Cesta a zabydlování v Chorvatsku (2.díl)

Vešli jsme se do kufru!

Jak jsem psala v prvním díle, měla jsem obavu, jak se vejdeme do auta, protože jsem zabalila několik velkých tašek a krabic s jídlem. Evka (znáte ji pod přezdívkou Ajka), která cestuje s námi, bere jen batoh a jednu tašku, protože pojede kus cesty autobusem. Nechali jsme jí patřičné místo v kufru (to je ta mezera mezi růžovým plavacím prknem a kytarou) a nakonec se, k Romanově velké radosti, vešla i ta kytara. Nemůžu se zbavit pocitu, že jsem to se zásobami přehnala, ale Roman je spokojený, že nemusí montovat na střechu box, takže vyrážíme zvesela na Moravu pro Evku (Ajku).

Jídlo na cestu

I se svačinou jsem to asi přehnala, přemítala jsem cestou na Moravu s batohem u nohou. Mám v něm lahev s vodou, termosku s čajem, termosku s meltou, koláč s jahodami a rebarborou, Romanův kváskový chléb, fazolovou pomazánku, krabice s nakrájenou zeleninou a jablka. Polévka do termosky mi neprošla, ale aspoň jsem ji obhájila na snídani. Pro případ krize mám s sebou i semínkové a ovocné tyčinky, ale ty spíš počítám, že budou na výlety až v Chorvatsku.

Akční rakouský policista

Cesta ubíhá dobře. V Rakousku si dáváme oběd na parkovišti u benzínky. Snědl se chleba, většina pomazánky a zeleniny. Navrch jsme si dali koláč a jedeme dál. Řízení jsem se ujala já a hned jsem přejela sjezd. Skončili jsme v malém rakouském městečku a chtěli se otočit. Co čert nechtěl, vyhlédl si nás tam akční rakouský policista. Mysleli jsme si, že nám ukazuje směr, když jsme se otáčeli u obytných domů, abychom najeli zpět na dálnici. Zamávali jsme mu a poděkovali. Ale máchal zuřivě rukama, že máme odbočit a vystoupit. Co jsme provedli? Nebyli jsme si vědomi žádného přestupku. Korpulentní policista funěl a obíhal auto ze všech stran. Nechtěl nám říct, co se děje, chtěl doklady a nemluvil anglicky. Technická kontrola, zachytili jsme pouze. Vypadalo to, že něco usilovně hledá. Koukal pod kapotu s baterkou v ruce, lehal si a díval se pod auto, chtěl otevřít kufr. On snad hledá drogy! Představila jsem si, jak asi bude koukat na balíček s kuzu, jestli nás donutí to všechno vybalit. Minuty letěly a mě docházela trpělivost.

Bylo nám horko a chtělo se nám na malou. Za plotem obytného domu nás pozorovala skupina muslimských žen s dětmi na hřišti. Postupně jsme my holky odcházely do nejbližšího křovíčka čůrat. Holky začaly na chodníku z nudy tancovat. A to on že ne, že máme nelézt do auta. “Ale nám tam je horko!” vyhrkla jsem německy, až jsem se sama podivila, kde se to ve mě vzalo. “To bude jen chvíle,” nedal se policista. Nahnal nás do auta a donesl ze své dodávky nějaké plechy. Nandal je pod kola a nařídil popojet. Došlo mi, že mu jde o váhu. “Jste moc naložení, mě se to nezdá,” funěl, když si zase lehal na zem. Začínala jsem mu rozumět a byla ve mě malá dušička, když Roman najel na váhu. Ručička byla těsně před červeným terčíkem. Ty moje šílené zásoby! V duchu už jsem se viděla, jak vyhazuji z tašek ty svoje pytlíky s obilím a doprovázím to německým provoláním: “Moje děti potřebují bezlepkovou dietu, ale tak si to vezměte!” Evidentně mi to horko nedělalo dobře na mozek. Policista ještě párkrát kopnul do všech pneumatik, vrátil nám doklady a rozloučil se. Nesmírně se mi ulevilo a děti měly velké téma k hovoru.

Ahoj moře, jsme tu!

Po cestě byla ještě párkrát zastávka na čůrání, svačiny už se jedly jen v autě navzdory předchozímu pracnému vyluxování. Po desáté večer jsme byli konečně na místě a naše první cesta vedla (hned po převzetí apartmánu) k moři. Bydlíme přímo u vody, na pláž to máme pár kroků. Holky se nenechaly odradit tmou a relativním chladnem a potopily se u břehu do temné vody. Nám dospělým stačilo postát chvíli v chladné vodě. Ahoj moře, jsme tu!

Jsem zabydlovací typ

Noc nenoc, bylo potřeba vybalit jídlo. Když jsme s Evkou (Ajkou) vyskládaly zásoby do lednice a do volného šuplíku daly suché potraviny, zalil mě pocit blaženosti. Máme naprosto všechno, co si jen můžeme přát. Jako bychom měli vlastní malou zdravou výživu. To máme zásoby na několik týdnů, pomyslela jsem si. Roman bude hubovat, až to povezeme nespotřebované zase zpátky. Ale radost ze zásob vyhrála nad pochybami o množství dovezených potravin a já se začala těšit na ráno, že si uvaříme. Celý den na chlebu, syrové zelenině a pomazánce není nic pro mě. Těšila jsem se na teplé jídlo a obzvlášť na polévku.

Když jsem vybalila jídlo a umyly jsme s Evkou (Ajkou) použité krabičky a lahvičky, vrhla jsem se na kufr. Mám takovou potřebu si nové místo zabydlet. Roman by klidně nechal všechno v kufru celou dovolenou. Já naopak. Zabydlím všechny skříňky a poličky, co jsou k dispozici, a udělám si ve věcech svůj systém.

Tak. Všechno je vybaleno, všechno má své místo. Můžu jít spokojeně spát.