Mozek bez tlačítka „ticho“
Tehdy jsem ještě netušila, že moje nastavení má jméno: vysoká citlivost. Není to diagnóza ani slabost, je to něco jako biologický tuning :-). Můj mozek funguje jako superpočítač, kterému však někdo zapomněl nainstalovat tichý režim.
Nervový systém vysoce citlivých lidí nemá filtr, a tak všechno – vůně, zvuky, emoce druhých – jde rovnou do „VIP sekce“ mozku, kde se o každém vjemu okamžitě rozjede bouřlivá diskuse. Výsledek? Slyšíme růst trávu, ale škrábajici cedulka na tričku nás dokáže psychicky rozhodit na půl dne.
Detektor na toxicitu a faleš
Tahle citlivost se propisuje do všeho. U nás doma například nikdy neběžely televizní zprávy. Upřímně ani nevím, proč bych si měla tu „černou kroniku“ plnou neštěstí pouštět. Pro můj citlivý systém je jen toxickým odpadem.
Stejně tak funguje můj vnitřní radar na lidi. Přetvářku poznám okamžitě – zní mi v uších jako falešný tón v čisté melodii. A propisuje se to i do tak běžných věcí, jako je jídlo. Nedokážu se najíst v restauraci, kde cítím napětí nebo nepříjemnou obsluhu. I kdyby mi naservírovali to nejlepší jídlo na světě, dopředu vím, že by mi tam nechutnalo. Pro vysoce citlivého člověka není jídlo jen palivo, je to energetická výměna.
Od „opravování“ k přijetí
Roky jsem si myslela, že jsem „rozbitá“. Vybírala si partnery, kteří mě chtěli napravit, označovali mě za přecitlivělou hysterku nebo mě nutili zvyknout si na světlo zářivek, ve kterém mi nebylo dobře. Musela jsem dopadnout na pomyslné dno, abych v tom tichu pochopila jednu věc: Nejsem rozbitá. Mám jen hardware v biokvalitě.
To totiž není přecitlivělost, to je jen intuice vybičovaná na maximum. V dnešní době plné „filtrů“ (těch na instagramu i těch v chování) je takový radar vzácnější než šafrán.
A jak už to tak bývá, jakmile jsem přijala svůj původ, objevil se ON. Můj muž, který mě neopravuje. Místo toho se s láskou usmívá, když mu potají zhasínám bílá světla a stahuju hudbu na úroveň neslyšitelna.
Děti: Moje největší lekce a dary
Vesmír má smysl pro humor a moji vnímavost prověřil již dvakrát v praxi, a to pěkně z gruntu.
Nejdříve mi poslal syna. Je jako strýc Pepin z Postřižin = chodící radost, všude je ho plno, dělá hluk a nepořádek. Je jako exploze energie, která mě naučila, že i v naprostém chaosu se dá najít radost a smích.
A pak přišla dcera. V ní jsem uviděla samu sebe, jen v o pár levelů lepším vydání. Je to holčička s neomylným detektorem pravdy. Už jako roční plakala pokaždé, když někdo utrhl kytičku. Dodnes zachraňuje včeličky vysílené jarním sluncem a u nás doma pořádá evakuační mise pro mravence, aby je nesežral náš pes, který je považuje za „kyselé pamlsky“.
Skrze ni léčím své vnitřní dítě. Od začátku respektuji její hranice, a tak ji dávám přesně to, co jsem jako malá postrádala: uznání, že její svět je skutečný.
Moji dceři nebyly ani tři roky, když někomu vysvětlovala: „Přece máme co jíst, tak nemusíme nikoho zabíjet jen proto, abychom měli maso.“ Taky mě naučila nekřičet a nesmát se tak nahlas. S tím křikem měla samozřejmě pravdu (a hlasitý smích si nechávám už jen pro muže a kamarády). Zjistila jsem totiž, že můj zvýšený hlas jí fyzicky ubližuje. I když je to paradox – ona sama dokáže pištět s neuvěřitelnou intenzitou, když si hraje, ale to je podle ní nejspíš jen zvuk čisté životní síly :-), zatímco můj křik byl zvukem ztráty kontroly.
Jak přežít v té biokvalitě
Stejně jako v Jíme Jinak řešíme čistotu talíře, my vysoce citliví musíme řešit čistotu vjemů. Hluk je pro nás jako nekvalitní polotovar a toxické vztahy jsou jako éčka v jídle – prostě nás vnitřně zanášejí.
A co naopak pomáhá?
Čas v naprostém tichu: Není to luxus, je to každodenní nutná údržba systému.
Příroda a zvířata: Kontakt se zemí je nejlepší uzemňovací technika. Když zuji boty v trávě, pracují s hlínou (respektive můj muž by řekl se zeminou:-)) nebo hladím zvíře, ta přebytečná statická elektřina z hlučného světa odteče pryč.
Digitální detox: Vypnout zprávy, sociální sítě nebo rovnou celý telefon.
Laskavost k sobě: Dovolit si odejít z hlučné oslavy dřív bez pocitu viny.
Voda: Sprcha nebo koupel po těžkém dni doslova „spláchne“ cizí emoce, které na nás během dne ulpěly.
Kreativita: Psaní je pro vysoce citlivé lidi skvělý ventil pro přetlak vjemů.
Na závěr: zpráva pro moje mladší já
I když mi to docela trvalo, našla jsem odvahu zhasnout ta bílá světla. A tak kdybych dnes potkala tu malou marťanku, kterou jsem byla, už bych ji nenutila zvykat si na hluk pouti. Jen bych ji objala a pošeptala jí: “Jsi v pořádku přesně taková, jaká jsi. A já tě mám moc ráda.“
Vzkaz pro ostatní “marťany”
Pokud jste se v tomto příběhu našli, vězte, že vaše citlivost není vada. Je to jemně vyladěný kompas. Svět nepotřebuje další lidi, kteří nic necítí. Potřebuje ty, kteří dokážou zhasnout ostrá světla, aby konečně vynikly hvězdy. Buďte na sebe laskaví. Jste přesně tam, kde máte být.
S láskou
Naďa
🌱 PS: Začni svou jarní proměnu!
Probuď energii a uprav jídelníček. Uvidíš, že i na jaře se můžeš cítit skvěle! Zjistit více
Buďte první, kdo napíše komentář