Balancování na hraně “Smrti” (4. díl)

7. 8. 2024

Je středa ráno, opět jedu na vozíku do sprchy, těším se. Je to vždy obrovská úleva. Po snídani přichází rehabilitační pracovník. Dohodneme se, že tentokrát tu chodbu zkusím celou. Snažím se neopírat plně o chodítko a spíš používat své nohy.

Nakonec to zvládnu, ale pak to až do oběda prospím, potřebuji regenerovat. Odpoledne dojdu následně až na další oddělení, bylo to slušných pár desítek metrů, jsem poměrně vyčerpán, ale šťasten.
Později odpoledne přichází Jakub. Daří se mi s ním komunikovat šeptem, WhatsApp použiji jen párkrát, tak z toho mám velkou radost.
Později večer sedím na posteli s nohama dolů a poslouchám audioknihu, Dan Bárta – Nevinnosti světa. Náhle začnou přicházet dechové vlny. Tak tohle musím využít. Srovnám si záda a ruce složím do základní mudry. Po více jak 14 dnech začínám velmi hluboce a plynule dýchat. Nakonec z toho byla cca 40 minut dlouhá meditace.

8. 8. 2024

Je čtvrtek ráno, probudím se a po včerejší meditaci mohu dýchat, a dokonce i částečně mluvit. Je snídaně, vaří zde výborně, ale já se už 4 roky stravuji dle Jíme Jinak. Jak toto vyřešit, aby to člověka nedeptalo? Úplně jednoduše, u každého jídla si řeknu slovní afirmaci: “Budiž požehnáno toto jídlo, prosím o obnovu svalových buněk.” No a je to, proč se trápit něčím, co nemohu ovlivnit.
Po snídani přichází lékařka a oznámí mi, že moje zánětlivé faktory jsou již nízké. Poslední měření bilirubinu bylo 450, dnešní ranní odběry hlásí hodnotu 150! Což určitě oslavím, dalším hrníčkem vody. Cítím nekonečnou vděčnost a vím, že to dokážu.
S rehabilitačním pracovníkem chvilku cvičím na posteli. Pak si dám na chodítku celou chodbu. Rozešlu dobrou zprávu rodině a kolegům do práce. Pak se vrhnu do psaní dalších zážitků, než je zapomenu.

9. 8. 2024

Je pátek ráno, těším se do ranní sprchy, už se zvládnu umýt skoro sám, dnes si myji i vlasy, to byla úleva.
Před snídaní si na posteli zacvičím, ať jsem připraven na dnešní rehabilitaci. Po snídani přichází lékařka, leptospiróza je potvrzena. Protilátky se v kultivaci objevily, i když hraniční hodnoty, ale prostě to tam bylo. Dohodnu se také na snížení dávky Dithiadenu, na 2x denně. Tělo už není v jednom ohni, tak to nějak vydržím.
Po chvilce přijde rehabilitační pracovník a přiváží nízké chodítko. To bude výzva, před týdnem jsem na tom neměl šanci… Uvidíme dnes, postavím se, velmi opatrně se opřu. Následuje velké překvapení, jde to snadněji než na vysokém chodítku. Jdeme na chodbu a já si užívám chůze se zapojením kompletního svalstva celých nohou.

Živý kurz Lehčí Vánoce: Sváteční menu a zdravější cukroví, které chutnáNa živém kurzu ti ukážeme, jak z jednoho těsta upéct až 8 druhů cukroví a připravit sváteční menu bez celodenního stání u plotny. Vaříme, pečeme a zdobíme spolu. Domů si odneseš krabičku vlastního cukroví.

Chci Lehčí Vánoce

Je to náročnější, ale povedlo se mi za ten týden nabrat trochu síly, tak to zkouším. Do oběda si pak hodinku pospím, dalo mi to zabrat.
Oběd je jako vždy výborný a zbytek času opět využívám pro obnovu sil. Ve 13 hodin mám další rehabilitaci. Pracovník rehabilitace přijde a jdeme znovu na chodbu, už mi to jde, a tak se moc těším. Na chodbě mi navrhne: “Když jste zvládl za půl dne nízké chodítko, nechcete zkusit schody?” Původní plán byl až v pondělí. Trochu váhavě souhlasím, tak jdeme na to. Pouštím chodítko a stojím před schody a řeknu si: “Teď, nebo nikdy”.

Pán mě podpírá a já zvládnu jedno schodiště nahoru, dolů to jde pak hůře. Mám neskutečnou radost, pokračujeme pak chůzí přes celou chodbu, abych se po těch schodech rozchodil. Poté se jdu trochu prospat, dnes totiž čekám důležitou návštěvu.
Je po 14. hodině a mě přichází na messenger zpráva od Evy Cikrytové, majitelky projektu Jíme Jinak, že do 15 minut bude u mě i s oběma dcerami. Přichází sestřička a navrhne mi, jestli nechci na tu návštěvu místo anděla pyžamo. Ihned souhlasím, to byl fofr, když jsem se převlékal.
A je to tady. Ve dveřích pokoje se objeví Eva s dcerami. Beru chodítko a jdeme si povídat do jídelny.

Na objednávku mi přiváží svačinky v podobě tapioka pudingu s ovocem a jako bonus dokonce amasaké. Na to se těším, to jsem nikdy nejedl.

Pomaličku, šeptem, postupně vyprávím od začátku, co se mi to vlastně stalo. Pak už to nevydržím a zabořím lžičku do tapioka pudingu.

To byl okamžitý přenos domů, do těla mi ihned letí nával energie. Tohle mi tak chybělo! Evičce se puding povedl a já si vychutnávám každou lžičku.
Společně rozebíráme, proč se mi to stalo, a hlavně co v životě dál. Na mnoha věcech se shodneme, Evička mi dá doporučení do budoucna, až budu v pořádku. To určitě zvážím, ale až mi bude lépe.
Celý rozhovor se mi daří šeptem a občas i polohlasně zvládnout, nakonec zjistím, že se jednalo o téměř 1,5 hodiny. Nastává čas loučení, objímání a pravých emocí. Opravdu mě všechny 3 ženy udělaly nesmírnou radost, že mě navštívily.

Cítím vděčnost a lásku. Následně se při odchodu potkají s Jakubem, tak mám radost, že se poznaly i s mým synem.
Jakub dnes odjíždí domů, tak jen doladíme detaily, co a jak. Krátce pohovoříme a pak už musí utíkat na vlak. Děkuji mu z celého srdce, chodil za mnou každý den. Já jsem tak hrdý, že mám takového syna.
K večeru zjistím, že jsem schopen sám po pokoji chodit s chodítkem. Začínám se těšit – svoboda přichází pomalu, ale jistě. Už večer, po návštěvě Evy, jsem se rozhodl pro spoustu změn. Nechal jsem si zrušit bažanta i gramofon a celou noc, včetně rána, jsem si už byl schopen dojít na normální záchod, zatím pomocí nízkého chodítka.