Jednou za čas si naordinuju lelkování
Svého času, kdysi dávno, mě čas od času napadalo, že by nebylo od věci si občas zalenošit. Bylo to příjemné snění, které ale vždy převálcovaly myšlenky “Copak můžu zůstat v posteli a nic nedělat, když musím to a ono?” Nakonec jsem stejně vstala a hned se postupně zapojovaly jednotlivé části mého těla. A z lelkování nebylo NIC. Duše, která úpěla pod oním nánosem povinností, si nakonec stejně poradila. Bylo to tělo, které vždycky řeklo dost. Bylo natolik moudré, že si vypomohlo, a tak mě najednou sklátila viróza, někdy chřipka, čas od času zánět průdušek.
🌞 TIP: Sada na letní hubnutí - A protože jsem časem zmoudřela (nebo si to myslím:-D), jednou za čas si sama naordinuji lelkování. Nic nemusím (já vím mám už velké děti). Jen se tak povaluji a nechám myšlenky plynout (zřejmě se potřebují utřídit), tělo odpočívá, stejně by se nezvedlo.
Chci vám poradit – moc o tom dopředu nepřemýšlejte, nehodnoťte (proč by to nešlo). Prostě to udělejte. Vy starší si říkejte, že už jste dost moudré(ří), že jste se to konečně naučily(i) a vy mladší si říkejte, že zatím nacvičujte na to, co ve stáří, jako když najdete a právě teď je ten příhodný čas.
Kdy jindy než v zimě, kdy příroda spí a všechno plyne pomaleji. Prostě se jednoho dne pomalinku rozkoukejte (dobré je večer nenatáhnout ani budík) a zkuste to. Řekněte si “Konečně je to tady”. Takže směle do toho a užijte si opravdové nicnedělání. A já vám ještě pošeptám, na co možná přijdete: Nic vám neuteče. A třeba problémy, které se vám zdály neřešitelné, se najednou zdají třeba malicherné, řešitelné nebo zjistíte, že řešit vlastně nic nemusíte. Zjistíte, že se opravdu prd stalo, když jste jeden den jen tak prolenošily(i).
Lelkování zdar!
Irma
PS: Chceš zdravě shodit na léto?
Pojď na to s námi jinak. Bez deficitu, dřiny a chemie.
Chci lepší postavu!
Komentáře
Milá Irma, toto som si mala prečítať ešte, keď som bola mladšia. Určite by mi to bolo pomohlo. Teraz, keď som na dôchodku to robím veľmi často a hovorím tomu pyžamový deň.
Irmo milá, podruhé jsem přečetla Tvůj článek. Potvrdila jsi, co mně teprve začíná docházet: že když jsem v 50ti konečně nalezla trochu klidu, mám na něj plné právo. Nemám si vyčítat, že po 60tce nejsem už tak výkonná jako dřív. Že po všech těch letech, kdy jsem od mala toužila být ve všem dobrá a nejlepší, všem se zavděčit a vyhovět, nikoho nezklamat, skvěle studovat a tvořit, vystavovat… potom sama se syny (jedním s ADHD), katastrofální vztahy… hrdá na to, že si umím vydělat tolik, že podpořím i rodiče, neřeknu si o pomoc a vše zvládám co nejdokonaleji… spala jsem 4-5 hodin, abych vše stačila, den mně připadal zbytečně ztracený, když jsem nic nevytvořila… že je na čase lenošit. Touha po dokonalosti a plné nasazení pouze pro všechny a všechno kolem je cesta k vyhoření a depresím.
Také díky Tobě snad jednou naleznu rovnováhu mezi odpočinkem a spánkem, kterého se posledních 13 let nemohu nabažit a tvůrčí prací, po které sice toužím, ale zatím na ni nemám síly…