
Po představení jsme začaly vařit. A všechno skvěle fungovalo.
Ano, chybičky se našly.
Třeba jsem zapomněla zástěru pro jednu účastnici. Málem jsem zapomněla nabídnout chlebové placky k polévce…Ale jinak to skutečně šlapalo jako na drátkách.

Holky byly fantastické. Některé jsou s Jíme Jinak úplně od začátků, a přesto pro ně bylo na našem kurzu spoustu nového. A byly rády, že do něj šly. Sešla se u nás třeba maminka s dcerou. Přijela za námi také zahraniční kurzistka ze Žiliny, která měla opravdu krásnou slovenštinu a nádherný mluvený projev. A navíc nás potěšila tím, že na kurz přijela právě kvůli mně a Peti. A co si budem, to nás vždycky potěší.

„Natural rýže mi nechutná.“

Na kurzu mě pobavila i Zdeňka. Říkala, že natural rýže jí nechutná a jí jen bílou rýži.
Tak jí říkám:
„Zdeni, jestli ti natural rýže nechutná, tak ji neumíš uvařit. A uvidíš, až ji ochutnáš u nás na kurzu, že změníš názor.“
A co myslíte?
Odchytla jsem ji, když si šla přidat, a ptám se:
„Tak co, Zdeni, natural rýže?“
„Výborná je! Měla jsi pravdu. Neuměla jsem ji vařit.“
Tak to mě samozřejmě potěšilo. :)

Jen na chvíli zapomenout

Během kurzu jsem se snažila vytěsnit myšlenky na to, co se právě děje doma.
Jak to teď vypadá? Co ukáže rentgen? A uvidím Dorotku ještě?

Kvůli vyšetření jsme věděli, že ji budou uspávat. A my jsme se rozhodli, že pokud se ukáže, že má metastáze v celém těle, nebudeme ji už probouzet a prodlužovat její trápení.

Díky kurzu se mi podařilo na to všechno alespoň na chvíli zapomenout. A to je možná ta síla zodpovědnosti. Ale také síla vaší přítomnosti. Vašeho pozitivního vyzařování, společného prožívání a vůbec toho všeho kouzla, které kolem Jíme Jinak vzniká.

„Jak to dopadlo?“

Pak přišlo loučení, úklid a čekání na příjezd mého muže. Na zprávu, na kterou jsem se bála zeptat. Všechno jsme sbalily do auta. Ještě jsem se objala s Peťou a ona mi pošeptala:
„Zvládni to.“
Nastoupila jsem do auta a jen jsem nahlas vyslovila to, co se mi celou dobu honilo hlavou:
„Jak to dopadlo?“
Ulevilo se mi alespoň částečně.  Sarkom se potvrdi. Ale metastáze tam nebyly.
Dostali jsme léky proti bolesti a zánětu a ve středu jsme měli jít znovu k paní doktorce. Po lécích naše Dorotka běhala, jako kdyby ji netrápila žádná taková ošklivá nemoc.
Ale ve středu jsme dostali jasná fakta.
Dvě možnosti.
Nechat to být – a máme přibližně šest týdnů, možná osm.
Nebo podstoupit amputaci nohy – a možná získáme dva až tři roky.
Na rozmyšlenou jsme měli dva dny.

Ptala jsem se paní doktorky, co by dělala, kdyby to byl její pes. Řekla mi, že by šla do amputace.
Mě samotnou neděsila představa, že budeme mít trojnožku. Vím, že pejsci se po amputaci naučí chodit po třech nohách velmi rychle. Ale co když už někde jsou mikrometastáze? Co když je sarkom i někde jinde, jen zatím není na rentgenu vidět? Co když jí tím jen prodloužíme trápení?
Není to člověk, kterého bychom se mohli zeptat, jestli to chce podstoupit.

A pak zpoza zástěny v ordinaci vykoukl malý jorkšír. Dorotka ho uviděla a začala kňučet. To dělá vždycky, když si chce hrát s pejskem nebo s malým dítětem.
A bylo rozhodnuto.
To byla ta odpověď.
Ona má takovou chuť do života.
A já pro ni udělám cokoliv.

Takže… pondělí

Termín operace je v pondělí v 9:00. Takže nám moc času nezbývá. Je středa.
V sobotu mám kurz v Olomouci. Pak v neděli poslední večeře.
A v pondělí…
V pondělí je ten den.
Ale my to zvládneme.
A vy nám, prosím, držte palce. ❤️