Palec nahoru za fazole aneb jak naučit děti jíst zdravě

Nikomu do jídla nekecám

Dokud s námi byli na chalupě i rodiče dětí, vařil si každý svoje. Nemám vůbec potřebu kecat někomu do jídla, dokud se mě vyloženě nezeptá, co jíme a proč. A stejně tak by se mi nelíbilo, kdyby někdo kecal do jídla nám. A tak jsme si krásně vyšli vstříc. Sem tam od sebe něco ochutnali a pohodička.

Abstinenční příznaky

Jakmile však rodiče od dětí odjeli, pozorovala jsem u dětí, které nám tam zůstaly, absťák po cukru, a to docela slušný. Do té doby měly na stole neustále k dispozici v neomezeném množství mísu sladkostí (mimochodem, naše děti kolem ní procházely bez povšimnutí), kde byly všechny možné i nemožné čokolády, bonbóny, sušenky, tyčinky, na co si jen vzpomenete.

A protože u nás na vesnici není jediný obchod, nejezdí tam žádné online potraviny a všechno je daleko, vymyslela jsem na každý týden jídelníček (skoro se mi ho chtělo někam obřadně pověsit, ale nic se nemá přehánět, že), podle kterého se nakoupilo, uvařilo a nic jiného nebylo.

První den za mnou neustále jeden ze synovců chodil a ptal se mě, jestli nemáme aspoň piškoty. Jak já ho chápala, taky jsem si tímhle prošla, a to hned několikrát, ale protože jsem byla už nějaký ten pátek čistá jak kvítek lilie (=bez gramu bílého cukru), vzala jsem ho radši s ostatními dětmi do lesa na maliny a ostružiny (borůvky byly letos miminka, jak je označila moje holčička) a spokojeni byli všichni. Od sousedů jsme zase dostávali letní jablíčka a hrušky. A netrvalo dlouho, chuť na bílý jed u dětí stále slábla, až si na něj po týdnu ani nevzpomněly.

V kuchyni na chalupě trávím dobrovolně opravdu hodně času, protože tam je taková správná atmosféra, která se nedá úplně popsat, nýbrž se musí zažít. Neustále tam tedy něco vařím, peču, zavářím, kvasím, klíčím, jsem tam zkrátka ve svém živlu. Nic nepřijde nadarmo a co už nestihnu zpracovat, je pro nás navíc, to dostanou sousedi, jejich zvířata nebo kompost.

Nic jiného nebude

Asi mám teď potřebu zdůraznit, že od začátku, co jím jinak, jsem nikdy nevařila dvě jídla. Vařím moc ráda, s láskou a chutí, ale zároveň jsem v některých věcech dost nekompromisní a jednou z nich je třeba jídlo. A mám to tak od samého začátku nastavené, že si děti buď dají s námi nebo ne. Samy si vyberou a naberou, co snědí, ale nic jiného nebude, žádné „dožírky“ po obědě se u nás opravdu nekonají.

Je pravda, že před 2 lety, kdy jsem s jíme jinak začínala, starší syn trochu remcal, je to typ člověka, který hůře snáší změny. Já to ale jako problém neviděla, protože nevím, proč bych z radosti, jakým je pro mě jídlo, měla dělat problém. Tak jsme to spolu chvíli ladili a teď sní v pohodě úplně všechno: zeleninu, luštěniny, obilí, klíčky, semínka, řasy i pickles. Naprosto stejně jsem to měla nastavené i s „cizími dětmi“, a že jsem jich tam měla jednu chvíli osm (normálně jsem jim dala čísla, kdo si měl všechna ta jména pamatovat ) a baštily všechny, přidávaly si a chválily.

Zvednutý palec

Dokonce jsem jednou „dostala“ i zvednutý palec nahoru, což je, jak jsem později zjistila, nejlepší možné ocenění od dnešních moderních dětí. Samotné se mi tomu chtělo skoro divit, ale když jsem si uvědomila, že jim nic špatného nedávám, tak jsem na nějaké pochyby honem rychle zapomněla. Je tedy pravda, že informaci o tom, co bylo v konkrétním jídle, jsem si pro jistotu nechávala, až když jsem viděla vylízané talíře. A že tomu kolikrát nemohly věřit. „V tom byly vážně fazole?“, ptaly se. “Ano, byly.”  Byla s nimi sranda.

První setkání s řasami

Když si pak do lesa na svačinu vzaly naše děti do baťůžku nori řasy, ostatní děti na to nechápavě koukaly, ale protože děti jsou ještě takové čisté bytosti, nedělalo jim problém to ochutnat. A světě div se, ony si to zamilovaly. Tak jsem rychle objednávala další řasy, abych do nich za ten čas, co jsem je měla na starost, dostala co nejvíc dobrých věcí.

Jediné, co se mi za těch 14 dní nepodařilo, bylo, aby s námi začaly jíst ranní miso polévky. Asi by to chtělo více času více, ale i tak se mi je podařilo převést z „pečivo/máslo/šunka/sýr“ na kaše bez cukru, prostě jen rozmačkané obilí s domácím obilným nebo oříškovým mlékem. Asi je zbytečné psát, jak jim to chutnalo a vydržely v pohodě dvě až tři hodiny bez jídla a kňourání, že mají hlad, což byl veeeeelký pokrok.

Na pití jsme měli vodu ze studánky, pro mlsaly banchu. Na džusy, coly a sirupy si nikdo za pár dní ani nevzpomněl.

Děti se celkově o dost zklidnily. Jako zase takhle, když máte na starost šest dětí, jasně, že je to občas očistec (takový správný blázinec). Co jsem však se zájmem pozorovala, bylo, že u „půjčených dětí“ úplně zmizely takové ty stavy, kdy byly cca půl hodiny agresivní, až nezvladatelné, dokud nepřišel útlum a „deprese“. Taky jsem si všimla, že u nich přestalo ranní posmrkávání, pokašlávání, které si málokdo dává do spojitosti s jídlem, já však z vlastní zkušenosti vím, že to tak je.

Skoro mi až bylo líto takhle krásně vyčištěné děti vracet k plným mísám sladkostí, ale udělala jsem, co jsem mohla. Na vlastní oči jsem díky tomu mohla vidět a hlavně zažít, že děti můžou jíst opravdu všechno, když se s jídlem tolik nenadělá (a když jim vyhládne).

Držím palce všem, kdo o tom zatím pochybují. Prostě si jen věřte, vyzkoušejte to a uvidíte. Není na tom nic složitého, složité si to děláme jen ve svých hlavách.

S láskou

Naďa