Hledání rýže a zeleniny na Morávce

Na kurzu nám vyvařovali zdravě a lahodně

V sobotu nám s Helčou skončil týdenní seminář na Morávce. Vedli ho Vladimíra Strnadelová a Jan Zerzán, autoři námi tolik opěvovaných knih o výživě. Kurz byl skvělý, jedlo se tam předpisově podle knížky, navíc jsme nemusely vařit, takže jsme si opravdu užívaly a snažily se co nejvíc přiučit. O tom určitě také musíme napsat. To ale až někdy příště.

Těžké vybírání v moravské hospodě

Když jsme kurz opouštěli, stavili jsme se s Helčou, jejím synem Danečkem, mým mužem Romanem a dcerkou Markétkou v nedaleké restauraci na oběd. A už to začalo. Zpět do reality. Horko těžko se vybíralo něco bezmasého, natož bezmléčného. Když už to bylo bez masa, tak to bylo smažené. Vlastě všechno tam bylo smažené. Řízky, květák, smažák, rybí prsty. Příloha jen hranolky. Jako nejmenší zlo se jevilo dát si čerstvého pstruha, kterého jsme si na místě sami vylovili, a k tomu zeleninový salát. Protože jsme měli veliký hlad a chuť na polévku, dali jsme si kyselici. Vybírali jsme z polévky maso, bez něj to tady prostě neumějí. Když servírka přišla odnést talíře, velmi se podivila hromadě uzeného na talířku. „A to mám odnést nebo to budete jíst?“, ptala se a bylo zjevné, že jí to vůbec nedává smysl. Pro děti jsme naštěstí měli nabaleno z rána ještě z kurzu něco rýžových nudlí, tak jsme to tak nějak zkombinovali a dali se do jídla.

Jsem fakt vegetarián. Zcela dobrovolně.

Zprvu se mi do pstruha moc nechtělo. Za posledního půl roku jsem maso pozřela jednou ve formě sushi a jednou lososa v rizotu. Víceméně nedobrovolně a s nevelkým kulinářským zážitkem. Prostě se ze mě stal vegetarián, který vůbec nelituje a po mase nepláče, naopak si bez něj výská a má víc energie než kdy předtím. Protože byl zbylý jídelníček tak nevábný, rozhodla jsem se dát si s Helčou napůl toho pstruha. Už vím, že  maso je stravitelnější než mléko a sýry, tak jsem vybírala menší zlo. Když ho přinesli, voněl, vypadal dobře, takže jsem se začala i trochu těšit. Manžel, Helča i naše děti si pomlaskávaly. Maso Markétce vůbec nedávám, tak jsem byla zvědavá, jestli jí po roce bude ryba ještě chutnat.  Naposledy ji měla vloni v Chorvatsku.  A chutnala jí i teď. Ale mě vůbec! Ne že by byla ošklivá na chuť, ale přišlo mi to nezajímavé, takové měkké nic, bezbarvé… Dojedla jsem po dětech rýžové nudle a teprve dostala pocit, že jsem si pochutnala. No jsem už vážně vegetarián, nemůžu za to :-)

Raději na kopec než baštit králíka

Po obědě se naše cesty rozdělili, Helča jela domů do Prahy a my zůstali na Morávce u kamaráda Marka na nocleh. Druhý den jsme si dali výšlap na kopec směrem k chatě Kotař. Byla jsem ráda, že nemusíme zůstávat na oběd, protože na plotně už se vařil králík a polévka taky voněla po masovém vývaru. K večeři byly den předtím plněné knedlíky s meruňkami a k snídani jsem si dala místo nabízených rohlíků a domácí paštiky s Markétkou instantní kukuřičnou kaši.  Nutno dodat, že Markova maminka skvěle vaří a že knedlíkům jsem neodolala, dokonce jsem si přidala. Ale už jsem toho měla po tom včerejším obědě až až a těšila se, že si konečně dám něco „svého“. Nadšeně jsem tedy přivítala návrh na výšlap s možností oběda v restauraci, kde je větší výběr. Přidala se k nám Markova manželka a syn Matýsek a já se celou cestu těšila na rýži a zeleninu.

Z kyselice jsem lovila uzené maso

V milé hospůdce Ateliér v beskydských lesích jsem pak mezi haluškami s brynzou a špenátovými noky se slaninou kličkovala a snažila se vyhnout masu, sýru a smetaně, s bílou moukou jsem to vzdala. O rýži nebo vařené zelenině se nedalo vůbec uvažovat. O čočce či fazolích nemluvě. Naštěstí se dalo objednat alespoň bez slaniny, nicméně z kyselice jsem zase tahala uzené a separovala ho na talířku.

To máme v jídelníčku?

Po vydatném obědě nám bylo všem pěkně spavo. Já už vůbec nejsem zvyklá na tuhle únavu po jídle. Kluci to zalili pivem, takže se jim totálně nechtělo zvednout. Já jsem zajásala, že mají v jídelníčku meltu a jala se ji objednat. Vtipné bylo, že se mě mladičká servírka ptala: „A to máme v jídelníčku???“

Ve Vyškově jsme si konečně dali do nosu

Je tam totiž hotel, v něm restaurace a na jídelním lístku rýže a vařená zelenina. Roman si dal rizoto a já jsem si dala jen samotnou rýži se zeleninou a vrněla blahem.

Plány na očistu

Celou cestu do Prahy jsem se pak těšila, že si v pondělí udělám rýžový den, odpočinu si  od těžkých jídel, zacvičím a dám se do pořádku. A tak se stalo. Vzala jsem to z gruntu. Podělím se s vámi o zážitky v dalším příspěvku.